odemčené

Ubránit se rodičům

Chvílemi se chovají mile. Z ničeho nic přejdou do ledové odtažitosti. Jak se vypořádat s narcistickou manipulací?

13:29
Pavla Koucká

Pavla Koucká
Psycholožka

15. 9. 2016

Narcistický rodič obvykle ponižuje druhého rodiče i své děti. Narušuje jejich sebevědomí a sebeúctu. Sám je mistrem vztahovačnosti a za jakékoli zpochybnění své dokonalosti se mstí. Jak se proti němu chránit? Jak se má k chování nevyrovaného partnera k dětem postavit (a vyjadřovat) druhý rodič? A jak se můžeme sami v dospělosti uzdravit z „péče“ narcistického rodiče?

V článku Rodič narcis jsem se věnovala utrpení dětí narcistických rodičů. Tedy rodičů, kteří si neustále potřebují hýčkat svůj pocit výjimečnosti, toho, že jsou něco víc než ostatní. Zmítají se mezi nadsazeně pozitivním vnímáním sebe samých a hlubokými pochybami o sobě.

Někdy mi přijde, jako by jim scházelo vnímání barev a odstínů: co není bílé, musí být černé, nic mezi tím neexistuje. Sami sebe potřebují vnímat jako běloskvoucí a potřebují, aby je tak vnímalo i širší okolí. Samozřejmě, že jakožto svítící bod lépe vyniknou obklopeni černým pozadím svých nejbližších.

Jde však o obraz, nikoli o realitu. Realitu narcistický jedinec nahlížet nechce, a udělá (téměř) vše, aby ji zabránil vnímat svému okolí.

Jedním z projevů zkresleného vnímání reality narcistického jedince je, že hovoří rozporuplně či něco říká a jinými způsoby přitom vyjadřuje něco jiného (tzv. dvojná vazba, double bind). Dítě, jež má přirozeně potřebu rodiči vyhovět, se tak dostává do patové situace: sdělení, jež od rodiče dostává, se vnitřně vylučují, a rodiči tak vlastně vyhovět nelze.

Dítě například žádá, zda by mohlo hrát na flétnu. „Samozřejmě, já tě v tom plně podporuji – mám ale strach, aby se ti tam nesmáli. Víš přece, že nemáš žádný hudební sluch…“ odpoví rodič. Nebo řekne jen „ano, jistě,“ ale tváří se přitom ledově, až podrážděně. V podloží je nepřiznaná nevole, aby nad ním snad dítě v něčem nevyniklo. Rodič (možná nevědomě) předvídá svou budoucí závist.

Mezi černou a bílou

Projevem zmítání se mezi nabubřelým sebeobrazem a hlubokými propady je též trvalá emocionální (a často i vztahová) nerovnováha narcistických osobností. Jsou zmítáni emocemi. Chvílemi se chovají i velmi mile, jsou usměvaví a ochotní. Z ničeho nic však překlopí do ledové odtažitosti.

Bohatě jim k tomu stačí i nenálada pramenící z nevyspalosti, ze vzpomínky, premenstruační tenze – narcistický rodič však nikdy nepřizná (většinou ani sám sobě), že by jeho rozmrzelost mohla pramenit z vnitřních příčin, vždy hledá (a kdo hledá, najde) příčinu ve vnějším světě: „Matce stačilo, aby prošla kolem zrcadla: když měla špatnou náladu, všimla si, že je tlustá – a obvinila nás, že ztloustla po porodech,“ vzpomíná Kristýna.

Když pak rodiče rozmrzelost přejde, je zase najednou všechno růžové a narcistický člověk se diví, proč se jeho blízcí neusmívají. „Vezměte si příklad ze mě,“ nestydí se říci.

Podobně jako sebeobraz a emoce jsou vyhraněné a zároveň nestabilní i názory a postoje narcistického jedince. Jakkoli je schopen plamenně hájit nějaký názor nebo stanovisko (obzvláště je‑li to společensky žádoucí), zpravidla mu nedělá problém v mžiku obrátit, shledá‑li to výhodnějším. Je pak dokonce schopen prohlásit, že původní názor nikdy nezastával, případně najde viníka – pravděpodobně mu někdo podal mylné informace?

V minulém článku jsem popisovala dopady na sebevědomí, sebeúctu a svědomí dětí. Některé z nich jsou skutečně zásadním způsobem traumatizovány a své potíže si táhnou hluboko do dospělosti. Jiné zvládají patologického rodiče lépe. Jak se jim to daří?

Kdo a co pomáhá

Nejlepší podporu mohou děti dostat od druhého rodiče. Je‑li zdravý, přítomný a dostatečně silný, může vliv patologického rodiče natolik kompenzovat, že z jeho potomků vyrostou zdravě sebevědomí a stabilní jedinci. Jde hlavně o to, aby dával dítěti bezpodmínečnou lásku, přijímal dítě i s jeho nedostatky a oceňoval jeho přednosti. Aby jeho sdělení byla jasná.

