Vnitřně dospět

Taky důvěrně znáte hlas vnitřního kritika, který vás provází životem? Poznat a zneškodnit nepřítele: to je program, který většině z nás automaticky naskočí v momentě, kdy se ozve. Vypnout zaseklou gramofonovou desku, spoutat a umlčet záškodníka. Málokdo si v tu chvíli uvědomí, že abychom to dokázali, musíme ho nejprve poznat – především zdroje, odkud bere sílu, i jeho slabiny. Přestože kořeny bývají v dětství, je možné protivný refrén, který vám říká, co všechno nedokážete, přeprogramovat – a začít s tím je možné kdykoliv.

Většinou se ho ale tak moc bojíme, že se na něj nechceme ani dívat. Tím však získává navrch. V momentě, kdy nám tohle nedojde, začínáme se motat v bludném kruhu sebeklamu. Chvástáme se sami před sebou, jak máme všechno pod kontrolou. O to víc nás pak dostává do kolen, když nás tenhle nezvaný host přepadne ze zálohy a přesvědčí nás o pravém opaku. Zcela nečekaně. O to je dopad tvrdší.

Právě tyhle vzestupy a pády jsou tak vyčerpávající! Pokud se opakují, nabourávají náš pocit sebehodnoty a vlastní kompetence. Stávají se pak sebenaplňující se předpovědí. „Zapomenout na něj“ tedy není v případě vnitřního kritika řešením, i když si to mnozí nejprve myslíme. Co s ním, jak se k němu postavit?

Zkoušeli jste si ho někdy představit? Co je zač? Možná vás to ani nenapadlo – tak moc se s ním mnohdy ztotožňujeme! Jakou by ale mělo logiku, kdybychom šli sami proti sobě? Podrývali bychom vlastní sebevědomí očekáváním nejhoršího? Mluvili k sobě hlasem, který nám evidentně škodí, protože hatí naše sny a nutí nás raději se předem vzdát toho, po čem nejvíc toužíme?

Právě proto, že se s vnitřním kritikem ztotožňujeme, se na sebe často také zlobíme, jsme sami ze sebe zklamaní a máme sklony k sebeobviňování – můžeme si za to přece sami! A už to jede: prostě na to nemáš, jsi srab, všichni ostatní to dokázali… Pořád ta stejná písnička.

Fascinuje mě, jakou umí mít vnitřní kritik sílu. Někdy je až absurdní, že myšlenky, které nám našeptává, dokážou přehlušit reálnou životní zkušenost. Skoro mi připadá, že čím úspěšnější člověk na konzultaci přichází, tím zlomyslnější a nespokojenější je černý pasažér, který dorazil s ním – sebezpochybňující vnitřní hlas. Jak je to možné?

Kdopak to mluví?

Absolvovala jsem to pátrání s mnoha lidmi. Nečekané – a někdy až bulvárně „šokující“ – odhalení, že vnitřní kritik a vlastní já nejsou jedno a totéž, je vedlo ke zcela novému pohledu: hledání, komu ten dotěrný hlas patří. Kdo téměř neslyšný, o to víc všudypřítomný „soundtrack“ nahrál.

Mnohdy je to těžké vidět, ale je to tak – jde zpravidla o naše nejbližší. Ty, kteří nám mají být oporou. Místo toho se stal pravý opak: podařilo se jim úspěšně zasít semínko pochybnosti – dost možná své vlastní. Pochybnosti o tom, co všechno zvládneme a na co vůbec máme.

Bez neotřesitelných jistot a pevných bodů bychom životem proplouvali odnikud nikam, zcela zmatení. Rodiče jsou rodiče a ty v dětství zpochybňovat nelze, prostě je potřebujeme. Máme na výběr: nic nezpochybňovat – a mít jistotu. I když jde o jistotu vlastní identity coby málo schopného mouly, která se později zrcadlí třeba i v neschopnosti zaujmout stanovisko a činit důležitá životní rozhodnutí. Ta se dělají špatně, pokud jste zvyklí se na sebe dívat jako na někoho, kdo na co sáhne, to zvrtá.

