Nebraňte klukům ve hře na obránce, ochránce, policisty a vysvoboditele. Tátové, učte je prát se!
Občas se setkám s rodiči, kteří považují makety zbraní za príma hračky. Častěji však s těmi, kdo z nich mají hrůzu. Jak nebezpečné jsou pistolky, meče a další zbrojní arzenál pro psychiku a morální vývoj dětí?
Využívejte celý web.
PředplatnéVzpomínám si na jednu klientku, říkejme jí Monika. Byla zničená z her svého 3,5letého synka. Pistole, samé pistole! Nejradši si hraje na střílení… přitom my jsme s manželem oba pacifisti. Nevím, co s tím máme dělat… Syn tedy ani žádné pistole doma nemá: rodiče by mu je nikdy nedali a ty, co dostal, mu zabavili.
Chlapec si však dělá pistolky z lega, na procházce si najde příhodný klacík, a když nemá nic, střílí prostě s pomocí prstů… Monika má strach o jeho morální vývoj: Přece není normální, že nás doma dvacetkrát denně postřílí!?
Zjišťuji, že „problém“ trvá už asi rok a postupně se zhoršuje. Původně to viděl v televizi a možná si tak hraje s kamarády ve školce, jinak si matka není vědoma ničeho, co by synovu „úchylku“ mohlo podporovat.
Jiné maminky prohlašují:
Některé netolerují ani hravý zápas:
Otcové to tolik neprobírají, nicméně zrovna nedávno jsem jednoho viděla pistoli z klacku, která na něj mířila, prostě vzít, přelomit a zahodit.
Učme své děti, zejména syny, prát se. Získávají tím cenné schopnosti a dovednosti.
Představuji si, jak na mě vlastní dítě jako střílí – stalo se to? Myslím, že ano, ale už si to moc nepamatuji: problém jsme s tím neměli a asi jsem tomu nevěnovala větší pozornost.
Vzpomněla jsem si však na zkušenost, kterou mi vyprávěl cestovatel po Číně Jan Karlach - stalo se na malém městě kdesi v Čuangské samosprávné oblasti Guangxi: Vstával jsem brzy, abych stihl spoj do okresního města, a jak jsem se rozespalý vypotácel na ulici, zaslechl jsem cvaknutí spouště. Rozhlédl jsem se, a všechny děti – od těch, co sotva chodily po nějakých třináct let – třímaly zbraně. Malé i velké, nicméně platilo, že čím větší (např. AK-47), tím lepší. Fakt jsem se lekl, ale po pár vteřinách jsem si uvědomil, že jsou to hračky. Byl nový čínský rok, dětem se, podobně jako u nás při svátcích, kupují hračky. Stánky s těmi plastovými zbraněmi lemovaly celou hlavní ulici.
Musím říct, že to bych tedy zažít nechtěla.
Googluju a nestačím se divit nabídce herního zbrojního arzenálu: dýky, meče, bumerangy… a samozřejmě, ze všeho nejvíc, střelné zbraně:
S Monikou soucítím, taky bych nechtěla, aby mé dítě bylo posedlé pistolkami a dvacetkrát denně po mě střílelo… zajímavý mi však přijde velký kontrast mezi posedlostí syna a zdůrazňovanou pacifičností rodičů. I z tónu hlasu a celkového postoje těla Moniky lze vyčíst její odpor ke zbraním a vojákům, ke střílení.
Ptám se jí, zda jedí maso. Ano, jedí, snaží se tedy z eko-chovu, ale třeba manžel v práci prý sní cokoli. „Je špatné zabít zvíře?“ zajímá mě dál. Pak si povídáme o lidské přirozenosti, o našich předcích: lovcích a sběračích. O úloze mužů coby bojovníků, o potřebě chránit a bránit.
Vadila by Monice hra na lov? Střílení na terč? Vadilo by jí, kdyby si syn hrál na policistu a střílel po „strašně, strašně zlém zločinci?“ Vadilo by jí, kdyby ho jako zastřelil v sebeobraně? Odpor se postupně rozpouští a dostáváme se k Moničiným strachům z terorismu a islámu, z toho, že naši zemi někdo napadne. Nemůže se i tato její úzkost zrcadlit v militantnosti syna? Kdo ví.
