Hledám cesty k sebepoznání a sebezdokonalení. Narazila jsem na internetu na článek, který nemohu dostat z hlavy. Jde o metodu Wilhelma Reicha „rozpouštění krunýřů“. Moc mě to zaujalo, když jsem si ten článek přečetla, první dojem byl, že to je přesně to, co teď potřebuji.
Potřebovala jsem ale další zdroje, a překvapilo mě, že jindy tak vševědoucí google mi k tématu téměř nic neposkytl. Našla jsem něco o Wilhelmu Reichovi, ale to mě jen více rozpoltilo. Na jednu stranu měl přínos pro psychoterapii, na druhou stranu jeho pochybná záležitost s orgonem.
Hledala jsem podrobnější popis cviků a hlavně zkušenosti, zda to má efekt. Chápu, že u ničeho nemám 100% jistotu, že je to skutečně dobré a hlavně dobré konkrétně pro mě, a proto zkouším všechno možné a co zjistím, že mi vyhovuje, toho se držím. Ale vzhledem k tomu, že o této metodě mám tak málo informací, nechci denně ztrácet půl hodiny něčím, co mi třeba nic nepřinese (předpokládám, že bych tomu musela věnovat týdny až měsíce, než bych cítila ne/účinnost), to bych raději věnovala ten čas třeba četbě.
Přesto mi něco ve mně stále říká, že to je něco, co jsem hledala, ale překřikuje to skeptické já, co říká, že to může být totální nesmysl a nebude mít efekt ani jako placebo. Nevím už, kde hledat informace, už měsíc pátrám po síti, ale nenašla jsem nic, pak mě napadlo obrátit se na vás, poté co jsem se dopátrala videa Jana Vojtka Inteligence těla.
Budu vám vděčná, když se vyjádříte, jaký je váš názor na Reichovu metodu cvičení.
Jadugara, 32 let
Názor odborníka
Milá Jadugaro,
díky za váš dotaz. Je fajn, že hledáte nové myšlenky a máte chuť zkoušet nové věci – a že si při tom zachováváte kritický pohled.
Bála bych se vám dát jednoznačné vyjádření, jestli by vám Reichova cvičení pomohla, uškodila nebo by neměla žádný efekt. Protože něco takového neumím říct. Pokusím se tedy odpovědět na vaši otázku možná trochu oklikou.
Wilhelm Reich je osobnost z dob, kdy se psychoterapie teprve rodila. Narodil se ještě v 19. století a přímo se učil od Freuda. A tak jeho myšlenky trpí podobnými „dětskými nemocemi“ jako většina prvních učení daného proudu v psychoterapii.
V začátcích byly jednotlivé přístupy velmi ovlivněné osobnostmi jejich zakladatelů. Ti své teorie formulovali na základě svých přesvědčení a zkušeností, až později je prověřoval výzkum. Současně měli velkou potřebu vymezovat se jeden vůči druhému a hájit účinnost svého přístupu.
Freud, Adler, Jung, Skinner… nebo třeba právě Reich – všichni tito zakladatelé své teorie předložili světu jako tu správnou pravdu, přičemž ale každý jako by tvořil svůj přístup tak trochu na míru sám sobě. Mnohdy se v těchto původních teoriích objevovala absolutní tvrzení nebo různé zjednodušující, neověřitelné či docela esoterické myšlenky.
Až během let, ve kterých se tyto původní, čisté a radikální názory křížily s názory dalších nástupců a ověřovaly se výzkumem a používáním, se hrany a rozdíly mezi jednotlivými učeními obrousily. Jednotlivé školy se postupně tak trochu zbavovaly osobních podivností svých zakladatelů – a to píšu s veškerým respektem k oněm zakladatelům, bez kterých by psychoterapie neměla na čem vznikat a z čeho se tříbit.
V dnešních přístupech je možné původní zakladatele snadno vystopovat. Ty nejdůležitější myšlenky zůstávají. Psychoanalýza stále zachází s obranami a nevědomými obsahy mysli, kognitivně behaviorální terapie stále pracuje s nácvikem nových dovedností nebo s principem, kdy se vystavuji tomu, čeho se bojím.
