Dobrý den,
mám jedenáctiletého syna. Před měsícem začal hrát stolní tenis. Je velmi šikovný a neustále se ve hře zdokonaloval.
Trenér nás zařadil na individuální tréninky pod vedením zkušeného trenéra, který se bude synovi věnovat více. Navštívili jsme však první trénink, syn se zapojil do hry a po deseti minutách se rozhodl s pláčem na krajíčku: „Já, tady nechci být.“
S manželem nevíme, co dělat. Domluvy nepomáhají: když si syn postaví hlavu, nic s ním nehne.
Prosím, poraďte, jak dál?
Kopretina
Názor odborníka
Dobrý den,
předně děkuji za důvěru, se kterou se na nás obracíte.
Píšete, že váš syn začal navštěvovat stolní tenis a rychle se začal zlepšovat. Mezi řádku čtu: „On má asi talent a ten je třeba rozvíjet“. Tak jste se nejspíš po domluvě s trenérem rozhodli, dát mu to nejlepší možné vedení.
Otázkou však je, co vlastně vašeho syna na stolním tenise baví. Je to hra jako taková? Je to pro něj „možnost se vyřádit“? Je to příležitost zasoutěžit si s kamarády a „předvést se“, když mu to tak jde? Chtěl by vůbec dělat nějaký sport závodně?
Mezi rekreačním sportem „pro zábavu“ a závodním sportem je rozdíl. To první je o spíš o zábavě, uvolnění, radosti z pohybu, vybití energie z dlouhého sezení ve škole a to druhé je spíš dřina, za kterou musí stát veliká vůle po vítězství.
Darujte předplatné
KoupitJá osobně bych se vašeho syna zeptal, jaký vidí rozdíl mezi kolektivním a individuálním tréninkem, co ho na tom baví a jaké má představy o tom, co by ve sportu chtěl dokázat (pokud vůbec něco). V případě, že zjistíte, že mu jde spíš o uvolnění, kontakt s vrstevníky a zážitek „jde mi to“, bych ho do „závodního“ přístupu netlačil.
Možná ho to časem chytne a sám bude mít potřebu se v tomto směru dál rozvíjet. Takovou vlastní iniciativu je pak vhodné podpořit. Stejně tak se ale může stát, že pod vašim nátlakem bude váš syn závodit jen proto, aby vám udělal radost nebo naplnil vaše očekávání, což nepovažují za dobré.
Mým osobním přesvědčením je, že koníček má být především potěšením pro toho, kdo jej provozuje.
S pozdravem
Mgr. Ondřej Novák, klinický psycholog