Necháváme všechno při starém, i když nám to nevyhovuje – i to je nějaká jistota. Vydat se na cestu do neznáma, třeba bez podpory bližních, chce odvahu. Hrozí totiž, že se rozhodnete špatně, což se ukáže až časem. Musíte s tím ale počítat a mít sílu unést, že nejste bezchybní. Krok do neznáma však také přináší naději. Po absolvování jakékoliv cesty se stáváme silnějšími. Pro tuhle cestu si můžeme vybrat průvodce. Terapeuta, který nám v rozkolísaných dobách poskytne oporu.

Je to další paradox: ve skutečnosti nejsou slabí ti, kteří vyhledají podporu, ale ti, kdo strkají hlavu do písku, aby neviděli. Už to, že člověk dokáže problém pojmenovat, je nesmírně posilující. Vyslat vnitřnímu kritikovi vzkaz: Vidím tě a nebojím se! Já jsem ten, kdo to tady řídí a kdo bude rozhodovat. Ale to trochu předbíhám.

Odpověď na úvodní otázku – kdopak to mluví – sice ne vždy, ale velmi často směřuje k našim rodičům.

Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly

Je to podivné: čím byli starostlivější, tím je výsledek horší. Předpokládám, že pokud čtete tento článek, máte své vlastní zkušenosti. Také jste opakovaně slýchali, abyste se dobře učili. Třeba jste navštěvovali spoustu kroužků, a pokud ne, stejně jste neměli nikdy volno. Veškerý váš čas byl organizovaný, jako starší už jste si to tak, jak jste se naučili, dokázali plánovat i sami. Z volna jste vždycky byli nervózní. To by se přece nemělo!

Jeden z rodičů nebo oba se vám snažili pomoci tím, že na vás důsledně dohlíželi, vedli vás tak, abyste nesešli na scestí, drželi nad vámi ochrannou ruku. Oceňovali vaše úspěchy a hrdě je zmiňovali před ostatními. Snili vaším prostřednictvím svůj sen. Aniž si to uvědomili, neumožnili vám stát se sami sebou. Nebo se báli, abyste neskončili jako oni – nešťastní. Tak vás naučili radši od života moc nečekat, abyste nebyli zklamaní. Kdo je pořád na dně, aspoň nemá co ztratit.

Možná je váš příběh úplně jiný, přesto se stejným koncem: příběh dítěte, které muselo předčasně dospět. V útlém věku bylo nuceno zvládnout emočně náročné situace, ve kterých mělo jen málo opory.

Jak je možné, že odlišné situace mohou vést k témuž? V dětství a dospívání se zásadním způsobem formuje osobnost člověka. Kudy chodíme, tudy se učíme, dalo by se říct s trochou nadsázky. Nasáváme jako houby. Veškeré situace, které prožíváme, nás velmi intenzivně formují – především ty se silným emočním nábojem. Znáte to: učení prožitkem. Nejemotivnější jsou právě prožitky s našimi blízkými. Koneckonců s nimi taky trávíme nejvíc času.

Malé dítě přitom nemá k dispozici filtr introspekce jako dospělý: nedokáže přemýšlet samo o sobě. Je to dáno i tím, že sebe sama teprve hledá. Děti mají tendenci vnímat samy sebe a rodiče jako jedno – myslím, že je to nakonec vzájemné. Cokoliv jim řekneme, děti berou jako hotovou věc, leccos od rodičů automaticky přebírají. Co jim rodič sděluje ve výše popsaných případech?

Že dítěti nevěří. Tedy ne zcela. Kontrolující rodič v dobré víře nenechá dítě chybovat. Připravuje ho tak o nejcennější zdroj učení a zároveň mu zprostředkovává jednoznačný vzkaz: chyby jsou špatně. Nikdo ale nechce být špatně. Pro dítě začne být výhodnější strategií dopomoc rodiče akceptovat. Stává se na ní závislým. Jeho sebevědomí nemá na čem vyrůst.

