K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Zbraně v dětských rukou

Nebraňte klukům ve hře na obránce, ochránce, policisty a vysvoboditele. Tátové, učte je prát se!

Pavla Koucká

Pavla Koucká

8. 11. 2016

Občas se setkám s rodiči, kteří považují makety zbraní za príma hračky. Častěji však s těmi, kdo z nich mají hrůzu. Jak nebezpečné jsou pistolky, meče a další zbrojní arzenál pro psychiku a morální vývoj dětí?

Využívejte celý web.

Předplatné

Vzpomínám si na jednu klientku, říkejme jí Monika. Byla zničená z her svého 3,5letého synka. Pistole, samé pistole! Nejradši si hraje na střílení… přitom my jsme s manželem oba pacifisti. Nevím, co s tím máme dělat… Syn tedy ani žádné pistole doma nemá: rodiče by mu je nikdy nedali a ty, co dostal, mu zabavili.

Chlapec si však dělá pistolky z lega, na procházce si najde příhodný klacík, a když nemá nic, střílí prostě s pomocí prstů… Monika má strach o jeho morální vývoj: Přece není normální, že nás doma dvacetkrát denně postřílí!?

Zjišťuji, že „problém“ trvá už asi rok a postupně se zhoršuje. Původně to viděl v televizi a možná si tak hraje s kamarády ve školce, jinak si matka není vědoma ničeho, co by synovu „úchylku“ mohlo podporovat.

Jiné maminky prohlašují:

  • Nesnášim, když po sobě kluci střílej a křičej: „Zabiju tě!“ „Seš mrtvej!“
  • Naše děti mít zbraně prostě nebudou. Nevidím důvod, aby si někdo hrál s věcí, která může zabíjet.

Některé netolerují ani hravý zápas:

  • Pořád mu vysvětluju, že se nesmí prát. Je to ošklivé a prostě se to nedělá.
  • Včera se na hřišti pral, tak je doma. Je to pro něj trest.

Otcové to tolik neprobírají, nicméně zrovna nedávno jsem jednoho viděla pistoli z klacku, která na něj mířila, prostě vzít, přelomit a zahodit.

Učme své děti, zejména syny, prát se. Získávají tím cenné schopnosti a dovednosti.

Představuji si, jak na mě vlastní dítě jako střílí – stalo se to? Myslím, že ano, ale už si to moc nepamatuji: problém jsme s tím neměli a asi jsem tomu nevěnovala větší pozornost.

Vzpomněla jsem si však na zkušenost, kterou mi vyprávěl cestovatel po Číně Jan Karlach – stalo se na malém městě kdesi v Čuangské samosprávné oblasti Guangxi: Vstával jsem brzy, abych stihl spoj do okresního města, a jak jsem se rozespalý vypotácel na ulici, zaslechl jsem cvaknutí spouště. Rozhlédl jsem se, a všechny děti – od těch, co sotva chodily po nějakých třináct let – třímaly zbraně. Malé i velké, nicméně platilo, že čím větší (např. AK-47), tím lepší. Fakt jsem se lekl, ale po pár vteřinách jsem si uvědomil, že jsou to hračky. Byl nový čínský rok, dětem se, podobně jako u nás při svátcích, kupují hračky. Stánky s těmi plastovými zbraněmi lemovaly celou hlavní ulici.

Musím říct, že to bych tedy zažít nechtěla.

Googluju a nestačím se divit nabídce herního zbrojního arzenálu: dýky, meče, bumerangy… a samozřejmě, ze všeho nejvíc, střelné zbraně:

  • Pistole… je vybavena nejnovějším motorizovaným mechanismem a nabízí silnou, rychlou střelbu pěti  šipek za sekundu, Dosah střelby je až 27 metrů. Vhodné pro děti od osmi let.
  • Pistol… vypadá jako obyčejná kabelka, a „skvěle se tak hodí pro malé špiónky“.
  • Policejní samopal AK-47… Hračka je vhodná pro děti od tří let.
  • Kapslovka… vypadá jako opravdová zbraň…

Odpor a posedlost – dvě strany jedné mince

S Monikou soucítím, taky bych nechtěla, aby mé dítě bylo posedlé pistolkami a dvacetkrát denně po mě střílelo… zajímavý mi však přijde velký kontrast mezi posedlostí syna a zdůrazňovanou pacifičností rodičů. I z tónu hlasu a celkového postoje těla Moniky lze vyčíst její odpor ke zbraním a vojákům, ke střílení.

Ptám se jí, zda jedí maso. Ano, jedí, snaží se tedy z eko-chovu, ale třeba manžel v práci prý sní cokoli. „Je špatné zabít zvíře?“ zajímá mě dál. Pak si povídáme o lidské přirozenosti, o našich předcích: lovcích a sběračích. O úloze mužů coby bojovníků, o potřebě chránit a bránit.

