Nikdy som svojmu dieťaťu pri výchove fyzicky neubližoval, proste som rozumel tomu, že fyzickým násilím ho ničomu nepriučím, no až neskôr som pochopil, že tak či tak mu ubližujem, a to psychicky.
Vždy som bol naňho veľmi prísny, veci som riešil krikom a vyhrážaním a neskôr som si všimol, že moje dieťa sa ma bojí. Zvolil som úplne iný prístup, o ktorom si myslím, že je správny, snažím sa mu ísť príkladom, všetko mu pokojne vysvetliť, ak niečo vyvedie a podobne.
Dnes je to už rok, čo v našej domácnosti nebol ani raz krik ani nič podobné, no stále vidím, že moje dieťa má zo mňa strach. Dáva si pozor na to, ako pri mne reaguje, čo robí atd. Neviem, čo si mám s tým počať. Ako keby sa bál, že sa proste vrátim k starému spôsobu výchovy. Že začnem znovu kričať a podobne.
Môj syn má 8 rokov. Chápem, že za to, že má zo mňa strach, môžem len ja, ale bude to tak už navždy? Ako pristupovať k tomuto problému? Nerád by som bol, aby môj syn prežíval celé svoje detstvo v strachu.
Tomas, 27 let
Názor odborníka
Tomáši,
všiml jsem si, že se ve svém popisu omezujete na hledání porozumění a řešení, obecně na „rozum“ (rozuměl jste, proč nepoužívat fyzické tresty; pochopil jste, že mu ubližujete psychicky; nevíte, co s tím…). Cítím proto obavu, aby se moje postřehy nestaly dalším z řady rozumných receptů na výchovu.
To, co ve vašem dotazu postrádám, jsou zmínky o vašich pocitech vůči synovi. Z kontextu dotazu je zřejmé, že máte o syna strach a že podobné prožitky, tedy strach, připisujete i synovi. Jsem si jist, že toho oba prožíváte mnohem více a že na tom, co je mezi vámi, máte zásluhu oba, i když ne třeba rovným dílem.
Výchova a emoce
Emoce (prožívání) jsou nejspolehlivějším průvodcem výchovou dětí. Pomáhají nám lépe rozumět dítěti i nám samotným. Vzhledem k tomu, že větší část výchovy dětí probíhá nezáměrně, tedy mimo naši rozumovou kontrolu, vyplatí se jim věnovat pozornost.
Pokud se totiž rodič rozhodne z nějakého důvodu potlačit svůj pocit (hněv) a nahradí jej rozumem (vysvětlováním), dítě si s největší pravděpodobností z celé té situace vezme spíše to, co cítí (potlačovaný hněv rodiče), nežli to, co slyší (rozumné vysvětlování). Může se tedy rodiče bát dál, protože cítí nebezpečí, jehož děsivost je umocněna ještě tím, že jde o nebezpečí skrývané.
Účinná změna v prožívání dítěte se v takovém případě neobejde beze změny v prožívání rodiče. Omezí‑li se rodič pouze na hledání rozumných řešení a návodů, nic zásadního se pravděpodobně nestane ani s dítětem, ani s jeho vztahem k rodiči.
Pokud bychom se setkali osobně, vyptal bych se vás na vaše pocity (pozitivní i negativní), které se vztahují k synovi.
- Čím vás těší a čím rozčiluje?
- Máte o něm fantazie a čeho se týkají?
- Pocítil jste někdy touhu synovi ublížit?
Pokračoval bych v příhodné chvíli dotazy na vaše vlastní dětství a vaše dětské pocity a zkušenosti s rodiči a s jejich stylem výchovy. Všude tam bychom společně hledali nápovědy vedoucí k objasnění toho, proč se synem zacházíte právě takovým způsobem, proč jej vidíte tak, jak jej vidíte, a proč máte s jeho výchovou spojené právě takové starosti a obavy.
Závěrem bych si dovolil jedno konkrétní doporučení: najděte si dobrého dětského psychoterapeuta a své potíže s ním sdílejte. Věřím, že společně najdete východisko.
S pozdravem
Petr Sakař