Z této závislosti na pomoci nebo uznání ze strany druhých se člověk velmi těžko osvobozuje, nezřídka si ji v dospělosti přenese do dalších vztahů. Nejistota u lidí, kteří nikdy neměli šanci nic zkusit zcela samostatně, docela logicky trvá. S tím, že v dospělosti už, na rozdíl od dětství, má neschopnost činit samostatná rozhodnutí a nést za ně odpovědnost mnohem závažnější následky. Strach z chyby paralyzuje.

V druhém z popsaných případů dítě zažívá situaci, ve které zjišťuje, že rodiči poskytované jistoty jsou relativní a že nakonec stejně musí zvládnout všechno samo. Logicky ale selhává, protože kompetenci k řešení složitých situací si zatím neosvojilo. Začíná sebe sama vnímat jako nekompetentní. K tomu se objevuje napětí plynoucí z potřeby zůstat v ohrožujícím světě stále ve střehu. „Posilování zocelováním“ vážně nefunguje.

S těmito situacemi máme často spojené konkrétní věty, které se nám vpily do krve. Možná si teď vybavíte ty, které provázejí vás. Že by stopa?

Nebát se a nepřekážet

Tohle přísloví jsem si pro potřeby článku poněkud upravila. Pokud jste právě začali pochybovat o vlastní rodičovské kompetenci, tohle stačí. Co tím myslím?

Chyby ve výchově, potažmo v životě, často děláme proto, že se bojíme. Nejvíc se bojíme přiznat si vlastní strach a zranitelnost. A právě proto, že před ním zavíráme oči, může nás ovládat. Začínáme pak vyslovovat, co ani nechceme. Znejisťující a zpochybňující výroky. Nejvíce zasahují ty, o které se obáváme nejvíc: naše děti. A je to tady – rodičovská úzkost se přenáší na dítě. Tento mechanismus jsem se pokusila podrobněji popsat v článku Zrcadlo vztahu.

Hlasem vnitřního kritika často promlouvá právě strach: Co ze mě bude? Co všechno se může stát? Respektive co bude z mého dítěte a co by ho mohlo ohrozit. Otázek je víc než odpovědí, nejistota se nepříjemně rozpíná a začíná nám zabírat životní prostor, protože nás nutí činit „opatření“. Nutkavě hledáme jistoty v situacích, kde z principu být nemohou: budoucnost je nejistá vždy. Je to vyčerpávající, sisyfovská práce, která člověku ubírá energii a radost ze života.

Asi už tušíte, kam mířím: jedinou možností je nebát se a nepřekážet. Nebát se vlastního strachu, který k životu patří, ale najít sílu mu naslouchat. Co vám chce říct, před čím varovat?

Možná je hrozba reálná. Poděkujte mu a učiňte všechno pro to, abyste předešli nejhoršímu. Možná ale zjistíte, že míra obav neodpovídá situaci. V takovém případě pomůže uvědomit si, že jste to vy, kdo rozhoduje, co nakonec udělá a čím se bude řídit.

Nenechte vlastní strach, aby kladl vašim dětem překážky na cestě k samostatnosti, sebevědomí a autonomii tím, že se neudržíte a budete pronášet znejisťující komentáře, které skrytě vyjadřují nedůvěru, anebo přímo dělat věci za ně, jako by byly samy nekompetentní. Neučte je, že dělat chyby je fatální. Ukažte jim, že to je normální. Že jsou chyby dokonce nevyhnutelnou metou na cestě k seberozvoji. Pokud se z nich člověk dovede poučit. Třeba na základě vlastního příkladu.

Opravdu dospět

Ale zpátky k původnímu tématu – tedy k tomu, jak umlčet vnitřního kritika. Odbočka věnovaná výchově a ranému vývoji není tak mimo mísu, jak by se na první pohled mohlo zdát. Předpokladem k tomu, abyste uspěli, je totiž opravdu dospět.

Na základě svých zkušeností z praxe vnímám boj s vnitřním kritikem jako metaforu vzdoru vůči vlastním rodičům, řečeno s určitou mírou nadsázky. Téma narovnání vztahu s vlastními rodiči je leitmotivem především v psychoanalýze. Určitě nejde o nové téma.

