Mám ročního syna a již nějakou dobu mě při projevu radosti začne plácat do obličeje. Hrajeme si a zničehonic přijde plácání, občas po mně hodí i hračku. Snažím se ho učit, že se to dělat nemá, že mě má pohladit, ale nijak se ta situace nelepší, spíše naopak, projevy plácání jsou častější. Je nějaký způsob, jak ho to odnaučit? A proč se to vůbec děje?
Markéta, 29 let
Názor odborníka
Milá Markéto,
vezmu váš dotaz od konce a odpovím nejdřív, proč se to děje. To je totiž velmi jednoduché: plácnout nebo hodit něčím po někom je přece taková bžunda! Nám dospělým to tolik zábavné nepřijde, ale vzpomeňme na oblíbené dětské hry, třeba na babu či vybíjenou. Pak si ještě uvědomme, že co se škádlívá, rádo se mívá, a už víme, proč to dělá syn zrovna vám. U milující maminky se navíc nemusí bát, že by její city něco narušilo – a může tedy zlobit zvesela a bezstarostně.
A teď už k vaší stěžejní otázce: Jak to syna odnaučit? Svěřím se vám, že jsem byla před lety ve velmi podobné situaci. Nosila jsem syna v šátku – klid a pohoda. A pak najednou šibalská očička a: Bác! Malá tvářička přede mnou je celá rozesmátá, zatímco ta moje brní a bolí. Odnaučovalo se mi ho to těžko. A musím přiznat, že jsem té obtížnosti nechtěně přispěla.
Když se to přihodilo poprvé, zkusmé plácnutíčko pětiměsíčního drobka, zasmála jsem se. Možná i víckrát. Přišlo mi to roztomilé. A možná tam hrál roli i takový ten princip, kdy se po mírné nečekané bolesti zasmějeme: Uklouzneme na ledu, a když zjistíme, že jsme celí, uvolníme napětí z leknutí smíchem. Někdy se zasmějeme, i když se to stane někomu jinému – vzpomeňme na němé grotesky. Synova plácnutí však postupně nabývala na razanci a dítě na síle… to, co bylo u půlročního roztomilé, u ročního bylo už dosti bolestivé.
Možná jste se na začátku nesmála, mohla jste však synovo chování podpořit jinak, třeba pozorností. Tu totiž malé děti hodně potřebují a i negativní pozornost pro ně může být příjemnější než pozornost žádná. Tak či onak, stalo se a nyní je třeba syna takovému chování odnaučit. Zavzpomínám, jak to bylo u nás.
Ne, tohle nedělej
Na malé dítě se nechceme zlobit. Ale někdy to bez toho nejde. A tak jsem se musela mračit, říkat, že ne, že to bolí, a dokonce syna i vyndat ze šátku. Kňourání, zdvižené ručičky – Hopi, hopi, mami. No dobře. A za chvíli znova: Au! A zase se mračím, chvíle na zemi je o něco delší. Konečně se zdá, že už to bude dobré: už pochopil, tulí se a neplácá. Dalšího dne si však kolečko zopakujeme a znova a zase. Pak už byl klid i více dní, to už bylo skoro vyhráno.
Shrnu faktory, které mohou pomoci, aby dítě s nežádoucím chováním přestalo:
- Buďte bezprostřední. Je třeba, aby vaše reakce následovala okamžitě po synově akci.
- Projevte emoce. Dejte synovi najevo, že vás jeho chování bolí a že vás štve. Slovní vysvětlení klidně přidejte, může pomoci – ale samo o sobě nic nezmůže. Co je správné a nesprávné, říkají dítěti vaše emoce: pozitivní říkají dobře, negativní špatně. A pokud vás to zabolelo, dejte najevo i to. Ve vnímání ročního dítěte jsme tak velcí a silní, že nás považuje za nezranitelné. Teprve opakovaná zkušenost s naší zranitelností jeho představu koriguje.
- Alternativou může být ztráta vaší pozornosti. Při ní využíváte faktu, že chování, které není podporováno, postupně vyhasíná. Stačí chvíle, kdy se odvrátíte, poodejdete, věnujete pozornost něčemu jinému. Naopak věnujte dítěti pozornost tehdy, když vás neplácá a nic po vás nehází.
Vhodné je doplnit odnaučování pro dítě naopak příjemnou aktivitou, ideálně takovou, jež je zakazované činnosti co nejblíže. Ve vašem případě to může být házení či kutálení si míčkem. A také dostatek fyzického kontaktu, něžného, ale i hrubšího. Děti milují, když je v rámci hry „zmasíte“, a též samy se rády dotýkají i silovějším způsobem, než je pohlazení.
Příjemné se však v takovýchto hrách nachází blízko nepříjemného, kvalita počitku se snadno přesmýkne, a tak je třeba dobře se navzájem vnímat a umět přestat. Když si děti mohou hrát i silovějším způsobem, je to pro ně dobrou příležitostí učit se respektu k druhému. A také příležitostí poznávat sebe sama: své pocity, reakce a hranice.
Přeji vám hodně radostných a jen minimum bolestných chvil s vaším synkem.
Pavla Koucká
