Existují vodítka, jak najít dobrého psychoterapeuta. Ale jak se v těch všech směrech vyznat, aby člověk nemusel přečíst stohy knih? Věřím, že pro laika jsou jednotlivé psychoterapeutické systémy nepřehledná džungle. Zkusíme se v rychlosti podívat aspoň na některé z nich – a vysvětlit, proč právě směr při výběru terapeuta není příliš důležité kritérium.
Za dávných dob, když hodiny ještě málem netikaly, existovaly hlavní směry dva:
1. Psychoanalýza (a všechny její deriváty) nám přinesla úžasný objev – že totiž existuje nějaké nevědomí. Tedy část naší mysli, ve které se neustále něco děje, ve které se ledacos skrývá, ale k čemu nemáme vědomý přístup. Psychoanalýza byla postavená právě na cestě do hlubin. Věřilo se, že člověk musí zpracovat traumata zasunutá do nevědomí, aby své potíže vyřešil na té nejhlubší úrovni. Jako taková trvala psychoanalýza roky a terapeut s klientem se setkávali třeba několikrát týdně.
2. Behaviorismus, podle kterého dává smysl zaměřit se především na ovlivnění pozorovatelného chování a později i vědomých myšlenek. Z behaviorismu vznikla kognitivně behaviorální terapie, která je oproti psychoanalýze velmi strukturovaná, obsahuje nácviky, domácí úkoly, jasné plány, odměny za zvládání problematických situací nebo za plnění úkolů. Kognitivně behaviorální terapie je stavěna jako krátkodobá.
Na první pohled je zřejmé, že když se potkal ortodoxní behaviorista s ortodoxním psychoanalytikem, nutně se museli pohádat.
A tak následovala desetiletí bojů, vzájemného vymezování, vznikaly nové a nové směry vždy velmi ovlivněné svými zakladateli. Mnoho směrů vzniklo prostě tak, že se někteří terapeuti měli potřebu vůči „vybetonovanému dogmatu“ vymezit. V těch dobách by se zdálo, že je naprosto zásadní, jestli si vyberete jeden nebo druhý směr, protože jednotlivé teorie se navzájem často vylučovaly.
Těmto sporům, čí teorie je platnější, už se dnes dost obrousily hrany. Zatímco dřív měli terapeuti větší potřebu hledat, co je v jejich přístupech rozdílné, a soupeřit o to, aby byl jejich směr brán vážně, dnes směřuje cesta spíš k integraci a k hledání toho, co je společné.
Ve výzkumech se totiž ukazuje, že účinné jsou všechny přístupy. A že když porovnáte práci těch nejzkušenějších terapeutů několika odlišných přístupů, najdete v jejich práci méně rozdílností, než když porovnáte začínajícího a zkušeného terapeuta v rámci jednoho přístupu.
Přesto si i dnes můžete vybrat z celé řady různých směrů. Vysvětlit jeden směr v několika větách bude vždycky trochu zjednodušující, pár základních charakteristik ale zkusím aspoň u některých u nás častých směrů vyjmenovat.
Psychodynamická psychoterapie
Své kořeny má právě v psychoanalýze. Zatímco ta ale mívala dřív docela chladnou tvář, dnešní psychodynamická psychoterapie dovede být laskavá i vztahová.
Důležité jsou pro ni nevědomé procesy a dění v hlubších vrstvách lidské psychiky. Hodně pracuje také s vývojovou tematikou, dětskými vzpomínkami, vztahy s rodiči nebo sourozenci.
Nabízí velmi dobré nástroje k tomu rozklíčovat, jak jste se ve svém vlastním vnitřním vývoji stali právě takovými lidmi, jakými jste. Jak jste se třeba v dětství naučili sami sebe chránit před zraněním.
Psychodynamická psychoterapie bývá obvykle dlouhodobější, tedy spíš v řádu měsíců nebo i let než týdnů.
Kognitivně behaviorální terapie
Možná jste ji potkali i pod zkratkou KBT. Vyrostla z původního behaviorismu, o kterém už jsme mluvili. Jde na věc tak trochu z druhého konce – od vašich vědomých myšlenek, chování a pocitů.
Je oproti jiným přístupům relativně dost strukturovaná. Nabídne vám třeba pozorovací scénáře, které vám pomohou porozumět tomu, jak vznikají jednotlivé nepříjemné situace. Co je její spouštěč (manžel nesnědl oběd), jaké myšlenky to ve vás vzbudí (nechutná mu, nemá mě rád, vadím mu – nebo třeba je nemocný), jaké následují emoce a tělesné prožitky a ve kterých momentech nebo jak je možné takový koloběh ovlivnit.