Jedna věc je ale zanalyzovat, kdo za co může, a druhá, jak s takovým zjištěním naložit. (Hodně zjednodušuji.) Věřím, že pro každého půjde o cestu jinou, různě klikatou a jinak dlouhou. Kdo však vydrží a dojde až na konec, najde tolik vytoužený vnitřní klid. Máme ho v sobě všichni – jen vnitřní kritik ho mnohdy přehluší svým řevem.

Ráda bych vám poskytla návod, jak k němu dojít, jak se to dělá. Na život ale bohužel neexistují univerzálně platné manuály, jak by si přála naše úzkost, která má ráda všechno jednoznačné. Hledání nicméně, jak už jsem psala, nemusí být ohrožením. Může otevírat nové cesty, naději a potenciál. Pokud nevěříte, zkuste racionální úvahu, klidně si ji hoďte na papír:

• Kdy jste šli v životě do rizika?
• Co vám to dalo a co vzalo?

Vsadím se, že zjistíte, že bilance je kladná. Není to úlevné zjištění, že iracionální je mnohdy naopak strach, pokud je neodůvodněný? Umí se dobře maskovat a vytvářet opačný dojem, ale není tomu tak.

Co dál může pomoci:

• Neztrácet síly snahou ovládnout to, co ovládnout nelze. Rozhodnout se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nenechat se lapit do pasti neustálého zvažování, které nás uvádí do nejistoty a paralýzy. To neprospívá zhola ničemu.
• Nezlobit se na sebe, pokud věci nedopadnou podle vašich představ. Pokud jste udělali to nejlepší, co jste v danou chvíli uměli, není k tomu logicky důvod.
• Naučit se akceptovat sebe sama jako chybujícího člověka. A být díky tomu mnohem více ukotven v realitě, protože dokonalý není samozřejmě nikdo – přestože spousta z nás se snaží nosit masku bezchybného. Je úlevné být sám sebou. Bojíme se, že se náš obraz rozpadne, když jej naruší prvky, které se nám nelíbí. Děje se ale opak: jako bychom našli ztracené dílky puzzle, které zapadnou do sebe a vytvoří konečně koherentní celek, který ladí a dává smysl, který je pevný. Konečně přichází klid.
• Umět si přiznat, co skutečně cítím, a řídit se tím. Co jiného by mělo být směrodatnějším ukazatelem cesty ke spokojenosti než vlastní prožívání?

Mnozí z mých klientů tohle dokázali, sama jsem si obdobnou cestou prošla. Když se dokázali na svého vnitřního kritika podívat, zjistili, že není jejich součástí, a naučili se s ním zacházet. Mohli se začít svobodně rozhodovat, kdy jeho „cenných rad“ uposlechnou, a kdy jim naopak škodí. Mohli prozkoumat, čím je jejich vnitřní kritik živený, a odříznout ho od zdroje.

Přestali se bát vzdorovat mu, protože nahlédli, že mnohdy jsou jeho argumenty liché. Přímou úměrou k tomu vzrostla jejich vnitřní stabilita, sebedůvěra a schopnost snášet jakoukoliv kritiku zvenčí, protože pokud je neoprávněná, dovedou to vyhodnotit, a pokud je tomu naopak, umějí ji přijmout, poděkovat a poučit se z ní. Není již ohrožením.

A pokud šlo skutečně o hlas rodiče v nás: osvobodit se od něj nelze vzdorem, protože vzdor potřebuje protistranu, bez ní by nebyl možný. Skutečně nezávislými se stali až ti, kteří dokázali rodiče pochopit a odpustit jim. Ti, u kterých toto odpuštění nebylo jen nějakým deklarovaným stanoviskem, ale skutečně hlubokým vnitřním prožitkem.

Abychom k tomu měli sílu, musíme nejprve umět pochopit a přijmout sami sebe. Právě k tomu může být užitečná psychoterapie, především v případě, kdy nás nikdo jiný rozumět sobě samým neučil. Přeji vám na vaší cestě hodně štěstí!