Dobrý den,
po dostudování VŠ jsem nastoupila na mou vysněnou pozici, která spočívala v úzké spolupráci se spolupracovníky a zároveň s klienty společnosti. Přesčasové hodiny patřily k normálu.
Zpočátku jsem byla z práce nadšená, člověk se rychle učil novým věcem. Od začátku jsem však svým přímým nadřízeným byla neustále kritizována i za drobné chyby a postupně jsem se začala cítit v práci nejistá. Dalo by se říci frustrovaná – i přes velkou snahu bylo vždy něco špatně. Stále jsem se obávala dalších chyb a srovnávala se s ostatními kolegy. Zároveň i kolegové pomlouvali kompetence ostatních a klienti také nespolupracovali nejlépe.
Začala jsem postupně pochybovat o smyslu své práce, cítila se unavená, vyhaslá, nesoustředěná, byla jsem pomalá a chybovost se zvyšovala. Jsem spíše introvertní typ, takže si nejlépe odpočinu o samotě, čili jsem i v té době omezila mimopracovní aktivity, jen abych načerpala síly na další práci.
Po pár měsících jsem danou společnost musela opustit. Rychle jsem si našla novou práci, také v oboru. Výběr to od začátku nebyl správný. Pochybovala jsem totiž, zda zvládnu nějakou náročnější práci, a výběr tím byl ovlivněn. Kolegové mě dost chválí, ale práce mě prostě nenaplňuje. Cítím, že mám na víc, proto hledám znovu.
Nevím ale, zda mám pokoušet štěstí a opustit práci s jistotou zaměstnání, ve které jsem nespokojená, což se projevuje negativně na mém chování k ostatním. Bojím se, že se má první pracovní zkušenost bude opakovat a že znovu vyhasnu a opět selžu…
Nikola
Názor odborníka
Dobrý den, Nikolo,
děkuji za velice zajímavý dotaz – domnívám se, že vaše situace je v dnešní době poměrně častá, alespoň podle mých zkušeností z terapeutické praxe a práce ve firmách. Z vašeho dotazu nelze přesně vyvodit, v čem je hlavní příčina, popíšu jich tedy několik možných a snad si svou odpověď najdete.
Možná to může být klasický syndrom vyhoření. První pracovní zařazení, byla jste plná očekávání (ať již realistických či nikoli), pracujete přesčas. Do toho kritika nadřízeného – je poměrně jedno, zda oprávněná či neoprávněná, případně konstruktivně či nekonstruktivně podaná. Tyto ukazatele vedou dříve či později velmi často k tomuto syndromu. Nevím, v jaké fázi jste, zda je možné bez odborníka tuto zkušenost projít tak, aby se vám to v budoucnu nevracelo, jak sama píšete.
Obvykle pomáhá poučení se z konkrétních situací a volba jiné práce, kterou ale nevnímá daný jedinec jako nesprávný výběr od začátku. To, že hledáte znovu, plně podporuji. :-)
Možná jste zatím ani v jedné práci nenašla pro vás to, co od ní čekáte – v dnešní době spousta lidí dříve či později o smyslu své práce pochybuje, protože i reálně v ní žádný větší smysl není. Zde je třeba najít vhodný úhel pohledu, nebo práci vyměnit za smysluplnou či alespoň smysluplnější.
Sama píšete, že se vaše nespokojenost projevuje uvnitř i navenek, takže rozhodně štěstí pokoušejte, i vzhledem k vašemu věku. Aby se situace neopakovala, je třeba vědět, čím byla daná situace zapříčiněna, a nezopakovat stejnou chybu podruhé. První práce mohla být pro vás zatím příliš náročná, druhá málo. V první práci mohl být nevyhovující styl vedení, proto se domluvte na případné stáži na novém pracovišti, ať vidíte, jak to tam doopravdy funguje. Když se vám něco nebude líbit, asertivně se ihned ohraďte. Měňte případně své pracovní prostředí podle vašich představ otevřeností a důsledností. Hlídejte si svůj osobní čas, abyste byla spokojená nejen v práci, ale i v soukromí.
Pokud se vám toto podaří, je téměř nemožné, aby se vám stejné věci opakovaly znovu, a pokud ano, je šance, že je změníte, či opět půjdete hledat dál.
Hodně štěstí.
Lukáš Dastlík