Mláďata savců si obecně velmi ráda hrají na boj. Kdo kdy pozoroval koťata, ví, jak ráda se hravě perou: koušou, škrábou… Kůzlata se s oblibou trkají a přetlačují, honí... Používají zbraně, které mají. Velmi je to baví, a jen tak mimochodem přitom posilují svou fyzickou zdatnost – sílu, postřeh, obratnost. Zvyšují i psychickou odolnost a vůbec dovednosti potřebné k přežití.
Onehdy jsem potkala kamaráda ze studií. Vypadal velice šťastně: s kolegy v práci si totiž koupili nafukovací meče!
My lidé nejsme výjimkou. Obzvláště u mužů patřil boj a lov k základním životním dovednostem. V dnešním světě to sice již téměř nepotřebujeme, evolučně zafixované tendence k preferencím ve hře však zůstaly a my bychom to měli respektovat. Děti, a obzvláště chlapci, se potřebují prát a na boj si hrát.
Obzvláště otce proto často nabádám, aby se prali se svými syny. Hravé souboje dokonce někdy popisuji jako „endorfiny na druhou“ – jde o spojení hry a tělesné aktivity, což obojí v našich tělech spouští vylučování endorfinů. Když si kluci hrají na indiány, policisty či válečníky, ve značné míře se přidává též prvek dobrodružství.
I coby dospělí se často odreagováváme, relaxujeme a vybíjíme právě tímto způsobem: někdo různými více či méně ritualizovanými, individuálními či kolektivními souboji ve sportu či na střelnici, jiný zprostředkovaně ve virtuální realitě všelikých počítačových her. V rámci firemních teambuildingových aktivit střílíme z kuše či luku, hrajeme paintball...
A vzpomínám, jak jsem onehdy potkala kamaráda ze studií. Vypadal velice šťastně, a hned mi to vysvětlil: s kolegy v práci si totiž koupili nafukovací meče! A tak, jakmile někdo cítí, že se potřebuje od náročné práce odreagovat – ostatní se nenechají přemlouvat.
Hračky–zbraně ovšem vzbuzují emoce. Hračka je hračka, říkají zastánci. Zbraň je zbraň, kontrují odpůrci.
Akceptovat dětskou potřebu hravého boje se vyplatí nejen kvůli endorfinům. Je to i skvělá příležitost k tříbení charakteru: učíme děti bojovat férově.
Hrát si na obránce, ochránce, policisty, vysvoboditele apod. není špatné, naopak. Statečnost je vlastnost, jež se v současnosti sice moc necení, nicméně tradičně patří ke čtyřem kardinálním ctnostem.
Lepší než hry se zbraněmi mi přijde zápas, při kterém si děti cvičí více fyzických dovedností a reálněji chápou, co je nebezpečné a co ne. Nicméně když touží po boji se zbraní, nejsem striktně proti. Je přirozené, že děti chtějí používat to, co viděly třeba ve filmu nebo v televizní reportáži. Zbraně, o nichž vědí, že existují a že se používají, že mají sílu. Ve střelných zbraních mohou navíc vnímat i určitý prvek magičnosti – já tady něco zmáčknu, a ty tam to pocítíš.
Nezapomínejme na stěžejní zásadu všech her – jde o dobrovolnou aktivitu. Nelze si hrát na boj s někým, kdo si takto hrát nechce.
Pro boj zblízka bych povolila nejspíš nafukovací meče. Případně, jak jsem viděla na jednom táboře – meče vyrobené z instalatérské trubky i s izolací. Důležitá jsou však pravidla takových bojů!
Ohledně střelných zbraní: Sama jsem krom maličkých stříkacích pistolek v létě k vodě nikdy žádnou nepořídila a nehodlám tak činit. S pomocí prstů či klacku si děti vyhrají úplně stejně (problém může nastat pouze tehdy, mají-li plastové imitace všichni okolo).
