K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Strach, že někomu ublížím: Vaši úzkost okamžitě řešte s odborníkem.

24. 1. 2013

Dobrý den.

Mám už asi tak 3 roky problém být mezi lidmi. Dříve bylo vše v pořádku a byla jsem ve společnosti jako ryba ve vodě, ale pak mě napadaly nechtěné myšlenky, že nedopatřením mohu někomu ublížit.

Už vůbec sama nevycházím ven, začínám se lidí bát, nejvíce pak dětí a starších osob, protože mi přijdou zranitelní. Nikdy se mi nic takového nestalo, ale co kdyby. Nevěřím si a přijde mi, že se nemám pod kontrolou. Nepřijdu si normální, je to strašné.

Mé dětství bylo hrozné, jen obavy, strach a vztek. A já se snažím být až moc milá. Nenechám volný průběh svým emocím, protože se bojím někoho urazit nebo naštvat, jenomže to v sobě vše držím a pak, když mě chytne vztek, mám zatměno. Přála bych si žít normálně, nechci žít tak, že jsem pro ostatní hrozbou.

Jednou jsem chtěla jít ven na kolo a sotva jsem ho snesla dolů, už jsem byla zas doma. Napadlo mě totiž, že když budu nepozorná, mohu někoho srazit nebo přejet.

Moc si cením vaší práce a vašeho času.

Děkuji.

Coco

Názor odborníka


Vážená, milá a nešťastná holčičko,

dřív, než budete přemýšlet o čemkoliv jiném, udělejte tu jedinou věc, která vám pomůže: zvedněte se a dojděte za psychiatrem. Okamžitě. Můžete se přitom držet někoho blízkého za ruku, můžete si myslet cokoliv, ale jděte tam, jak si tyhle řádky přečtete.

Nebojte se, nejste „šílená“. Je to jen pekelná úzkost, která vás svírá a která vás už chytila do pasti, z níž se sama dostanete jen těžko. Viděl jsem borce, kteří byli zvyklí různým nebezpečím, když jim ale tenhle strach stisknul hrdlo, byly z nich hromady třesoucí se huspeniny.

Jeden z mých pacientů jezdil z práce domů čím dál tím později, protože se neustále vracel na jednu křižovatku přesvědčovat se, zda tam někoho neporazil. Když se ujistil, že ne, pustil se k domovu, ale po dvou kilometrech ho chytly pochybnosti, zda právě tentokrát se něco nestalo. A tak se tam nakonec vracel pětkrát!

Jestli pro to potřebujete název, jmenuje se to obsedantně kompulzivní porucha (také to najdete i v českém prostředí pod anglickou zkratkou OCD) a má to velice ohavný a mazaný mechanismus, z něhož se těžko člověku samotnému uniká.

  • Napřed je ÚZKOST, aby se něco nestalo, abych něco neudělal, co nikdy udělat nechci (maminky se bojí, že by mohly batole vyhodit z okna, hluboce věřící mají strach, že začnou vykřikovat v kostele nevhodné výrazy, lidé se bojí, že je postihne zákeřný bacil, vy se bojíte, že byste mohla někomu ublížit).

  • Člověk ví, že je to pitomost, ale strach ho ochromuje. A protože ví, že podlehl vlastní pitomosti, KLESNE JEHO SEBEVĚDOMÍ.

  • Další krok spočívá v tom, že postižený musí NĚCO UDĚLAT (nebo také neudělat), aby zabránil hrozícímu neštěstí. Někdo si buduje systém kontrol, jiný si myje opakovaně ruce, vy se vzdáte vyjížďky na kole. Tím jako by zaplašil hrozící nebezpečí, ale současně ZVÝŠÍ POCHYBNOSTI o úspěšnosti takovýchto kontrol. Pozvolna narůstá ÚZKOST.

A tak se to zasmyčkuje do bludného kruhu, spíš škrtící spirály.

Jak se to přihodí? V současnosti si myslíme, že je to nedostatkem a nerovnováhou „mozkové chemie“ a jako nejvýznamnější je obviňován nedostatek serotoninu, což je jakýsi „ředitel“ mozkové chemie. To se může stát po velkém stresu (píšete o špatných zážitcích v dětství), ale také pro nic za nic a je těžké pak hledat prvotní příčiny.

Léčení je jak pomocí psychofarmak, tak pomocí psychoterapie, nejlépe v kombinaci obou přístupů.

Přestože hlavním příznakem je úzkost, podávají se léky z rodiny antidepresiv, protože ty zabraňují plýtvání serotoninem a pomáhají obnovit potřebnou rovnováhu. Nejsou návyková ani náhodou. Jenom se zpočátku podávají ve vyšších dávkách. Nicméně za 3–4 týdny by mělo být podstatně lépe a za 2–3 měsíce pohodovo. Pak je potřeba delší udržovací léčba už nižšími dávkami.

Psychoterapie je z okruhu kognitivně behaviorálního a spočívá vlastně ve vypracovaném systému nácviku, jak úzkost oblafnout a podběhnout (protože ji nikdy nepřeperete, když zmobilizujete vůli, mobilizujete taky adrenalin a tím ji vlastně krmíte).

Nejste sama, k trpícím se hlásí Donald Trump, herečka Cameron Diaz, své si užil Michelangelo, Emil Zola, Nicola Tesla, David Beckham, Charles Dickens, Marcel Proust, Woody Allen, Charles Darwin, Megan Fox, George Harrison z Beatles a mnoho dalších, o kterých se nepíše.

Dobrá zpráva však je: lze to léčit!

Držím palce.

Radkin Honzák

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.