Dobrý den,
prosím o radu. Desetiletý syn – velmi chytrý kluk, chce jít na gymnázium – se náhle zhoršil ve škole i domácí přípravě do školy. Nedělá úkoly, zapírá je nebo odflákne. Navíc nám, rodičům, začal lhát a krást peníze. Kupuje si sladké nebo brambůrky.
Doma už nemůžu mít ani bonbón, protože jakmile se dostane ke sladkému, nezná hranice. Dokáže sníst na posezení dvě čokolády, pytel bonbonů, brambůrky, tyčinky, prostě cokoliv. Je štíhlý, ale v poslední době nechce ani normální jídlo a je kvůli tomu slabý.
Nechám mu udělat vyšetření krve, ale děsí mě jeho lhaní a domácí krádeže peněz. Jsme s jeho otcem rozvedení, ale velice dobře spolu vycházíme, jsme přátelé. Oba syny (mladší má čtyři roky) máme ve střídavé péči po týdnu už přes rok, syn sportuje, má slušné kamarády.
Jeho náhlou změnu chování si nedokáži vysvětlit, žádná rodinná změna, hádky, fyzické tresty, nic. Mám s ním zajít k dětskému psychologovi? Jeho chování je pro nás šok. Ještě zmíním, že ničím materiálně nestrádá. Nabídla jsem mu kapesné – ale až po zlepšení v přípravě do školy. Tvrdí, že neví, proč to dělá. Snad ne nástup puberty?
Děkuji za radu.
Jana
Názor odborníka
Milá Jano,
děkujeme za váš dotaz. Je vidět, že změny v chování vašeho syna jsou pro vás zdrojem velkých obav a tomu naprosto rozumím. Je dobře, že se tím zabýváte a hledáte radu, protože jen tak máte šanci případný problém odhalit a řešit včas.
První, k čemu mě váš příběh vede, je otázka, zda se u syna nejedná o nějaké somatické onemocnění, extrémní chuť na sladké se objevuje například u různých kvasinkových onemocnění. Ale nejsem lékař, takže do tohoto tématu se nebudu pouštět. Doporučuji vám se synem navštívit praktického lékaře a celou situaci mu popsat a požádat o kompletní vyšetření.
Podle výsledků od lékaře uvidíte, jak postupovat dál. Pokud se neobjeví žádná jasná somatická příčina, která by vysvětlila i zhoršení prospěchu a další změny, vyhledejte dětského psychologa. Tak, jak píšete, že si změnu v chování syna nedokážete nijak vysvětlit, ani já z vašeho textu nenacházím jednoznačnou objektivní příčinu. Určitě by bylo dobré s pomocí psychologa prozkoumat situaci podrobněji a hledat, odkud problémy pramení.
Možná, že za změnami stojí něco, co se děje mimo rodinu a o čem je pro vašeho syna těžké mluvit. Někdy může být snazší se svěřit cizímu člověku než tomu nejbližšímu. Napadá mne, že je možná někdo, kdo se k synovi nechová hezky, což si on sám nemusí vždycky plně uvědomovat, natož o tom otevřeně mluvit.
Náhlé zhoršení ve škole vždycky vyvolává úvahy o tom, že je něco v nepořádku. Změny ve stravovacích návycích mohou mít také psychologický podklad, mohou mimo jiné fungovat také jako forma protestu proti pravidlům v rodině. Za varovný signál bych také považovala krádeže, tedy pokud se opakují. Za krádežemi peněz někdy stojí problematické vrstevnické vztahy, děti se někdy snaží si kamarády „kupovat“ tím, že jim nosí různé sladkosti, hračky apod. Také v případech šikany se mohou podobné problémy objevit, stejně tak jako zhoršení školního prospěchu a pokles motivace k učení. Obecně krádeže a lži ukazují na něco, co dítě musí z nějakého důvodu skrývat, a to zejména pokud viditelně nijak nestrádá.
Rozhodně vás nechci nijak děsit, snažím se tak trochu nahlas uvažovat o možných příčinách a vycházím hlavně z toho, s čím jsem se setkala ve své psychologické praxi. Píšete, že syn sám svému chování nerozumí, umím si tedy představit, že to jeho psychické pohodě příliš nepřispívá a všechno se tak může točit v kruhu. Rozhodně se snažte se synem neustále mluvit a ptát se ho na to, jak se měl ve škole, s kým se kamarádí a jaké má vztahy se spolužáky. Věnujte pozornost i tomu, jak se má u otce a jak vnímá střídavou péči. Samozřejmě pokud by problém tkvěl právě v pocitech spojených se střídavou péčí, mohlo by pro syna být velmi těžké o tom s vámi mluvit, aby vám nebo otci nějak neublížil.
Zaměřte se v rozhovorech i na jeho vztahy mimo rodinu, zjišťujte, s kým se potkává, ať už s dětmi nebo dospělými. A ptejte se ho, jak se s různými lidmi cítí a jak mu je v konkrétních situacích. Zajímejte se o jeho pocity a neodmítejte je, i když jsou negativní. Řekněte mu, že o něj máte strach a že byste mu ráda pomohla. Důležitá je atmosféra naslouchání, pochopení a důvěry v rodině, která hojí rány sama o sobě, a to i tehdy, když nevíme, co se vlastně reálně děje.
Držím vám palce a přeji trpělivost na cestě k odpovědím.
Milena Nováková