Tělo v terapii
Pokud jde o Reichův přístup, i ten se vyvíjel. Navázal na něj Alexander Lowen, který založil směr s názvem bioenergetika. Ta je dnes uznávaná jako právoplatná psychoterapeutická škola, pravdou ale je, že často přitahuje esotericky smýšlející typy lidí, kteří do školy vnáší přesahy k józe, k práci s energiemi a podobně.
Myšlenka práce s tělem se ale v psychoterapii udržela a dnes se jednotlivé směry liší spíš v tom, do jaké míry na tělo kladou pozornost – asi nikde vlastně tělo nepřehlíží. Existuje přímo terapie zaměřená na tělo. Například biosyntéza je dnes platný a zajímavý psychoterapeutický směr. Práce s tělem je velmi důležitá v expresivních terapiích: třeba v tanečně pohybové terapii, ale i v dramaterapii nebo muzikoterapii.
V těchto dnešních směrech je možné zacítit i původní myšlenky Wilhelma Reicha, kdy se prostřednictvím těla dostáváte k emocím, znovu je prožíváte a dostáváte se s vlastním tělem více do kontaktu. Vše je ale podáváno s trochu větším respektem, pokorou a opatrností než před desítkami let, kdy teorie vznikala.
Pokud jde přímo o jeho cvičení, i ta vlastně Reich nejprve vytvořil na základě svých domněnek a až později hledal důkazy, která by ověřila jejich platnost. Tak jako jiní zakladatelé psychoterapeutických přístupů měl v něčem velkou pravdu: emoce se velmi významně odráží v těle. A když ovlivníme tělo, zpětně tím ovlivníme i mysl.
Kromě toho z velké části stavěl na dodnes neověřitelných myšlenkách (třeba na orgonové energii a na tom, jak proudí tělem). A i když se sám vlastně nesnažil své techniky vyloženě „prodat“, přitahovaly v jeho dobách hodně pozornosti tím, jak zázračně měly působit.
Napětí a uvolnění
V realitě je to složitější. Některá cvičení mají určitě potenciál ovlivnit nebo vyplavit emoce. Někdy to může být velmi užitečné, jindy – když se situace dobře nezpracuje – spíš naopak. Jiná cvičení mají potenciál uvolnit napětí, třeba když máte křičet nebo mlátit rukama do gauče.
Jsou situace, kdy je taková úleva důležitá, jakkoliv třeba krátkodobá. Pokud vlastně nemáme tu zkušenost, že je možné křičet a projevit nějak vztek, může to být užitečný zážitek, přičemž nejvíc se z něj dá získat, když je možné ho pak probrat s živým terapeutem.
No a některá cvičení staví na Reichových přesvědčeních, která dnes vypadají až bizarně – například že oči jsou jedna z důležitých erotických oblastí těla nebo že napodobováním zvracení se člověk zbaví úzkosti.
Využívejte celý web.
PředplatnéPřemýšlím ale nad tím, že pokud ve vás článek o Reichově metodě cvičení takto zarezonoval, je dost možné, že vám skutečně zahrál na něco důležitého ve vás, co teď potřebujete. Ať už by to mohl být zájem o lepší kontakt s vlastním tělem, potřeba uvolnit se v situacích, kterými procházíte… nebo třeba chuť vrátit se k emocím, které jste dřív nemohla prožít. A nebo něco docela jiného.
Určitě může být zajímavé věnovat úvahu tomu, k čemu vás článek ve skutečnosti vede, co to doopravdy potřebujete – a jak toho dosáhnout. Třeba i vyzkoušet si práci s tělem naživo s nějakým na tělo orientovaným psychoterapeutem. Nebo hledat další cesty a činnosti, jak se líp s vlastním tělem propojit. Někomu v tom pomůže terapie a všímavost k tělu a tomu, co se v něm děje, jinému třeba tanec, jóga, jízda na koni nebo třeba improvizační divadlo.
Držím vám palce k tomu, ať brzy objevíte to, co vám dobře padne.
Nela Wurmová