Zdravý rodič přitom může (ale nemusí) přímo mluvit o patologii druhého rodiče. Důležité je už to, že dítě ví, že chování patologického rodiče není jediné možné. Pokud zdravý rodič o patologii druhého rodiče mluví, doporučuji tak dělat s respektem. Nemluvit hanlivě, ale říci třeba:

  • „Myslím, že mámino chování není na místě.“
  • „Táta má jiná měřítka na sebe, a jiná na ostatní. Není to správné.“

V praxi však s narcistickými osobami vydrží až na výjimky pouze osoby citově závislé, lidé, kteří mají sklon hledat vinu u sebe. Ostatní partneři vedeni pudem sebezáchovy narcistickou osobnost zpravidla opouštějí – a zranění narcisté pak udělají vše pro to, aby se jim za zradu pomstili, aby dokázali jejich neschopnost (bídnost, špatnost…) a pokud možno je připravili o kontakt s dětmi. V soudních sporech o úpravu poměrů nezletilých dětí jim obvykle nedělá problém sehnat svědky, kteří naopak věří v jejich bezúhonnost, mravní dokonalost a rodičovskou příkladnost.

Navíc proti druhému rodiči očkují i samotné děti, očerňují jej před nimi a leckdy jsou tak úspěšní, že to vyústí až v syndrom odcizeného / zavrženého rodiče (parental alienation syndrome). A dítě jim zůstává vydáno takřka napospas.

Dalšími osobami, které mohou vliv narcistického rodiče kompenzovat a pomoci tak dítěti, aby získalo náhled a vytvořilo si zdravou sebeúctu, adekvátní sebevědomí a svědomí, jsou zejména prarodiče. Obzvláště, pokud bydlí ve stejném domě a podílejí se významněji na péči.

Pryč z nezdravého prostředí

Dopady na dítě též záleží na jeho povaze a možnostech. Vcelku lze říci, že otevřené, extravertní děti jsou na tom o něco lépe: častěji se jim daří prchat k lidem mimo domov – do různých oddílů, k vrstevníkům, sousedům… a získávat takto korektivní zkušenosti. Tito lidé přitom o jejich utrpení, či o jeho hloubce, nemusejí mít ponětí: narcistická osobnost dělá vše, aby navenek působila jako starostlivý a pečlivý rodič.

Introvertnější děti se zase častěji stahují do svých vnitřních světů a snaží se narcistickému rodiči, zejména v jeho propadech, vyhýbat: „My jsme se s bráchou už na základce stali vášnivými čtenáři. Žili jsme příběhy z knih. Táta se zase víceméně odstěhoval na chalupu,“ vypráví Kristýna.

Nenechat se zaplést

Zásadním mechanismem, který se děti narcistických rodičů brzy naučí, je: nikdy rodiče nekritizovat, respektive neříkat nic, co by si mohl vykládat jako zpochybnění sebe. A že jsou narcisté mistry vztahovačnosti! Sebenevinnější poznámku si narcistický jedinec dokáže vyložit špatně. Okamžitě se staví do obranné pozice a je připraven útočit, očerňovat, ničit.

„Máma si i naprosto neutrální věci dokázala vyložit jako útok na svou osobu. Třeba když jsme zmínili, že nám někde něco chutnalo, vyložila si to, jako že jí vyčítáme, že ona tak dobře nevaří, a začala nám spílat, jak nevděční jsme,“ vzpomíná Kristýna.

Hájit si svůj svět

Dále děti přicházejí na to, že není vhodné narcistickému rodiči prozrazovat svůj vnitřní svět. „Občas jsem si říkala, že by matka měla mít na čele nápis: Cokoli řeknete, může být použito proti vám,“ vypráví Natálie. Obvykle se již na 1. stupni ZŠ snaží mnoho neříkat, a když už, soustředí se raději na nepodstatné detaily.

V praxi je to však mnohem těžší, než se může zdát, protože zejména narcistické matky si dělají nároky vědět o svých dětech vše. Dožadují se a vynucují si podrobná vyprávění, a obzvláště dcery podrobují křížovým výslechům, citově vydírají:

  • „Tolik jsem toho pro tebe vytrpěla, tolik se obětovala – a tobě nestojím ani za těch pár vět?"
  • "Já tady trčím, ty si lítáš kdovíkde – a ani mi nic nepovíš?"
  • "Komu jinému by ses chtěla svěřovat, když ne své matce?“

Dospělým dětem

Jakkoli si děti osvojí určité mechanismy, jimiž se před výpady narcistických rodičů chrání, většinou jsou i tak poškozeny. Často se ještě hluboko v dospělosti potýkají s narušeným sebevědomím, stále zoufale touží zavděčit se svým rodičům a nechápou, proč jim tito tak ubližují (například Ivana z minulého článku).