Klíčová je munice: Nejjistější je samozřejmě střílet jen jako. Když už chceme nějakou munici povolit, lze uvažovat o molitanové či polystyrenové. Vše ostatní již může způsobit zranění. Povolila bych je výhradně pro střelbu na terč, dle okolností určila pravidla a bezpečnostní opatření.
A nezapomínejme na stěžejní zásadu všech her – jde o dobrovolnou aktivitu. Hra by měla všechny bavit (což neznamená, že se při ní děti nemohou třeba rozčílit). Tudíž: nelze si hrát na boj s někým, kdo si takto hrát nechce, a je třeba reagovat na signály už dost; už si hrát nechci. Je třeba domluvit pravidla, s nimiž budou všichni souhlasit. A i těm, kteří si zrovna nehrají, musí být jasné, že jde o hru – zde se vracím ke zkušenosti našeho cestovatele. Hračka-zbraň by měla vypadat jako hračka.
Někteří rodiče se bojí deformace charakteru svého dítěte a nepovolují ani pistolky z klacků. Případně pistole samotné ano, ale nesmí se jimi mířit na lidi.
Proč se tak bojíme her, v nichž se jako zabíjí? Smrt do života vždy patřila a patří. V jistém smyslu v posledních letech již začínáme reflektovat, že je smrt v naší společnosti tabuizována, že se ji snažíme vytěsnit z našich myslí. Mnoho lidí dnes moralizuje, jak špatné je, že lidé umírají v odosobněném prostředí nemocnic, a ne doma. Z úst oduševnělých intelektuálů slýchám, že o smrti bychom měli otevřeněji mluvit. Mimo jiné i proto, abychom se jí ve svém podvědomí tolik nebáli.
Využívejte celý web.
PředplatnéNa druhou stranu nás jímá hrůza, když si děti na zabíjení hrají, zmocňuje se nás spravedlivý hněv, když pistolkou z klacku míří na člověka. Zlobíme se, vysvětlujeme a zakazujeme.
Je dobře, že nedmýcháme svůj nacionalismus a vojenství u nás není příliš populární. Různě jinde ve světě je to, žel, jinak. Například k situaci v Číně Honza Karlach dodává: Číňané jsou nacionalisté (popravdě – s rostoucím vlivem Číny je to rok od roku horší a jde z toho strach): vojenství, vojenské přehlídky… být vojákem je čest a pro lidi z chudších poměrů cesta, jak se zajistit. Navíc tato pocta přechází na celou rodinu. Často tu nad dveřmi domu visí cedule s citáty v klasické čínštině, že jde o rodinu, jejíž člen slouží vlasti.
Jsem ráda, že žijeme v míru, nemusíme zbraně nosit a nemusíme se o ně zajímat. Svým způsobem je to ale vykoupeno tím, že někde jinde existují muži a ženy, kteří zbraně nosí a používají. Také je otázka, jak trvalý ten náš mír je.
Můj vztah ke zbraním je chladný: myslím, že děti je k hravým bojům nepotřebují – důležité jsou spíše hravé pranice. Nicméně pokud děti hračky-zbraně mají, nějak zvlášť mi to nevadí. Kategorii hračky považuji za nadřazenou kategorii zbraně: hračkou může být cokoli, zbraní nikoli.
Učme své děti, zejména syny, prát se (apel hlavně na tatínky), získávají tím cenné schopnosti a dovednosti. I v naší bezpečné společnosti se může stát, že nás či někoho v naší blízkosti, někdo napadne. A umět rychle a adekvátně zareagovat může zachránit život. Přeji mnoho společné radosti v hravých soubojích.
...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.
Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.
V terapii hledáme autentickou osobnost. Tu, kterou se někdejší dítě marně chtělo stát.
34 min
Co nám brání jít do konfliktu? Nevěříme vzájemnému vztahu, nevěříme ani sami sobě.
9 min
Psycholog Dalibor Špok představuje svoji oblíbenou relaxační techniku.
32 min
Většinou píšu tak, abych vás povzbudil, inspiroval. Dnes vás chci zneklidnit.
65 min