Vadila by Monice hra na lov? Střílení na terč? Vadilo by jí, kdyby si syn hrál na policistu a střílel po „strašně, strašně zlém zločinci?“ Vadilo by jí, kdyby ho jako zastřelil v sebeobraně? Odpor se postupně rozpouští a dostáváme se k Moničiným strachům z terorismu a islámu, z toho, že naši zemi někdo napadne. Nemůže se i tato její úzkost zrcadlit v militantnosti syna? Kdo ví.

Mláďata savců si obecně velmi ráda hrají na boj. Kdo kdy pozoroval koťata, ví, jak ráda se hravě perou: koušou, škrábou… Kůzlata se s oblibou trkají a přetlačují, honí… Používají zbraně, které mají. Velmi je to baví, a jen tak mimochodem přitom posilují svou fyzickou zdatnost – sílu, postřeh, obratnost. Zvyšují i psychickou odolnost a vůbec dovednosti potřebné k přežití.

Onehdy jsem potkala kamaráda ze studií. Vypadal velice šťastně: s kolegy v práci si totiž koupili nafukovací meče!

My lidé nejsme výjimkou. Obzvláště u mužů patřil boj a lov k základním životním dovednostem. V dnešním světě to sice již téměř nepotřebujeme, evolučně zafixované tendence k preferencím ve hře však zůstaly a my bychom to měli respektovat. Děti, a obzvláště chlapci, se potřebují prát a na boj si hrát.

  • V létě jezdíváme s dětmi už tradičně na „bitvu“. Děti maj meče a štíty, lítaj po louce a „bitvěj“ se s tatínkama. Zapojuje se i holka, ale musím říct, že syna jsem asi šťastnějšího neviděla. Celej rok pak vzpomíná.
  • Nejoblíbenější hry našich synů jsou na rytíře, na policajty a zloděje, na vojáky a na indiány. Jasně, že po sobě jako střílej. Oni totiž ti druzí jsou „strašně, strašně zlí“, chápete?
  • Jako malí jsme lítali za humnama a stříleli po sobě molitanovejma nábojema. Byly to jedny z nejlepších her. A nikdo z nás není kriminálník, terorista, a pokud vím, tak ani domácí agresor.

Obzvláště otce proto často nabádám, aby se prali se svými syny. Hravé souboje dokonce někdy popisuji jako „endorfiny na druhou“ – jde o spojení hry a tělesné aktivity, což obojí v našich tělech spouští vylučování endorfinů. Když si kluci hrají na indiány, policisty či válečníky, ve značné míře se přidává též prvek dobrodružství.

I coby dospělí se často odreagováváme, relaxujeme a vybíjíme právě tímto způsobem: někdo různými více či méně ritualizovanými, individuálními či kolektivními souboji ve sportu či na střelnici, jiný zprostředkovaně ve virtuální realitě všelikých počítačových her. V rámci firemních teambuildingových aktivit střílíme z kuše či luku, hrajeme paintball…

A vzpomínám, jak jsem onehdy potkala kamaráda ze studií. Vypadal velice šťastně, a hned mi to vysvětlil: s kolegy v práci si totiž koupili nafukovací meče! A tak, jakmile někdo cítí, že se potřebuje od náročné práce odreagovat – ostatní se nenechají přemlouvat.

Hračky–zbraně ovšem vzbuzují emoce. Hračka je hračka, říkají zastánci. Zbraň je zbraň, kontrují odpůrci.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Fair play

Akceptovat dětskou potřebu hravého boje se vyplatí nejen kvůli endorfinům. Je to i skvělá příležitost k tříbení charakteru: učíme děti bojovat férově.

  • Chceš šermovat? Ok, vyzvi mě na souboj a akceptuj, zda ho přijmu, nebo ne.
  • Neútočí se zezadu, nepodrážejí se nohy. Jasné?

Hrát si na obránce, ochránce, policisty, vysvoboditele apod. není špatné, naopak. Statečnost je vlastnost, jež se v současnosti sice moc necení, nicméně tradičně patří ke čtyřem kardinálním ctnostem.

Lepší než hry se zbraněmi mi přijde zápas, při kterém si děti cvičí více fyzických dovedností a reálněji chápou, co je nebezpečné a co ne. Nicméně když touží po boji se zbraní, nejsem striktně proti. Je přirozené, že děti chtějí používat to, co viděly třeba ve filmu nebo v televizní reportáži. Zbraně, o nichž vědí, že existují a že se používají, že mají sílu. Ve střelných zbraních mohou navíc vnímat i určitý prvek magičnosti – já tady něco zmáčknu, a ty tam to pocítíš.

Nezapomínejme na stěžejní zásadu všech her – jde o dobrovolnou aktivitu. Nelze si hrát na boj s někým, kdo si takto hrát nechce.

