Dobrý den,
píši vám, protože hledám inspiraci, jak nahlédnout a co nejlépe zvládat krizové momenty s téměř tříletou dcerou. Vím, že období vzdoru a vztekání je přirozené, rozumím snaze prosadit se, testovat hranice a rodiče. U nás toto období probíhá v mezích normy. Vybočují však návraty od babiček, nikoliv od dědy. Dcera většinou již přede dveřmi začne plakat, vztekat se, chová se jako vyměněná, nefunguje komunikace. Doma pokračuje, pere se to v ní, asi tomu sama nerozumí.
Nejprve jí nabízím pomoc, ptám se. Když se vzdálím, volá mě. Když se vrátím se snahou situaci posunout a uklidnit ji, odmítá, lehá si ne zem se slovy „ne“ a „neci.“ Pak vysvětluji, že není pěkné se jen tak vztekat. Pak to řeknu i důrazněji a nechávám ji v pokojíčku. Ať za mnou přijde, až se bezdůvodně vztekat přestane a až se mnou bude chtít normálně mluvit. Pak se k ní vrátím a nabídnu jí – tak už se nevztekej, pojď ke mně. Odmítne mě, ale podruhé či potřetí mi skoro skočí do náruče a utiší se. Pak je vše, jako by se nám to jen zdálo.
S dcerou jsem na mateřské, s manželem se jí věnujeme, máme hezký vztah a doma pohodu. S babičkami máme stručně odlišné názory a postoje, ale neřešíme to přes dceru. Je to normální návrat ze středu pozornosti u rozmazlujících babiček, co mám akceptovat a doufat, že to odezní? Jak si to vysvětlit? Zajímalo by mě, co se dceři odehrává v hlavě a co prožívá. Měla bych změnit něco na svém přístupu? Velice vám děkuji za odpověď.
S pozdravem vaše čtenářka.
Zuzana
Názor odborníka
Dobrý den,
musím říct, že když jsem četla váš dotaz poprvé, běželo mi hlavou, že o tom hlavním, co vás trápí – o způsobu výchovy babiček, se vlastně zmiňujete spíš okrajově. Jestli tomu dobře rozumím, problém je v tom, že když se vaše dcera vrátí z návštěvy od jedné z babiček, chová se jinak, je vzdorovitá, vzteká se bez zjevného důvodu, reaguje na vás ambivalentně – dvojznačně, projevuje protichůdné emoce. Těžko se mi ale odhaduje příčina, protože nepíšete, jak návštěvy u babiček probíhají, jak dlouho trvají, jaký výchovný přístup babičky používají a jak se liší od toho vašeho.
Mluvíte o tom, že dcera je u babiček v centru pozornosti, je rozmazlovaná, což lze do určité míry pozorovat u většiny vnoučat. Nicméně pokud je rozdíl v jejich a vašem přístupu k dceři extrémní, může to opravdu působit problémy, zejména pokud jsou návštěvy u prarodičů časté a delší, několikadenní. Pro pochopení vaší situace je opravdu potřeba porovnat oba výchovné přístupy a vzít v úvahu konkrétní kontext, ve kterém k problematickému chování dcery dochází. Svou roli mohou hrát například povinnosti, jako je třeba úklid hraček apod. V situaci, kdy něco takového po návratu od prarodičů vyžadujete a u nich dcera hračky uklízet nemusela, může to být zdrojem vzteku a nespokojenosti. Význam může mít také to, jestli má vaše dcera sourozence, se kterým se musí dělit o vaši pozornost a jestli chodí na návštěvy k babičkám sama nebo jsou tam i jiné děti.
Obecně odlišná výchovná prostředí mohou být pro dítě matoucí a mohou vzbuzovat pocity nejistoty a úzkost. Jisté je, že jestliže dcera reaguje jinak vždy a pouze po příchodu od babiček, pak bude problém právě v rozdílu jejich a vašeho přístupu k dceři. Určitě vám doporučuji porovnat tyto přístupy a s babičkami si v klidu promluvit a nastavit nějaká obecnější pravidla. Samozřejmě, že rozmazlování k prarodičům patří a pokud je v přiměřené míře a neboří vaše výchovné zásady, pak dítě nikterak nepoškozuje. Nicméně pokud by například babičky vedly dceru ke zcela odlišným normám, hodnotám a zásadám, mohlo by to způsobovat u dítěte vnitřní konflikty, které se mimo jiné projevují vztekáním se a ambivalentním chováním a prožíváním. Zkrátka je potřeba, aby výchovné přístupy nešly proti sobě, nepopíraly se, jeden nekritizoval druhý. Prarodiče by měli respektovat, že základním a určujícím je výchovný přístup rodičů a měli by ho podporovat, nikoli mu oponovat nebo ho kritizovat před dítětem.
Z popisu vašeho chování k dceři mám pocit, že k ní přistupujete citlivě a trpělivě. Napadá mne, že byste mohla zkusit její chování zrcadlit, to znamená v situaci, kdy se dcera vzteká, nahlas popisovat její chování, to, jak ho vidíte, prožíváte, jak na vás působí a jak o něm přemýšlíte. Pomáhá to dítěti postupně pochopit, co jeho chování způsobuje a jak se při něm cítí druzí. Vztekání se je výrazem emocí dítěte a také jakousi ne zcela vědomou strategií, která by měla vést k dosažení něčeho, například větší pozornosti, odpuštění povinností apod. Zrcadlení pak pomáhá dítěti nahlížet na to, jaké reakce skutečně vyvolává. Mohou být dost odlišné od těch, které dítě původně chtělo dosáhnout. Myslím, že zrcadlení chování a emocí dítěte je účinnější, než sdělování dítěti, že se nechová hezky. Důležité je i nehezké chování přijmout s tím, že k tomu má dítě asi nějaký důvod a vy mu s ním chcete pomoci. Lze říct například: „Vidím, že se zlobíš, že máš vztek, asi ti něco chybí nebo se ti něco nelíbí. Co kdybychom to spolu zkusili vyřešit?“
Možná se ptáte, zda na takové vysvětlování není tříleté dítě příliš malé. Určitě se snadněji vysvětluje starším dětem, ale i u menších dětí má taková empatie a nabídnutí podpory velký význam. Ptáte se, co máte akceptovat. Chování vaší dcery je projevem toho, co je ve skutečnosti v nepořádku, je ukazatelem nějakého konfliktu, problému. Chování dcery je důležité přijímat s tím, že se budete snažit zjistit, co je jeho příčinou a že jí budete vysvětlovat, proč jsou u vás doma taková a taková pravidla a proč některé věci musí. Nevím, jak vypadá pobyt dcery u babiček a jaká jí ony nastavují pravidla, ale doporučuji vám se pokusit tato prostředí co nejvíce sladit s tím, že babičkovské rozmazlování a pozornost k životu dítěte prostě patří, ale směr výchovy se podobá. Kdyby se situace zhoršovala nebo se vám něco nezdálo, neváhejte se obrátit na dětského psychologa, můžete ho nejdřív navštívit sama bez dcery a rodinnou situaci s ním v klidu a podrobně probrat.
Držím vám palce a přeji pěkné léto!
Zdraví Milena Nováková
