Dobrý den,
je mi 18 let a už od mala trpím neustálým srovnáváním věcí ve svém pokoji.
Vše začalo pouhým srovnáváním drobností na psacím stole a na komodě. Za nějaký čas jsem na tohle nabalila další. Na vše jsem musela sáhnout pouze ukazováčkem a prostředníčkem pravé ruky (a to třikrát). Následovaly rituály u dveří, které probíhaly tak, že jsem třikrát přešla práh pokoje a pak prsty sáhla na kliku a počítala do pěti. A je toho ještě víc.
Než se ráno vyhrabu z pokoje, tak už skoro nestíhám do školy. Několikrát jsem se snažila přestat, ale když jsem něco vynechala, podvědomě jsem to vyměnila za něco jiného. Je to k nevydržení. Trápím se tím pokaždé, když to dělám, ale vždy, když na něco nesáhnu nebo to nesrovnám, tak se mi honí hlavou, že by se mohlo něco zlého stát, třeba někomu z rodiny, nebo mému příteli.
Moje mamka mi tvrdí, že z toho vyrostu. Sama v mých letech srovnávala hrnečky, aby měly ouška na pravou stranu a nesmělo to být jinak. Ale mě můj problém přijde horší, mám z toho strach. Když totiž nemohu onu věc udělat, propadám stavu úzkosti.
Můžete mi nějak pomoci?
Karin
Názor odborníka
Milá a nešťastná Karino, já vám pomoci mohu jedině radou. Jděte rychle za psychiatrem a ten vám pomůže i skutkem.
To, co popisujete, je obraz obsedantně kompulzivní poruchy (OCD – obsessive compulsive disorder), která patří do kategorie úzkostných. Úzkost se vynoří na jakýkoliv podnět, nebo i bez něj a my spácháme rituál, který má předpokládané škodě nebo hrozícímu neštěstí zabránit. Na chvíli je úleva, a pak to vyskočí s větší naléhavostí.
Asi vás houbelec potěší, že podobnými potížemi trpěl Emil Zola (než šel spát, musel se dotknout každého kusu nábytku), Nikola Tesla (ten vše musel mít v násobku čísla 3, takže nakonec měl u jídla nejméně 18 ubrousků), Michelangelo, který spal v šatech a někdy i v botách, ne že by byl takové čuně, ale prostě bez toho nemohl. Samuel Johnson, ten co spáchal Johnson's Dictionary of the English Language, nejslavnější anglický obsedant 18. století, se musel dotknout každé lucerny, kterou míjel. Když to neudělal, vrátil se a poklepal na ni.
Ve zdravé situaci reakce na skutečné nebo jen fantazijní ohrožení probíhá takto: Pocit ohrožení ‑ příslušné opatření – uspokojení, uklidnění – a jedeme s myšlenkami dál, někam jinam. V případě OCD to běží stejně, ale po krátkodobém uspokojení se celá smyčka rozběhne znovu, nejedeme dál, ale zůstáváme zaseknutí v bludném kruhu. Zde by se teoreticky dalo něco amatérsky podniknout. Dřív, než se cyklus začne opakovat, odměnit se bohatě za to, že jste oddálila a zrušila všechna nebezpečí, prostě přehodit myšlenkovou vyhýbku jiným směrem. Je to pracné, ale jde to, chce to vymyslet správnou odměnu (odpoutávač) a dostat pomoc z nejbližšího okolí.
Nicméně psychiatr se jeví tutovější. Jednak nabídne léky ze skupiny antidepresiv, která posílí oslabený funkční systém serotoninu, který je považován za krále a papeže vší mozkové chemie. Posílený serotonin vyrazí do boje s úzkostí daleko chytřejším a účinnějším způsobem, než to dělá naše vědomí a do několika týdnů slaví úspěchy.
Tuhle pomoc je nutné posílit psychoterapií. Za nejkvalitnější a také nejefektivnější je považována terapie kognitivně behaviorální (KBT), při níž se terapeut nenimrá ve vašem nitru, ale učí a trénuje s vámi způsoby, jak podběhnout, oblafnout, přelstít a na hlavu porazit ten zaseklý myšlenkový kruh.
K tomu je třeba usilovně posílat k nebesům Žáčkovu modlitbu:
Andělíčku můj strážníčku
z nebeského Vnitra,
chraň mou duši jaksepatří
z večera i z jitra,
aby se v ní nehrabali
moji rodní bratři ‑
idioti,
staré děvky,
ani psychiatři.
Využívejte celý web.
PředplatnéMilá Karino, jak znám diskuse na toto téma, vynoří se zde plno mudrlantů, kteří vám psychofarmaka budou rozmlouvat jako cizorodou „chemii“ a budou plkat o duchovnu. Chtěla jste ode mne pomoc, nabídl jsem radu a zde je v plném znění. Jděte za psychiatrem (ještě včera) a na tyhle zpochybňující sýčky se zvysoka, ale opravdu zvysoka vykašlete; rozumí tomu jak koza petrželi, ale kecat do toho neváhají!
Držím vám palce!
Radkin Honzák
