Dobrý den,
potřebuji pomoct, protože na to už zřejmě sama nestačím. V jakékoliv společnosti trpím obrovským pocitem méněcennosti, zbytečnosti, jako když všude překážím a nejsem „hodna“ tam ani dýchat.
Spolu s tím mám ještě pocit, že jsem míň než ostatní, že se neumím s lidmi bavit, že vypadám jako socka, nic neumím, nic jsem nedokázala, nemám co říct, neumím vyprávět, pořád trpím velkými rozpaky. Možná je to tím, že se neumím chlubit a „prodat se“, ale většinu času se přikláním k tomu, že ostatní jsou daleko lepší a já za nimi daleko zaostávám.
Hrozně mi to vadí, především kvůli tomu nemám prakticky žádné sebevědomí. Můj vnitřní kritik ale nejde umlčet. A ani vnitřní hlas, co mě neustále srovnává s ostatními: buď jako tihle a tamti, vidíš, jak jsi oproti nim neschopná, proč nemůžeš být jako X, atd. Vím zcela jistě, že oba mé problémy plynou z mojí výchovy (kdy jsem byla ustavičně srovávaná a kritizovaná a často kvůli mým nedokonalostem odmítnutá či trestaná), ale s tím teď už nic udělat nejde.
Potřebuju se toho zbavit a vybudovat si sebevědomí, které potřebuju, jinak mě tenhle svět plný extrovertů a kariéristů zahubí. Nesebevědomí lidé do tohohle světa prostě nepatří. Chtěla bych někdy jít do společnosti známých a a) nestydět se za sebe, b) připadat si, jako že jsem tam žádaná a mám právo tam být, c) nemít pocit, jako když jsem tam na obtíž, protože jsem neschopná, hloupá, nedokonalá.
Fila
Názor odborníka
Dobrý den, Filo,
děkuji vám za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Píšete o problému, který vám velmi vadí, a který souvisí s nedostatkem sebevědomí, s tím, že se ve společnosti cítíte méněcenná, s vaším „vnitřním kritikem“. Zároveň máte ale také představu, co byste chtěla dosáhnout: ve společnosti se za sebe nestydět, cítit se tam žádaná, cítit, že máte právo tam být. Tohle bych chtěla ocenit: domnívám se, že vědět, co chceme, k čemu směřujeme, je často již prvním a významným krokem k tomu, abychom svého cíle dosáhli.
Když si opakovaně pročítám váš dotaz, mám silný pocit, jako by byl sice inspirován hlasem vašeho vnitřního kritika (píšete o tom, co vám nejde, co se nedaří, nezmiňujete ty oblasti vašeho života, ve kterých je to fajn, kde jste spokojená), zároveň v něm ale cítím i naději – naději, že to tak nemusí být, že to může být jinak. Líbí se mi, že vnímáte, že to, co vám vnitřní kritik říká, vlastně nemusí být (a asi ani není) pravda.
Zkuste se zamyslet nad tím, co byste vlastně o sobě řekla, kdyby byl vnitřní kritik zrovna potichu. Jak byste se pak představila druhým? Co byste jim řekla o svých silných stránkách, o tom, co ráda děláte, v čem jste dobrá, co vás baví? Čím byste se pochlubila (kdybyste to uměla)? Co ze sebe byste chtěla prodat (kdybyste to uměla)? K hledání odpovědí můžete přizvat i někoho blízkého ze svého okolí, komu důvěřujete. A na nalezených odpovědích potom postupně začít stavět – připomínat si, co vám jde, v čem jste dobrá (ať už si váš vnitřní kritik myslí, co chce), rozvíjet tyhle věci, těšit se z dosažených úspěchů (i kdyby měly být zpočátku jen malé).
Podle toho, co, Filo, píšete, to na mě působí, jako byste svět kolem sebe vnímala hodně polarizovaně. Na jedné straně jsou lidé „nesebevědomí“, na druhé straně ti „sebevědomí“ nebo dokonce extroverti či kariéristi. Říkám si, jestli by nemohlo být užitečnější dívat se na sebevědomí spíše jako na kontinuum. Někdo ho má více a někdo méně. Někdo ho v určité situaci má a v jiné ne. Někdo může sebevědomě působit, ale uvnitř se tak necítí; někdo by to třeba mohl mít i naopak. Jak je to vlastně u vás? Dokázala byste najít situace, kdy se vlastně sebevědomá být cítíte (alespoň trošku), nebo kdy je to jedno, jestli sebevědomá jste nebo ne, a zkrátka se cítíte dobře? Co je to za situace? Co vám v nich pomáhá? Jak si v nich sama pomáháte, abyste se cítila fajn?
Zkuste se také zamyslet nad tím, jak to vlastně budete vypadat, až budete sebevědomá. Až přijdete do společnosti známých a budete splňovat body a‑c, které jste ve svém dotazu vypsala. Co oni na vás budou pozorovat, co na sobě uvidíte vy sama? Zkuste si vytvořit představu takového momentu, s co nejvíce detaily. A potom se zamyslete, co by bylo první známkou toho, že se ke svému cíli už blížíte. Klidně to může být i jen maličkost, malá změna, která už ale bude změnou k lepšímu. Co by to bylo? A podařilo se to už někdy? Můžete si třeba zkusit zahrát hru na „jako“ – jako byste už té malé změny dosáhla. A zkusit, jak vám to půjde, jak se při tom budete cítit, a jestli třeba i okolí nějak zareaguje.
Myslím si, Filo, že cest k nalezení větší důvěry v sebe sama a zpracování vnitřního kritika je celá řada – ve své odpovědi jsem vám nastínila nějaké možnosti, ale nevím, jestli vám některá z nich bude vyhovovat. Možná by bylo dobré oslovit psychologa či psychoterapeuta a po nějakou dobu pracovat na tomhle vašem cíli spolu s ním. Nebo třeba s někým blízkým, kdo by vám byl průvodcem, podporou, zdrojem povzbuzení i zpětné vazby.
Držím palce!