Samozřejmě ne všichni rodiče lidí s nízkým sebevědomím byli narcističtí – někteří opravdu chtěli pro své děti to nejlepší, ač z různých důvodů volili třeba velmi autoritativní výchovu, měli vysoké požadavky a neuměli své děti pochválit. Nejvážnější poškození svým dětem však skutečně působili a působí rodiče s narušenou osobností – a často právě rodiče s narcistickou poruchou osobnosti.

Nahlédnout patologičnost vlastního rodiče není jednoduché – to, v čem vyrůstáme, zpravidla automaticky bereme za normu. Někteří lidé tak ještě ve střední dospělosti považují patologické chování svých rodičů za normální a to, že jim vadí či je zraňuje, vysvětlují vlastní přecitlivělostí či jinou neschopností.

Nahlédnout, že narcistický rodič není tak zlatý, jak o sobě tvrdí, je obtížné i z toho důvodu, že se občas chová vřele a laskavě a u svých blízkých živí naději, že když se budou snažit, mohla by se z něj stát trvale klidná a srdečná osoba. Oběti se soustředí na řešení aktuálních problémů a snaží se, aby se po zimě a nepohodě zase vyčasilo – což se jim přesně vyplní. Sotva se však začnou na slunci vyhřívat, následuje změna o 180 stupňů, pád o to tvrdší, že jej již přestaly očekávat…

Pravda je bohužel taková, že se narcistická osobnost se – velmi, velmi pravděpodobně – ve svém jádru nikdy nezmění.

Isabelle Nazare‑Aga proto dospělým dětem narcistických rodičů radí: Jestli se chcete uzdravit z toho, co jste zažili, pak jediným způsobem, jak to udělat, je únik… To je nejlepší odpověď, jakou mohu poskytnout, píše, a pokračuje: Pokud je vám proti mysli úplné zavržení manipulativního rodiče, tedy naprostý rozchod, můžete se uchýlit ke kontramanipulační komunikaci. Jedná se o formu komunikace, jejímž smyslem je… nic nesdělit. Jde o citově nezúčastněné odpovědi na nepříjemné poznámky. Můžete se uchýlit buď k neutrálnímu stylu (to je možné), případně k humoru, ironii či posměchu namířenému proti vlastní osobě.

Ze své praxe mám dojem, že je možná ještě jedna cesta. Vyžaduje však velký nadhled, a není proveditelná u všech párů dítěte a narcistického rodiče. Jde o to, že se dospělé dítě oprostí od jakékoli (a zejména emoční) závislosti na svém rodiči. Ignoruje jeho scény, nereaguje na výhrůžky, z pomluv si nic nedělá – někdy je prostě uvádí na pravou míru, jindy se jim zasměje. Někdy se to podaří s pomocí psychoterapie, někdy jiným zráním osobnosti.

Využívejte celý web.

Předplatné

Paradoxně se pak stává, že narcistický rodič najednou obrátí. Prostě pochopí, že se potomek vymanil z jeho vlivu, a spočítá si, že je pro něj společensky příznivější se s tím identifikovat, než dítě odvrhnout (nic mezi tím vzhledem k černo‑bílému vidění možné není).

Uvedu slova Martina, syna narcistické matky: „Dokud jsem se snažil matce zavděčit, neustále na mně viděla chyby a hnidy, všude si na mě stěžovala, pomlouvala. Pak – a byla to dlouhá cesta, několik let jsem s ní nepromluvil – jsem s ní znovu navázal kontakt. Už si z ní nic nedělám a žiju způsobem, který vždy zavrhovala, vyznávám hodnoty, kterými ona opovrhovala. A světe div se: najednou jsem její zlatý syn, vynáší mě do nebes a nejen, že se staví za mé hodnoty, ale dokonce prohlašuje, že je vlastně vždy zastávala!“

Články k poslechu

Pravá sebeláska

Věřila jsem, že přijde, když si budu opakovat pozitivní větičky. Objevila se úplně jinak.

7 min

Strach z blízkosti

Bolestné zážitky se otiskly hluboko. Skrze ně se díváme na svět a bojíme se ho.

14 min

Názorová propast

Nechcete přerušit veškerý kontakt, názory druhého vás ale ničí. Co můžete dělat?

21 min

Nevěra, která se nestala

Nevím, jak partnera přesvědčit, že žárlí zbytečně. Jde to vůbec?

11 min

Urovnávač

Všem vyhovět, aby byl klid. Urovnat dusnou atmosféru. Potěšit. Proč je to cesta do pekel?

13 min

15. 9. 2016

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.