Přeji krásný den.
Píši sem s jedním problémem, se kterým se potýkám už delší dobu. Mám strach z vyjádření pocitů k lidem a všeobecně s komunikací s nimi. Všechno začalo, když jsem přestoupila na novou školu. Říkala jsem si, že poznání nových lidí mi prospěje a i když to tak v prvních chvílích vypadalo, nebylo tomu tak. Začala jsem lidem říkat své pocity k ostatním, jenže je to ten typ lidí, kde ví hned všichni všechno.
Rázem mi to došlo a řekla jsem si, že už nikdy víc nikomu svoje pocity nebudu říkat, že budu raději žít v přetvářce a předstírat, že mi nikdo nevadí. Takhle žiji už druhým rokem. V podstatě jsem úplně ztratila zájem o svoje okolí. Když jedu v autobuse, nekoukám se kolem sebe, když jdu po ulici, koukám do země a vždycky, když někoho vidím si povídat, mám špatný dojem, že je to o mě.
Nemám v podstatě komu se svěřovat se svými problémy, jelikož když to řeknu jedné osobě, rázem to ví i všichni ostatní. A když se chci vyzpovídat rodičům, pošlou mě do „háje“. Bojím se o svou budoucnost, nedovedu si ji představit. Všechny moje životní cíle padly a já už v podstatě nemám proč se snažit.
Pravou přítelkyni mám jednu a ohledně vážnějšího vztahu mám pocit, že bych ho nezvládala. Když se nad tím tak zamyslím, neměla bych nejspíše ani čas. Nemám chvíli na sebe, natož na někoho jiného. A asi proto jsem ztratila zájem o svoje okolí. Bojím se pustit si k srdci kohokoliv, protože se bojím, že ten dotyčný odejde.
Hana
Názor odborníka
Milá Hanko,
píšeš o potížích v komunikaci se svými spolužáky, o tom, že jsi ztratila důvěru v lidi obecně, a proto se raději uzavíráš do sebe, je to tak pro tebe bezpečnější. Cítíš ale, že ani to není správná cesta. Moc dobře rozumím, že ti v tom není dobře. Jsem ráda, že se svým trápením nezůstáváš sama a napsala jsi nám, což vnímám jako první krůček k hledání nového postoje k lidem, který by ti v životě fungoval lépe než ten dosavadní.
Počátek svých současných potíží spojuješ s přestupem na novou školu. Nerozumím ale dost dobře tomu, co se tehdy v nové třídě odehrálo. Sdělovala jsi spolužákům svůj názor na ostatní dívky a chlapce, což se ale nakonec otočilo proti tobě. Znamená to, že jsi někoho kritizovala za jeho zády a on se to následně dozvěděl? Pokud by to byl tento případ, představuji si, jak nepříjemně muselo danému člověku být, když se to dozvěděl, a jak nepříjemně následně muselo být i tobě.
I když kritizovat někoho z očí do očí nutně znamená vyvolání konfliktní atmosféry, lidé to ocení jako férovější, než když se o jejich špatných vlastnostech mluví nepřímo a bez nich. Tehdy už to zavání pomluvou. Opravdu ale nedovedu z tvého dopisu posoudit, do jaké míry zrovna toto byl i tvůj případ.
Po této zkušenosti s novou třídou jsi získala dojem, že nemá smysl ostatním dávat najevo, co si o nich myslíš. Začala jsi předstírat, že ti všichni vyhovují. Myslím, že je úplně v pořádku, že si s někým rozumíš více a s někým méně nebo třeba vůbec. Že se ti něčí vlastnosti líbí, jiné se ti protiví. Připadá mi ale, že jde o formu, jak to danému člověku dát najevo, a je otázka, zda je vždy opravdu nezbytné mu to sdělovat.
Jak ale píšeš dál, tato nepříjemná situace ve třídě vedla k tomu, že sis začala od ostatních lidí udržovat větší odstup: přestala ses jim kvůli obavám ze zklamání svěřovat, přestala si o ně mít zájem. Představuji si, co se tehdy muselo dít, že tě to dovedlo až k tak definitivnímu řešení a přemýšlím, zda to opravdu začalo přechodem na novou školu, nebo je to něco, co v tvém životě mělo své místo už dříve.
Píšeš, že tě s tvými problémy pošlou „do háje“ i rodiče. Uvažuji, jak blízký vztah s nimi máš a zda i rodiče mají tendence si ve svých vztazích držet pevné hranice a za ně nikoho nepustit. Jsem přesvědčená o tom, že i v dospívání potřebuje mladý člověk podporu rodičů a pokud ji nedostává, je vše mnohem těžší.
Neangažovanost ve vztazích je určitě bezpečnější. Sama píšeš, že se bojíš pustit si někoho k sobě blíž, protože máš strach, že tě opustí nebo jinak zraní. Určitě jsou lidé, kteří ke svému životu ostatní příliš nepotřebují a je jim o samotě dobře, dokonce ji rádi vyhledávají. Z tvého dopisu ale tento dojem nemám, naopak už z toho, že ses rozhodla napsat, usuzuji, že osamocený život bez blízkých vztahů je pro tebe hodně těžký.
Konec tvého dopisu ve mně vyvolává obavy, jak moc ještě sama zvládáš současnou situaci. Píšeš o ztrátě cílů a nedostatku času sama na sebe. Cítím z toho zoufalost a bezmoc. Je moc fajn, že máš blízkou kamarádku, se kterou můžeš alespoň část svých obav sdílet. I přesto bych tě v tuto chvíli ráda podpořila v tom, aby ses porozhlédla ve svém okolí, zda není někde na blízku nějaká odborná pomoc.
Působí u vás ve škole nějaký psycholog? Bývá přínosné si s ním o potížích promluvit blíže, psycholog by tak mohl komplexněji posoudit závažnost tvých obtíží a případně ti i cíleně doporučit nějakého odborníka mimo školu. Vhodný kontakt ti jistě pomohou najít i pracovníci linek důvěry. Tvé potíže s kolektivem se mi zdají hlubší než jen neporozumění si se spolužáky a určitě stojí za to hlouběji zapátrat, jak k nim došlo a jak s nimi dál naložit.
Hanko, přeji hodně sil v boji se svými předsudky vůči ostatním lidem, určitě to má smysl.
Pomohl vám článek?
