Dobrý deň, s manželom čakáme druhé dieťa a moje trápenie spočíva v tom, že manžel sa ma nedokáže dotknúť, nedokáže mi ani pohladiť bruško. Niekoľkokrát som schmatla jeho ruku a priložila si ju na brucho, no dal najavo, že je tým otravovaný.
On vlastne nikdy neprejavoval city, nikdy ma neobjal len tak, nikdy sme nemali romantický večer (a to sme manželia cez 10 rokov), dokonca, ak som chcela počuť, že ma ľúbi, musela som si to vyžiadať. Dokázal mať so mnou akurát mechanický sex, bez štipky emócie.
Cítim sa pri ňom strašne sama, emočne vyprahnutá, zbavená ženskosti… Nemá potrebu sa so mnou rozprávať. Veľakrát sme sa rozchádzali. Neviem, ako mam naďalej pokračovat v takomto mŕtvom manželstve.
Nie raz som mu povedala, čo mi najviac chýba, čo ma trápi, že sa cítim sama, odpoveď je 10 rokov tá istá – pokúsim sa to zmeniť, záleží mi na vás, vyhľadám pomoc, pôjdeme do poradne… Nič sa nedodržalo, akurát ja som 5 rokov navštevovala psychológa, aby som sa sama v sebe neudusila.
Nepriamo som bola podporovaná k rozchodu, no zatiaľ som to nedokázala zrealizovať a teraz, keď sa narodí dieťa, to bude ešťe zložitejšie. Častokrát som si želala, aby si našiel ženu a ušiel s ňou.
Povedala som si, že sa ho pokúsim vnímať ako spolubývajúceho, nebudem nič očakávať, pokúsim sa v sebe zabiť poslednú kvapku citu vôči nemu… Niekoľko dní sa mi to darilo, no po vytriezvení som znova v temnej realite a nedokážem normálne fungovať, tak ma to zožiera. Momentálne v tehotenstve mi to nepridáva… Ďakujem
Tana, 33 let
Názor odborníka
Milá Tano,
děkuji Vám za důvěru, s níž se na nás obracíte.
Když jsem Váš dopis četla, bylo mi smutno, a též jsem se na toho vašeho mužského zlobila, že s tím nic nedělá! Cožpak nevidí, že jste z něho nešťastná?
Nyní v těhotenství to zřejmě vnímáte ještě vyostřeněji. Možná se i sama sebe ptáte, proč vlastně čekáte s manželem druhé dítě. Možná už i kvůli němu byste měla ráda vyřešenu otázku, jak dál.
Nepíšete, zda jste stále v kontaktu s psychologem, k němuž jste pět let docházela. Možná nastal čas, kdy by vám mohl znovu poskytnout oporu?
Možné scénáře
Při dalším čtení se mé emoce zklidňovaly a pomalu mi začaly krystalizovat tři možné varianty budoucích scénářů:
1) Váš muž se změní
Tahle varianta pravděpodobně není zcela reálná, alespoň ne v míře, jakou byste si nejspíš přála. Možná jsou ale reálné alespoň nějaké dílčí změny. Při odhadování možností do budoucna bych se zkusila ohlédnout nad vašimi společnými deseti a něco lety: Podařilo se alespoň něco? Na čem ztroskotává manželova ochota změnit se?
2) Odejdete od něj
Dokážete si představit, jak byste vše zvládala, kdybyste se rozešli? Co by se dělo? Kde byste s dětmi žila? Kdo by vám mohl pomoci?
Pokud byste byla této volbě nejblíže, zajímala bych se i o to, co vás na vašem muži přitahovalo. Proč jste si vybrala právě jeho? Stává se totiž, že nás v manželství štvou na našem partnerovi právě ty vlastnosti, které nás na něm nejprve přitahovaly, jen se jevily v jiném světle. Citový chlad například jako tajuplnost, rozvážnost…
Existuje tak určitá nemalá pravděpodobnost, že byste se i v případném dalším vztahu mohla zamilovat do muže, s nímž byste později nebyla spokojená.
3) Naučíte se žít s ním / vedle něj tak, aby vás již jeho chování netrápilo
K tomu mě napadá, že ideální manžel je něco jako hmotný bod nebo absolutně černé těleso ve fyzice – dobrý konstrukt k úvahám, v praxi však neexistuje. Reální muži se od těch ideálních více či méně vzdalují. Z praxe vím, že kromě vyložených extrémů se lze adaptovat i na větší vzdálenosti od ideálu, a nebýt přitom nešťastná.
Znám řadu žen, které žijí se svými manžely nebo vedle nich, a potřebu blízkosti, sdílení a intimity si přitom sytí v jiných vztazích. Což nebývají nutně milenci – sex a intimita nejsou jedno a to samé, jak se zdá vyplývat i z vašeho psaní. Potřebu blízkosti a sdílení mohou sytit též přátelé, děti i širší rodina.
Tomuto scénáři blízký pokus jste, zdá se, provedla, když jste se snažila vnímat manžela jako spolubydlícího. Možná jste však na sebe byla příliš tvrdá, když jste se přitom snažila „zabít v sobě poslední kapku citu k němu“. Myslím, že to není nutné – a snad ani žádoucí. Možná láska sama ochladne, anebo se nějak promění, nebudete tolik očekávat a nebudete se tak trápit.
Na závěr mě ještě napadá zeptat se z druhé strany:
- Je na vašem muži něco pozitivního?
- Co ve vašem manželství funguje?
- Je vám váš muž v něčem oporou?
Tano, věřím tomu, že se vám podaří neuspokojivou situaci časem změnit, i když způsob, kterým se to stane, si netroufám odhadovat.
Hodně štěstí,
Pavla Koucká