Mohou v ní figurovat nácviky sociálních dovedností, relaxace, různé domácí úkoly. KBT také pracuje s principem expozice, kdy se vystavujete novým a třeba i ohrožujícím podnětům, abyste se je učili zvládnout v bezpečném prostředí a s důvěryhodným průvodcem po boku.
V USA je tento přístup pořád jeden z nejvýznamnějších. KBT terapie je totiž krátkodobá a i díky své strukturovanosti je snazší na ní udělat výzkum účinnosti.
Odpůrci KBT dřív říkali, že terapeut klienta „odnaučí“ jen symptom, nevyřeší ale podstatu problému, a tak se symptom objeví jinde. Dnes víme, že to tak zdaleka nemusí být vždy a že principy KBT jsou prokazatelně účinné.
I zde je velmi důležitý vztah terapeuta a klienta, také o minulost klienta se KBT zajímá, byť na ni neklade takový důraz.
Rogersovská psychoterapie neboli „na člověka zaměřený přístup“
Narazit můžete také na zkratku PCA, person‑centered approach. Tento přístup má silné humanistické kořeny. Věří v to, že lidské bytosti se potřebují rozvíjet.
Mohlo by vás zajímat
Krásná nová psychologie
S čím přijde věda, abychom se neutopili v hlubinách depresí, nezešíleli na vlnách roztěkanosti?
Přečíst článekDůležitá témata v PCA jsou lidská opravdovost, tedy abyste dovedli být upřímní k sobě i k druhým, autentičtí ve svém jednání a projevech, abyste vnímali své potřeby a dovedli si o to, co potřebujete, také říct.
Klíčový terapeutický faktor v rogersovské psychoterapii je takzvané bezpodmínečné přijetí. Neznamená to, že terapeut s klientem ve všem souhlasí a nemá na jeho obtíže kritický náhled. Znamená to ale, že terapeut klienta přijímá jako hodnotnou lidskou bytost takového, jaký klient je. A nebojí se s ním soucítit.
I rogersovská terapie jako taková šikovně dokáže člověka vést k přijetí sama sebe včetně vlastních stinných stránek.
Systemická terapie a dialogické přístupy
Jsme společenské bytosti. To, co nás utváří, jsou naše vztahy s druhými. To, co v prvé řadě ovlivňuje naše štěstí nebo neštěstí, jsou opět vztahy s druhými. Potřebujeme být slyšeni a přijati, potřebujeme odezvu okolí na signály, které vysíláme.
Na tomto základu staví systemici své učení o tom, že při práci s konkrétním člověkem je dobré mít na paměti i vztahový a společenský systém, ve kterém se dotyčný pohybuje.
- Zvnitřňujeme si hlasy druhých lidí, třeba rodičů nebo přátel.
- Naše postoje jsou nutně ovlivněné tím, co jsme kolem sebe slyšeli a jak se k nám druzí chovali.
- A naše prožívání ovlivňuje i to, jakými slovy vyprávíme příběhy svého života a jaký význam v těch příbězích vidíme.
Tato témata zajímají systemické terapeuty. Logicky jsou systemičtí a rodinní terapeuti velmi šikovní při práci se skupinami, rodinami nebo páry, i když samozřejmě pracují i individuálně.
Systemické přístupy jsou si blízké s rodinnými nebo dialogickými. Tyto směry se ze všech nejméně bojí přizvat do terapie další lidi. Můžou to být rodinní příslušníci, je možné ale pracovat třeba i s týmem zaměstnanců.
Někteří postmoderní dialogičtí terapeuti pracují třeba i s takzvaným reflektujícím týmem – přizvou na sezení jednoho nebo několik pozorovatelů, kteří obvykle uprostřed a na konci sezení dostanou prostor za účasti klienta si povídat o tom, jak na ně popisovaná situace působí.
U nás to není moc časté, třeba už jen z finančních a kapacitních důvodů – v severských zemích tato praxe ale není tak vzácná. Ve Finsku někdy vyjíždí k lidem v krizi kompletní akutní tým, kde může být psychoterapeut, psychiatr, sestra nebo sociální pracovník, a k setkání s klientem přizvou jeho rodinu, blízké nebo sousedy. Každý z těchto lidí se bere jako někdo, kdo může přispět svým pohledem ke zlepšení. Plán léčby se neprobírá za zavřenými dveřmi, ale v přítomnosti klienta.
Gestalt psychoterapie
Dá říct, že právě teď je u nás gestalt docela „v módě“. Na školách se o gestaltu neučí zrovna šťastně – možná si vzpomenete na „tvarovou psychologii“, která vám nabídne pár teorií o lidském vnímání částí a celků, ale o gestalt psychoterapii moc nenapoví. Už z historických důvodů je gestalt sám o sobě integrativní.
