Dobrý den,
nevím, jestli je můj problém vážný, ale sama ho nedokážu pojmout a pochopit. Proto vás prosím o radu.
Je mi 21 let a mám starší sestru, které je 23 let. Obě stále žijeme u rodičů a studujeme vysoké školy. Moje sestra bydlí doma a do školy dojíždí. Já přijíždím pouze na víkend s přesvědčením, že budou mít rodiče z mojí přítomnosti radost.
Po vřelém přivítání však vždy přichází hádky a stálé narážky na moji přítomnost. Například o našem bytě rodiče už nemluví jako o „našem“ ale o „jejich“. To vše je potom zakončeno tím, že začnou mluvit o přerušení přísunu peněz na dopravu, abych tak často nejezdila domů.
Když o tomto problému mluvím se sestrou, odpoví mi, že dostává od rodičů podobné náznaky. Například když si pořídila do pokoje nové doplňky, mamka pronesla narážku ve smyslu, že se jí asi hned tak nezbaví. Tyto narážky jsou ale vždy pronášeny se zdánlivým vtipem.
Prosím vás o radu. Zajímá mě, jaký mám zaujmout postoj ke svým rodičům. Měla jsem pocit, že většina rodičů, především matek, se bojí syndromu prázdného hnízda…
Lora
Názor odborníka
Milá Loro,
děkuji, že jste se rozhodla sdílet s námi svůj problém. Myslím, že téma společného bydlení mladých dospělých s rodiči a osamostatňování se je pro mnohé čtenáře blízké.
Podle vašich představ se rodiče ve většině případů obávají syndromu opuštěného hnízda a nechtějí své děti vypustit do světa. U vás je tomu jinak. Zdá se mi, že vaši rodiče jsou si vědomi přirozených fází života a důležitosti osamostatnění se dospělých dětí, ale nedokáží s vámi o tom otevřeně mluvit. Zřejmě proto se dostáváte do nepříjemných situací, kdy se rodiče chovají, jako byste doma nebyla vítána.
Nepíšete nic o tom, zda už jste sama přemýšlela o své budoucnosti, kdy a jestli vůbec se chcete z domu odstěhovat. Myslím, že je v první řadě důležité, abyste si ujasnila, jak to sama do budoucna chcete, a následně to prodiskutovala s rodiči, s ohledem na to, co si přejí oni.
Je dobře, když si rodiče dokáží představit svojí budoucnost bez svých dospělých dětí doma. Pokud jsou u vás v rodině vzájemné vztahy v pořádku, tak postoj rodičů vnímám jako pozitivní (ačkoli ne způsob, jakým ho dávají najevo). Mnohem obtížnější situace vzniká, kdy rodiče, ze strachu z opuštění nebo z jiných důvodů, brání svým dospělým dětem v samostatnosti a rozletu, emocionálně je dusí a nedovolují jim žít vlastní život. Nepíšu to proto, abyste byla ráda za to, jak to probíhá u vás, ale pouze jako vysvětlení, že opačná situace nesvědčí o větší lásce rodičů.
Odchod dětí z domova je významnou a hlavně složitou chvílí pro obě strany, mnohdy mu předchází konflikty a vzájemné výčitky. Může probíhat bouřlivě a bolestivě. I to je normální součást odpoutávání se. Občas je i takový bouřlivý průběh nutný k tomu, aby to obě strany namotivovalo k přirozenému kroku, jakým je opuštění rodného hnízda.
Osamostatnění nemusí probíhat hned radikálním odstěhováním se, může se pro začátek jednat pouze o ukázaní toho, že jste dospělá a berete za sebe zodpovědnost. Souvisí to například s finančním podílením se na výdajích za domácnost, atd. Milující rodiče potřebují vědět, že dospělé děti jsou schopny se samy o sebe postarat.
Ještě jednou vám tedy doporučím otevřeně si o tom s rodiči promluvit a dohodnout se na dalším vzájemném soužití.
Držím vám palce, Loro, přejí štastný rozlet do dospělosti a dobré vztahy s rodiči.
Agata Čadková
