S manželem máme dva syny (20 a 15 let). S tím starším jsem to nějak nezvládala. Asi jsem nebyla dost dospělá na to mít dítě, i když byl plánovaný. Narodil se o tři týdny dřív císařským řezem. Byla jsem úzkostná matka a on uplakané miminko. Poprvé jsem ho s nervy nadranc zbila, když mu byly tři roky. Plakali jsme oba a on mi zajíkavým hlasem řekl, že ho nemůžu takhle bít!
Zbila jsem ho ještě mockrát. Vydírala, vyhrožovala, řekla nespočet hnusných slov. Neuměla jsem to jinak. Chodili jsme celá rodina do psychologické poradny, nevěděli jsme si s ním rady. Z návštěv v poradně si nic nepamatuji. Nepoučila jsem se. Nedokázala jsem v sobě potlačit tu zlobu. Dospět.
Syn se zamiloval, převážnou většinu dnů a nocí tráví u své dívky a zdá se být šťastný. Snad našel lásku. Já to s láskou nějak neumím. Spíš se jí vysmívám. Manžel mě láskou zahrnuje (někdy zahlcuje, prý jsem nedomazlená), já jsem zdrženlivá. Syn mi nikdy nic nevyčetl (zatím) a ani bych se nemohla zlobit, kdyby vyčítal.
Je to taková zvláštní povaha. Ustrašený, vztahovačný, doma bezohledný, a přitom hodně citlivý, nekuřák, sportovní typ, v kolektivu oblíbený. SLUŠNÝ. V mnohém se mi podobá. Nemáme spolu moc dobrý vztah. Vlastně ho nemá s nikým z naší domácnosti. Kdykoliv přijde domů, je konflikt.
Vím, že problém je ve mně. Že bych potřebovala docházet na terapie. Ale věci už se staly. Bojím se, jaké škody jsem na jeho duši napáchala. Hrozně mě to všechno mrzí. Co může udělat rodič pro své dítě, aby odčinil své omyly? Omluvit se? Kdy? Jak? Co říkat?
Hana, 48 let
Názor odborníka
Hanko,
představuji si, že když jste svůj dotaz formulovala, uvědomovala jste si, jak nám, co vaše slova budeme číst, pohnete emocemi. Všem. Těm z nás, kdo odsuzují tělesné tresty a násilí na dětech v jakékoli formě, i těm, kteří je připouští jako výchovný prostředek, těm, kdo na dítě nikdy nevztáhli ruku, i těm, komu se nepovedlo uhlídat svou impulzivitu nebo potlačit svou potřebu „spravedlivě trestat“, aby netraumatizovali vlastní dítě. Jsem ráda, že jste napsala.
Při čtení vaší zpovědi mě napadlo víc otázek než odpovědí, jsou to ale, myslím, otázky, které by vám mohly pomoci postoupit o kus dál ve vašem hledání nápravy a nacházení harmonie v rodině i ve vlastním nitru.
1. Píšete, že váš starší syn se nyní, ve svých dvaceti letech, postupně osamostatňuje, má přítelkyni a podle všeho s ní má hezký vztah. A vy právě v tu chvíli přicházíte s potřebou vyříkat si staré křivdy a dobrat se řešení. Potřebujete to pro sebe, nebo pro syna? Rozumíte vlastním motivům, proč byste stála o synovo pochopení a odpuštění a proč teď?
Vnímáte třeba riziko, že by mu dětská traumatizace mohla komplikovat vztah, budování vlastního světa, nezávislého na původní rodině? Nebo máte obavu, že když vás nebude potřebovat, přestane být „slušný“, projeví léta skrývané emoce a vy budete ta „špatná máma“ a to by bolelo? Nebo něco úplně jiného?
2. A proč jste vlastně napsala slovo SLUŠNÝ jako jediné velkými písmeny? Je to ve vaší rodině, ve vašem přístupu k výchově základní motiv? Snažila jste se, snažíte se z dětí vychovat slušné lidi? Měli u toho kluci prostor na projevení své osobnosti, svých pocitů, názorů? Bylo to u obou stejné? A byla výchova na vás? Manželův postoj k vašemu bití syna jste nezmínila…
3. Máte už téma „uklizené“ v sobě? Odpustila jste si, nebo jste se třeba naopak rozhodla považovat to, co se stalo, za neodpustitelnou součást svého životního příběhu? Probírala jste to s někým do hloubky, tak, abyste pochopila své motivy, své „vzorce fungování“ ve stresu, kterým mateřství umí být? S psychoterapeutem, knězem, důvěrně blízkým přítelem či přítelkyní, manželem?
Je to z mého pohledu důležité, aby se případně ze sdílení myšlenek a pocitů na toto téma se synem nestalo vzájemné vyčítání nebo přenášení odpovědnosti na „zlobivé dítě“. Také mi přijde velmi důležité být připravena na odmítnutí, na hněv syna, na nezájem nebo odsouzení…
Ventilace jakékoli negativní emoce, pokud takové syn v sobě léta nosí – a to nejspíš nosí, je pro něj v této fázi důležitá. A pokud vám jde o jeho zdravý život, bude dobré akceptovat vše, co se vyplaví, dát mu prostor, být velkorysá máma. Ona by i ta nejnepříjemnější situace téměř určitě netrvala věčně, jen byste se na cestě k pochopení posunuli dál.
4. Víte, zda se syn potřebuje a chce s vámi na toto téma bavit? Teď? Naznačil někdy, že mu rodinná minulost komplikuje život? Chtěl po vás někdy vysvětlení, omluvu, vyjádřil se o svém vnímání situace?
Píšete, že je ustrašený a slušný, čili si představuji uzavřeného mladíka (plného agrese?). Zároveň ho ale popisujete jako problémové malé dítě, s nímž se muselo chodit do psychologické poradny, v útlém věku hodně uplakaného (protestujícího pláčem?). Takto se často chovají děti vitální a prosazující se, jen může být jejich životaschopnost v průběhu let potlačena.
Přeji, ať to sebezpytování bolí jen tak akorát, aby pomohlo, milá Hanko.
Andrea Platznerová
