Před třemi lety mi byl manžel potřetí nevěrný. Tři nevěry a z toho se dvakrát zamiloval. Pro mě to byly těžké situace, ale ustáli jsme je. Po třetí nevěře se to začalo hroutit, a tak z mého popudu došlo k rozchodu. Zatím nejsme rozvedeni. Bydlíme každý zvlášť a chodíme na terapie. Je tomu tři měsíce, co spolu nebydlíme, a já to nesu velmi těžce. Mám pocit, že čím dál hůř. Nevím, zda jsem udělala správně, že jsem chtěla rozchod, a zároveň si uvědomuji, že dál to takhle opravdu nešlo. Hroutím se, pláču, mám pocit, že jsem přišla o všechno, co jsme 36 let budovali (manželovi je 55).
Máme dvě dospělé dcery (28 a 26 let). Ta starší se úplně postavila proti mně, přestože ví, že byl nevěrný táta. Byl mi nevěrný s její známou, což pro ni bylo velmi těžké, když se to dozvěděla. A to byl pro mě i jeden z pádných důvodů, proč jsem chtěla rozchod. Byla tam podle mě u ní i žárlivost, že ji jakoby táta vyměnil. Vůbec se mnou nemluví, má pocit, že jsem vypočítavá a sebestředná (zůstala jsem v našem domě a manžel si pronajal byt). A já mám pocit, že jsem přišla o rodinu, zázemí, blízkého člověka, kterého mám stále ráda…, i o dceru. Vůbec nevím, jak z toho ven. Jsem fakt zoufalá. Přestala jsem spát, brečím, brečím, brečím.
Hana, 52 let
Názor odborníka
Milá Hano,
když se vžívám do vámi načrtnutého příběhu, pociťuji osamělost a z ní plynoucí hluboký smutek. A také určitou hořkost, pocit zrady a nespravedlnosti: „Jak mi to mohl manžel udělat?! Jak mě může dcera odsuzovat?!“ Zamyslím se nejdřív právě nad prožíváním dcery a pak se vrátím k manželskému vztahu.
Píšete, že starší dcera s vámi nemluví, přijdete jí sobecká a sebestředná, neboť jste zůstala v domě, zatímco otec se musel odstěhovat. Z určitého úhlu to takto dává smysl: byl nevěrný, tak ať jde, ať nese náklady. I na dceřině pohledu však něco je, a pokud byste směřovali k rozvodu, bylo by třeba majetkovou spravedlnost pořešit.
V tuto chvíli to sice není aktuální, ale v úvahách, zda se rozejít, resp. rozvést, je dobré promyslet i tyto praktické záležitosti: Máte představu, jak byste to udělali? Vyplatila byste (ex)manžela? Nebo byste dům prodali? Či nějak jinak?
Děti chtějí mít rodiče pohromadě
Ale zpátky k emocím a k vaší starší dceři: napadají mě i další možné prameny jejího odmítání vašeho rozhodnutí: Děti, i ty dávno dospělé, obecně vzato těžce nesou rozchody svých rodičů. Mají k tomu řadu dobrých důvodů, od těch nejvzletnějších (děti jsou plody rodičovské lásky a ryzost, hloubku a trvalost vztahu svých rodičů nevědomě spojují s kvalitou své existence) až po čistě praktické: stárnoucí rodiče obvykle potřebují péči.
Dejme tomu, že otci budou časem vypovídat službu nohy a matce začne slábnout zrak. Ve společné domácnosti se mohou dlouho opírat jeden o druhého. Pokud se však rozvedou, je dost možné, že veškerá péče dopadne na děti. A to je do života docela zátěž. Nikterak výjimečná není ani varianta, kdy otec v 55 letech založí s mladší ženou novou rodinu a její nároky připraví děti z prvního manželství o velkou část otcovské podpory a jejich děti o velkou část dědečkovské péče. Odmítáním vašeho rozhodnutí se může dcera (nevědomě) bránit i těmto variantám své vlastní budoucnosti.
Další okolností, která může dceřino prožívání současného stavu zhoršovat, může být pocit spoluodpovědnosti. Píšete: „Byl mi nevěrný s její známou, což pro ni bylo velmi těžké, když se to dozvěděla. A to byl pro mě i jeden z pádných důvodů, proč jsem chtěla rozchod.“ Je možné, že vaše starší dcera na sebe bere část viny za rozpad vašeho vztahu a svým odmítáním vašeho rozhodnutí se (opět dost možná nevědomě) snaží situaci napravit.
