Dobrý den,
mám doma synka (26 měsíců), který je odmalinka velmi dominantní povahy. Jakmile začal být mobilní, objevily se také problémy s tím, když nebylo po jeho.
V současné době situace dost vygradovala, jelikož jsem měla rizikový konec těhotenství – malý byl dost na hlídání a já se mu nemohla věnovat tak, jak bych chtěla. Teď máme doma týdenního brášku. Starší syn se k malému chová hezky, chce ho chovat, pohladí ho a dá pusu. S tím, že mu bude brát dudlík a opičit se po něm, jsem počítala a opravdu s tím nemám sebemenší problém. Jenže co se týče všeho ostatního, jsem trochu bezradná, moc ráda bych vše řešila v klidu, ale ne vždy se mi to daří.
Jakmile se teď malému něco nedovolí, nebo ho upozorníme, že se něco nedělá, tak okamžitě začne ječet/brečet a buď sebou třískne o zem, nebo uteče do jiné místnosti, kde se vzteká (tříská věcmi, kope…). Dříve jsem za ním šla a řekla, ať nebrečí a řekne mi, co chce, a on se většinou uklidnil a naznačil, co je za problém. Teď prostě nevnímá. Držím ho za ruku a on se prostě vzpouzí, tak ho nechám být a počkám, až se uklidní, ale to se děje několikrát za den – je to dost náročné… Navíc se ted začal zase počůrávat.
Já prostě nevím, jakým způsobem s ním mám jednat, aby nedostal záchvat vzteku, jen když mu řeknu, že se oblékneme. Děkuji za radu…
Lenka
Názor odborníka
Dobrý den, Lenko,
právě prožíváte jedno z rodičovsky nejnáročnějších období a vůbec se nedivím, že hledáte nějakou radu, jak z toho ven.
Váš syn právě zažívá období vzdoru a vy ho zažíváte s ním. Vše je ještě komplikovanější o narození mladšího sourozence, se kterým se syn musí vyrovnat. Píšete, že se k bráškovi chová hezky a to je fajn, zároveň však zažívá velkou nejistotu z této nové situace. Musí se se všemi těmi pocity nějak vypořádat. Často je to nad jeho síly a většinou ani nerozumí tomu, co se to s ním vlastně děje. To, že se začal zase počůrávat, je důkazem, že je toho na něho najednou nějak moc.
Ale nebojte se. To, co popisujete, je vlastně docela běžný obraz toho, jak se dvouleté dítě snaží adaptovat na novou situaci a na nové pocity. Nejtěžší bývají zpravidla první dva až tři měsíce, než se věci začnou zase uklidňovat. Zkuste se obrnit trpělivostí a vydržet to. Dejte tomu čas. Vlastně všichni v rodině potřebujete nějaký čas na to, uspořádat věci trochu jinak, aby vyhovovaly všem.
Každopádně, co by mohlo pomoci, je úplně jednoduše dát věcem nějaký řád. Zkuste si vytvořit takový rytmus dne. Kdy se snídá, kdy se hraje, kdy se jde ven. Pokuste se co nejvíc vyladit režim obou dětí. Vím, že teď je vaše miminko ještě hodně malé, ale postupně se vše dá tak nějak sladit. To by mohlo dát vašemu staršímu synovi pocit jistoty, že ví, co se kdy bude dít. Zorientuje se v tom a nebude to už tolik o bojích, k něčemu ho přimět.
Zkuste si najít alespoň nějaký kratičký čas, kdy budete se synem jenom spolu vy dva. Potřebuje se ujistit, že vás neztratil, že jste tu pořád pro něho. Věřte, že je to opravdu jiné, kdy jste spolu jenom sami dva. Než když jste společně i s miminkem, které třeba spí. Pokud máte někoho, kdo by vám mohl mladšího syna aspoň na chvilku pohlídat, využijte to. Nemusí to být nějaká velká akce. Stačí, když půjdete jenom spolu něco koupit nebo se projít.
Je skvělé, že synovi dopřejete prostor vyjádřit jeho negativní emoce, počkáte až se „vyvzteká“ a pak spolu zase můžete něco podnikat. To děláte výborně. Že je to náročné, tak to v každém případě. Ještě když pečujete o malé miminko. Zkuste to ještě třeba doprovodit popisem toho, co se s ním asi děje. „Vidím, že se zlobíš (jsi smutný)…“. Pomůžete mu tak začít rozlišovat, co vlastně prožívá, a orientovat se tak ve svých pocitech.
Období vzdoru je typické také testováním hranic. V tom buďte pevná. Může se zlobit, ale nemůže někoho bít nebo ničit věci. Cítit může cokoliv, ale dělat cokoliv nemůže.
Věřím, že se časem vše „usadí“ a až syn znovu nabude jistotu, že ho mladší bráška neohrožuje, bude klidnější. V každém případě vzdor a zlost vás budou ještě nějakou dobu provázet. Prostě to patří k tomuto věku. Vám přeji hodně síly a trpělivosti spolu s ním tímto obdobím projít.
Irena Teichmanová