Pro boj zblízka bych povolila nejspíš nafukovací meče. Případně, jak jsem viděla na jednom táboře – meče vyrobené z instalatérské trubky i s izolací. Důležitá jsou však pravidla takových bojů!

Ohledně střelných zbraní: Sama jsem krom maličkých stříkacích pistolek v létě k vodě nikdy žádnou nepořídila a nehodlám tak činit. S pomocí prstů či klacku si děti vyhrají úplně stejně (problém může nastat pouze tehdy, mají-li plastové imitace všichni okolo).

Klíčová je munice: Nejjistější je samozřejmě střílet jen jako. Když už chceme nějakou munici povolit, lze uvažovat o molitanové či polystyrenové. Vše ostatní již může způsobit zranění. Povolila bych je výhradně pro střelbu na terč, dle okolností určila pravidla a bezpečnostní opatření.

A nezapomínejme na stěžejní zásadu všech her – jde o dobrovolnou aktivitu. Hra by měla všechny bavit (což neznamená, že se při ní děti nemohou třeba rozčílit). Tudíž: nelze si hrát na boj s někým, kdo si takto hrát nechce, a je třeba reagovat na signály už dost; už si hrát nechci. Je třeba domluvit pravidla, s nimiž budou všichni souhlasit. A i těm, kteří si zrovna nehrají, musí být jasné, že jde o hru – zde se vracím ke zkušenosti našeho cestovatele. Hračka-zbraň by měla vypadat jako hračka.

Čeho se děsíme

Někteří rodiče se bojí deformace charakteru svého dítěte a nepovolují ani pistolky z klacků. Případně pistole samotné ano, ale nesmí se jimi mířit na lidi.

Proč se tak bojíme her, v nichž se jako zabíjí? Smrt do života vždy patřila a patří. V jistém smyslu v posledních letech již začínáme reflektovat, že je smrt v naší společnosti tabuizována, že se ji snažíme vytěsnit z našich myslí. Mnoho lidí dnes moralizuje, jak špatné je, že lidé umírají v odosobněném prostředí nemocnic, a ne doma. Z úst oduševnělých intelektuálů slýchám, že o smrti bychom měli otevřeněji mluvit. Mimo jiné i proto, abychom se jí ve svém podvědomí tolik nebáli.

Využívejte celý web.

Předplatné

Na druhou stranu nás jímá hrůza, když si děti na zabíjení hrají, zmocňuje se nás spravedlivý hněv, když pistolkou z klacku míří na člověka. Zlobíme se, vysvětlujeme a zakazujeme.

Je dobře, že nedmýcháme svůj nacionalismus a vojenství u nás není příliš populární. Různě jinde ve světě je to, žel, jinak. Například k situaci v Číně Honza Karlach dodává: Číňané jsou nacionalisté (popravdě – s rostoucím vlivem Číny je to rok od roku horší a jde z toho strach): vojenství, vojenské přehlídky… být vojákem je čest a pro lidi z chudších poměrů cesta, jak se zajistit. Navíc tato pocta přechází na celou rodinu. Často tu nad dveřmi domu visí cedule s citáty v klasické čínštině, že jde o rodinu, jejíž člen slouží vlasti.

Jsem ráda, že žijeme v míru, nemusíme zbraně nosit a nemusíme se o ně zajímat. Svým způsobem je to ale vykoupeno tím, že někde jinde existují muži a ženy, kteří zbraně nosí a používají. Také je otázka, jak trvalý ten náš mír je.

Audio kniha ke stažení

Na Vánoce zpátky k sobě

Nemějte příliš vysoká očekávání. Ta mohou z Vánoc udělat nesplnitelný úkol. Očekávání příliš nízká z nich učiní pouze další všední den. Stáhněte si a poslechněte vybrané myšlenky, které vám pomohou vstoupit do svátečních dnů v dobrém rozpoložení.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Na Vánoce zpátky k sobě

Nemějte příliš vysoká očekávání. Ta mohou z Vánoc udělat nesplnitelný úkol. Očekávání příliš nízká z nich učiní pouze další všední den. Stáhněte si a poslechněte vybrané myšlenky, které vám pomohou vstoupit do svátečních dnů v dobrém rozpoložení.

Stáhnout

Můj vztah ke zbraním je chladný: myslím, že děti je k hravým bojům nepotřebují – důležité jsou spíše hravé pranice. Nicméně pokud děti hračky-zbraně mají, nějak zvlášť mi to nevadí. Kategorii hračky považuji za nadřazenou kategorii zbraně: hračkou může být cokoli, zbraní nikoli.

Učme své děti, zejména syny, prát se (apel hlavně na tatínky), získávají tím cenné schopnosti a dovednosti. I v naší bezpečné společnosti se může stát, že nás či někoho v naší blízkosti, někdo napadne. A umět rychle a adekvátně zareagovat může zachránit život. Přeji mnoho společné radosti v hravých soubojích.

Diskuse 0