Dceři bych ovšem neříkala nic o tom, co si myslím o důvodech jejího odmítání, ale pokusila bych se vyjádřit empatii k jejímu prožívání. Musí být pro ni náročné pozorovat, jak se vztah rodičů hroutí, jak je máma smutná a neví, co si počít. Upřímné soucítění s dcerou a případně i upřímné vyjádření vašich vlastních emocí by mohlo dceru posunout od výčitek k empatii.
Mohlo by vás zajímat
Umět si říct
Proč nedokážeme mluvit otevřeně o svých skutečných pocitech a potřebách?
Přečíst článekRozhodně bych se však zdržela veškerého obviňování. Dětem se velmi těžce poslouchají stížnosti na vlastního rodiče. Často mají tendenci obviněného rodiče bránit, a to i vůči druhému rodiči. I když byste neobviňovala ji, ale manžela, mohlo by to vyvolat obranné reakce a empatii k vám zablokovat.
Manželská krize
Ale teď už k vám a manželovi: Chápu, že to tak dál nešlo. To, že víme, kudy ne, však neříká nic o tom, kudy ano. Co tedy dál? Co vy s tím?
Patrně jste si kladla otázky: Proč se stalo, co se stalo? Čím to, že se manžel opakovaně zamiloval jinde? Co mu v našem vztahu chybělo? Máte nějaké odpovědi? Pokud ano, mohla byste mu to, co mu chybělo, dát vy? Chtěla byste? Chtěl by to on od vás?
Z vašich slov lze dopočítat, že jste spolu od manželových 19 a vašich 16 let. To je úctyhodné. Zároveň však jsou taková manželství ohroženější nevěrami a rozpadem jednoduše proto, že v tak raném věku ještě nejsou lidé vyzrálými osobnostmi, a je dost možné, že se v průběhu let vyvíjejí odlišným směrem, odlišným tempem či prostě dostanou chuť vyzkoušet i něco jiného.
Pro druhého z páru však může být ve středním věku o to těžší se rozejít, neboť si neumí představit nikoho a nic jiného: nezažil žádný jiný vážný vztah a ani single život. To, že si něco neumíme představit, však neznamená, že to nejde.
Píšete, že chodíte na terapie. Nespecifikujete, zda jde o individuální terapie, či společná sezení. Obojí může být užitečné. Zejména společná sezení by však mohla pomoci propátrat hlubší příčiny manželových nevěr i to, proč se váš vztah po třetí nevěře začal hroutit, ač předchozí dvě ustál. Mohli byste též společně procítit, zda chcete manželství ještě zachránit, a zvážit, zda je to možné; à propos, byla jste vy sama ve vztahu s manželem šťastná? A jak je na tom manžel nyní, je šťastný?
V úvahách, zda směřovat k rozvodu, či se pokusit vztah zachránit, mi (vedle společného majetku a společných dětí) přijde velmi důležité, že máte manžela stále ráda. Pravděpodobně má i on rád vás, když to byl váš popud se rozejít, a ne jeho. To je další velký důvod pokusit se krizi překonat společně. Pokud však máte být spolu šťastni, je třeba změnit to, co vás dovedlo až k současnému stavu.
Milá Hano, pokusila jsem se načrtnout myšlenky, které mě po přečtení vašeho dopisu napadaly. Snad vás některé zaujaly. Vedle toho by mohlo být zajímavé zjistit (a zamyslet se nad tím), jak to celé vidí vaše mladší dcera. Stejně tak můžete požádat o názor a pohled i dlouholeté přátele vaší rodiny. Samozřejmě nevědí zdaleka vše, u všeho nebyli a nejsou ve vaší kůži, ale někdy může být pohled zvnějšku přínosný a v něčem může člověku zaslepenému vlastními emocemi otevřít oči.
Hano, to, co nyní prožíváte, bych nazvala náročnou krizí manželství a potažmo rodinných vztahů. Věřte však, že jde o období. Až krize pomine, bude lépe. A pravděpodobně nejen lépe než nyní, ale lépe než před celými těmi náročnými posledními lety. Přeji vám, aby se v temnotě smutku a samoty, kterou prožíváte, již brzy objevilo světlo naděje na lepší zítřky a osvětlilo vám cestu, kudy z toho.
Pavla Koucká
