Dobrý den,
je mi 25 let a před pár měsíci jsem nastoupila do nové práce, kam jsem se původně velmi těšila. Moje nadšení se však postupem času změnilo v nechuť. Důvodem je především pracovní kolektiv, který mě už od začátku „šikanuje“.
Vše začalo tím, že mi bylo hned od počátku dáváno jasně najevo, že jako nejmladší si „nemám co vyskakovat“. Moje názory kolegové na poradách ignorovali, k ničemu jsem nemohla nic říct – nebo mohla, ale nikdo mě neposlouchal. To bych však ještě snesla, protože nejsem zrovna vůdčí nebo dominantní typ.
Postupem času se však k ignoraci na poradách přidala i ignorace celková – kolegové se od té doby zásadně baví jen tehdy, když v místnosti nejsem já, a pokud je náhodou potkám někde před kanceláří, hovor okamžitě utichne. Mluví o mě jako o „té namyšlené“, už jsem kvůli své údajné namyšlenosti a neochotě spolupracovat byla u šéfa na koberečku, jenže mé námitky odbyl jako „můj problém“, který si mám vyřešit sama.
Nejsem si však vědoma toho, že bych se někdy chovala ke kolegům domýšlivě, takže nevím, proč se tak chovají. Napadá mě jen to, že jim kazím jejich stmelený kolektiv třicátníků, do kterého kvůli svému věku nepatřím. Tohle jejich chování mě ale ničí.
Svou práci mám ráda, naplňuje mě, ale netěším se do ní, protože vím, že se v ní budu cítit osaměleji než kdy jindy. Co můžu v této situaci dělat? Respektive – lze dělat něco jiného, než změnit práci? Děkuji.
Lucie
Názor odborníka
Dobrý den, Lucie,
k současné neutěšené situaci ve vašem pracovním kolektivu můžete v zásadě přistupovat dvojím způsobem.
Jednou možností je vnímat postoje vašich kolegů osobně – jako snahu o hodnocení vašeho charakteru. Právě takový postoj vnímám silně za slovy a větami vašeho dopisu a domnívám se, že právě on dovedl vaše uvažování do slepé uličky, kde se jedinou možností řešení jeví být změna práce.
Pokud přistupujete k hodnocení svých kolegů tímto způsobem, pak se jimi musíte cítít dotčena a ukřivděna, protože tato hodnocení neodpovídají vašemu sebeobrazu. „Není to pravda,“ říkáte si asi, „taková nejsem. Tak proč to tvrdí, když musí vidět, že to není pravda?“ A v takové chvíli je snadné pojmout vůči kolegům podezření v tom smyslu, že za jejich postoji k vám musí být nějaký iracionální nebo zlomyslný důvod. Že záměrně lžou, že vám chtějí ublížit, uškodit… Ale tak tomu nejspíš není.
Kolegové vás totiž s největší pravděpodobností neoznačují za namyšlenou a neochotnou, aby vám ublížili nebo vás vypudili ze svého stmeleného kolektivu. Označují vás tak proto, že vás tak skutečně vnímají. To ale vůbec neznamená, že taková jste. To, jací jsme (nebo se cítíme být), a jak na druhé působíme, jsou totiž dvě různé věci. Nemusíte být namyšlená, abyste občas namyšleně působila. Když vás druzí hodnotí, nevyjadřují se k tomu, jaká jste. O tom ani nic vědět nemohou. Vyjadřují se k tomu, jaký z vás mají dojem. Není to o vás, o vaší povaze, je to jen o tom, jak vaše chování působí na druhé. Je to tedy především výpověď o těch, co vás hodnotí a o jejich perspektivě.
Přestože postoje vašich kolegů k vám nevypovídají apriori nic o tom, jaká jste, znát je a rozumět jejich důvodům je pro vás věc zásadního významu. Umět dobře zapadnout do pracovního kolektivu totiž není jen otázka našeho charakteru – tedy toho, jací jsme – ale i našich komunikačních a sociálních dovedností – tedy toho, jak se do druhých umíme vcítit, jak dobře jim umíme porozumět a jak s nimi dokážeme jednat. Tyto dovednosti jsou základním předpokladem pro to, abychom s druhými dokázali navázat osobní vztah. Postoje vašich kolegů jsou tedy pomyslnými okny do jejich světa, které vám mohou pomoci jim lépe porozumět a pak s nimi i lépe vycházet.
Udělejte si třeba malý průzkum u svých přátel či známých, kteří vás znají z různých prostředí. Člověk se totiž jinak chová v kruhu blízkých, které dobře zná, jinak se chová před autoritami a jinak mezi neznámými lidmi. Řekněte tedy lidem, které jste zažila v různých kontextech, o této informaci, kterou jste dostala od svého pracovního kolektivu, a ptejte se jich, co z vašeho vystupování by mohlo vzbuzovat dojem namyšlenosti a neochoty. Neptejte se na to, jestli si myslí, že jste namyšlená, ptejte se, co z vašeho vystupování a verbálního i neverbálního projevu může jako namyšlenost vypadat. Tento malý průzkum vám může přinést zajímavé informace a poskytnout vodítka k tomu, co a proč vám v komunikaci nevychází tak, jak zamýšlíte, a na kterých vašich komunikačních či sociálních dovednostech by proto stálo zapracovat.
Zkuste si také představit situaci z perspektivy vašich kolegů, může to být pro vás další zajímavé vodítko. Když se necítíme dobře, stáváme se mimoděk více sebestřednými. To je všeobecná lidská tendence, které (zůstává‑li nepovšimnuta) podléháme všichni. V takové chvíli se zabýváme přednostně sebou, svými pocity, svými potřebami, svým viděním věcí… a přes ně nevidíme druhé. Ale jak můžeme narovnávat vztahy, když druhé pro naše soustředění na sebe nevnímáme?
Druhou častou překážkou jsou naše (často příliš zbrklé) předsudky a názory. Vaši kolegové si vytvořili své, vy také. „Zaškatulkovali“ jste se navzájem. Ale příliš zbrklé soudy nám pak často stojí v cestě za hlubším poznáním, které by naše představy o druhých korigovalo. Pokud tedy mají ve vaši práci začít panovat lepší vztahy, bude třeba nějak překlenout dosavadní vzájemné neporozumění.
Dobrý první krok je osvobodit se od sebestředných tendencí a snažit se, abyste kolegům lépe porozuměla dřív, než se začnete snažit aby lépe porozuměli i oni vám. Ve skutečnosti už tím, že se budete snažit kolegům lépe porozumět, jim dáte šanci prolomit jejich nedůvěru k vám a uvědomit si, že „ta holka je vlastně úplně jiná, než my jsme si mysleli“. A možná se i vy přesvědčíte, že kolegové nejsou takoví, jak jste si myslela. Toto oboustranné „prozření“ pak může být základ vaší společné cesty za lepšími pracovními vztahy.
Michal Mynář