Gestalt terapeuti dovedou formulovat úvahu, jak která obtíž vznikla, ale současně umí pracovat pouze s aktuální situací. Mají podobně jako rogeriáni duši humanistů. Věří, že každá živá bytost automaticky směřuje ke zdraví – stačí jí v tom odstranit překážky.
Velice šikovně pracují se situací „tady a teď“. Budou při sezeních nejspíš občas vracet vaši pozornost k tomu, co se děje právě v tuto chvíli ve vašich pocitech, myšlenkách, ve vašem těle, ve vztahu mezi klientem a terapeutem.
Proč? Třeba i proto, že co prožíváme v životě, to se dost možná v nějaké podobě projeví nebo zopakuje v terapii. A protože vám díky tomu pomůžou lépe si uvědomit, co vlastně prožíváte a co potřebujete.
Tak jako KBT je známé expozicemi, gestalt terapeuti jsou pověstní tvořivostí. Říká se o nich dokonce, že jsou dost akční. Specialitou gestaltu jsou třeba různé maličké mentální experimenty.
- Třeba zkusit říct něco, co byste někomu konkrétnímu říct potřebovali, ale nikdy se vám to nepodařilo.
- Nebo udělat nějaký pokus s vlastním tělem – zkusit třeba nějakou situaci znázornit tělesnou pozicí.
- Nebo experimentovat s nějakou představou.
Cílem je, abyste rozšiřovali svůj repertoár možností a přidávali další možnosti chování, postojů a reakcí k těm, které už máte.
Samozřejmě to neznamená, že s vámi bude takové experimenty dělat každý gestalt terapeut a na každé hodině, stejně jako ne každý KBT terapeut vás bude přemlouvat do expozic. Ve všech případech si asi budete hlavně povídat.
Satiterapie
Satiterapie je inspirovaná východními naukami. Více než jiné přístupy tak pracuje s rozvojem všímavosti a vědomé pozornosti k vlastnímu prožívání, myšlení a tělesnému vnímání, nebo třeba s různými formami meditace.
Nabídne vám občasný přesun z pozice člověka, který se trápí, do pozice pozorovatele celé situace a vlastní mysli. Někdy pracuje s výtvarným nebo tělesným vyjádřením, jindy se opírá především o rozum.
Jinak je satiterapie podobně jako gestalt psychoterapie integrativním směrem. Základy má v rogersovské psychoterapii.
A na výběr je toho ještě mnohem víc
Vybírám ty přístupy, o kterých dovedu napsat pár řádků a současně jsou u nás relativně oblíbené. Popsané charakteristiky samozřejmě nejsou vyčerpávající – píšu je z pozice člověka, který prochází integrativním výcvikem a s lidmi z různých směrů se setkává, ale sám se v žádném z popsaných směrů nespecializuje. A tak nezbývá než věřit, že případné nepřesnosti moji jasně profilovaní kolegové upřesní třeba v diskusi.
Kdybyste se chtěli o jednotlivých směrech (nebo o jednom konkrétním) dozvědět víc, doporučuji prolistovat knihu Johna Norcrosse Psychoterapeutické systémy. Už její úctyhodná tloušťka a hmotnost by vám napověděla, že tento článek ukazuje jen drobnou špičku ledovce. Existuje mnoho dalších směrů, třebas ne tolik známých.
Z těch starších například laskavá daseinsanalýza zaměřená na svobodu a opravdovost člověka v duchu rogersovské tradice, adleriánská terapie s přímými a jednoduchými metodikami (třeba i pro práci s organizacemi), logoterapie a existenciální analýza se zájmem o smysl našeho bytí na světě… a mnoho dalších přístupů, nových a moderních i zavedených s tradicí.
Celé jedno odvětví tvoří expresivní terapie – tedy třeba arteterapie, muzikoterapie, tanečně pohybová terapie nebo dramaterapie.
Důležité ale je, že…
Různé cesty mohou vést ke stejnému cíli
Opravdovost, svoboda volit si cestu životem podle svých potřeb, sebepřijetí a sebepoznání, možnost zažívat blízkost ve vztazích… Všechny terapeutické směry vás povedou směrem k těmto hodnotám.
Čím dál víc se ukazuje, že s různými terapeuty se můžete dobrat stejného výsledku.
- Rodinný terapeut se po cestě dozví víc o vašem vztahu s rodiči.
- Psychodynamický toho objeví víc na poli vašich obran před ublížením nebo najde informace třeba ve vašich snech.
- Arteterapeut bude mít na konci terapie k dispozici něco jako galerii vaší vnitřní cesty ke změně.
A svá specifika bude mít samozřejmě i každý jednotlivý terapeut. Proto je vlastně nejdůležitější to, jak si spolu s terapeutem budete vyhovovat po lidské stránce.
