Dobrý den,
můj problém vychází z události, která se stala před několika lety. Můj přítel tehdy znenadání dostal epileptický záchvat. Byli jsme tehdy spolu sami, nevěděla jsem, co se děje a co mám dělat, byla jsem zmatená, vyděšená. Přítel ležel v bezvědomí a já cítila neskutečnou bezmoc, nevěděla jsem, jak mu pomoct a měla jsem strach, že umírá. Nedokázala jsem zkrátka racionálně přemýšlet a vzpomenout si ani na číslo sanitky. Vše bylo ještě umocněno tím, že jsem tehdy byla pod vlivem „lehkých“ drog.
Ačkoli to tehdy dopadlo dobře a přítel už nikdy tyto problémy neměl a ani se u něj epilepsie nepotvrdila, nikdy jsem se nevzpamatovala z těch hrozných pocitů. Vím, že si za ně mohu sama, s čistou hlavou bych se na to dívala nejspíš jinak. Začala jsem se k němu chovat hodně úzkostlivě. Stačilo, aby udělal nečekaný pohyb, řekl něco neobvyklým tónem nebo třeba jen vypil sklenku vína. Hned jsem se stresovala, hysterčila, brečela a třásla s ním, jestli je v pořádku.
Tyto pocity, ač v ne tak přehnané míře, zůstaly i po letech. Často se ujišťuji, zda se cítí dobře, v noci se budím a třesu s ním a často to dělám i ze spaní. Vrací se mi ten pocit bezmoci, strach – možná strach ze zodpovědnosti, protože když nejsem s ním, tak tyto pocity neprožívám. Zbavím se toho vůbec někdy? Vím, že svými přehnanými reakcemi často děsím i jeho a že právě mé obavy v něm vyvolávají pocity jako tehdy před záchvatem, pocity, že něco není v pořádku.
Děkuji mnohokrát za radu.
Míša
Názor odborníka
Dobrý den, Míšo,
děkuji vám, že se na nás obracíte se svým trápením a prosbou o radu. Píšete o nepříjemných pocitech – bezmoci, strachu – které u vás přetrvávají po vypjaté situaci, kterou jste zažila při epileptickém záchvatu svého přítele, a které do nynějška negativně ovlivňují jak vás, tak jeho. Myslím si, že je přirozené, že ve vás prožitá náročná situace, silný strach a bezmoc, které jste tehdy prožívala, nějakým způsobem zůstala. Několik let nepříjemných pocitů je ale přeci jen dost dlouhá doba a velmi rozumím tomu, že s tím chcete něco dělat.
Za pozitivní považuji, že se, jak píšete, tyto pocity neobjevují již v takové míře jako dříve. Došlo tedy k posunu žádoucím směrem. Kam vlastně směřujete? Jak bude vypadat váš život a zejména váš vztah k příteli, až strach a bezmoc zmizí? Jaké jiné pocity budete s přítelem zažívat, jak (jinak než nyní) budete společně trávit čas? Dejte si čas, představte si, jaké to bude. Pak si zkuste nakreslit škálu – úsečku s krajními body 0 a 10 ‑ kdy desítka představuje tento váš cíl a nula období, kdy bylo vaše trápení největší. A zamyslete se, kam byste se umístila v tuto chvíli?
Předpokládám, že nula to asi nebude – píšete, že ty pocity už nepřetrvávají v tak přehnané míře. Kde tedy jste? A hlavně – jak se vám podařilo se tam dostat? Říkám si, že nějak asi pomohl sám čas, který od té náročné události uplynul – co ale ještě vám pomohlo? Co jste pro posun nahoru udělala vy sama, co přítel? Pomáhal vám nebo pomáhá ještě někdo jiný?
Dalším krokem při práci se škálou pak může být zamyšlení nad tím, jak byste poznala, že jste se posunula zase o kousíček směrem nahoru, k desítce. Jaká změna nebude příliš velká a náročná, ale už pro vás bude posunem k lepšímu. Až to budete mít, zamyslete se, co byste k posunu potřebovala. Můžete se inspirovat třeba těmi chvílemi, kdy je to lepší, kdy sice jste s přítelem, ale převládají jiné než negativní pocity. Co je to za chvíle? Mají něco společného? Co v takových chvílích děláte vy, co váš přítel?
Za zajímavé považuji vaše zjištění, že když s přítelem nejste, tak negativní pocity neprožíváte. Že by se vlastně mohlo jednat o strach ze zodpovědnosti – něco se stane, a vy nebudete umět adekvátně zareagovat. Říkám si, jestli je něco, co by mohlo zvýšit váš pocit kompetence v podobných situacích? Napadá mě třeba kurz první pomoci nebo získání informací o tom, jak postupovat v případně epileptického záchvatu, zapsání si telefonního čísla na záchranku nebo i nějakých bodů, jak postupovat, na lísteček, který byste měla stále u sebe. Nebo něco podobného.
Možná by se pak vaše obava, že se zase něco stane, snížila tím, že byste věděla, že jste udělala maximum pro svou přípravu. Co vlastně dělá s vaším strachem vědomí, že jste tehdy byla pod vlivem drogy – a že tedy, kdyby se náhodou měla podobná situace opakovat, byste nyní asi byla schopna reagovat úplně jinak?
A ještě jedna věc, která mě napadá k otázce zodpovědnosti: za co je to vlastně zodpovědnost? Za co jste ještě odpovědná a za co už ne? Myslím, že může být užitečné uvědomit si, kde vlastně končí hranice mojí odpovědnosti a začíná odpovědnost toho druhého. Jako příklad mě napadá, že jste odpovědná třeba za to, že budete znát postupy první pomoci, ne už ale za to, jestli si váš přítel dá skleničku vína nebo nějakou drogu. Každý asi máme hranice své odpovědnosti nastaveny nějak jinak, takže by mi připadalo užitečné zavést na toto téma rozhovor s ostatními (přítelem, kamarády) a v dialogu s nimi si ujasňovat a třeba i pozměňovat své názory.
V neposlední řadě si říkám, že by stálo za to vyhledat odborníka – psychoterapeuta, se kterým byste si mohla o všem popovídat a společně s ním také hledat řešení. Věřím, že takové určitě existuje, a že i když se asi nestane, že byste na prožitou událost úplně zapomněla, jistě se vám podaří nepříjemné pocity a z nich vyplývající reakce odstranit nebo alespoň výrazně omezit.
Držím vám palce!
