Po Vánocích tomu bylo 11 let, co mi švagr zastřelil sestru (sám pak spáchal sebevraždu), krátce nato mi umřel otec na rakovinu. Od té doby žiji s vlastní matkou, která má od tragédie v pěstounské péči sestřiny děti (kluky, nyní 17 a 19 let), přišlo mi tak nějak logické jí pomoct.
A až nyní mám pocit, jako kdyby na mě dolehla tíha okamžiku nebo opotřebování těmi 11 lety. Navíc jsem od raného věku (do cca 14 let) měl vážné problémy s ledvinami, byl jsem každou chvíli v nemocnici, odříznutý od rodičů, takže jsem celkově spíš člověk uzavřený ve svém světě, který se mi nyní začíná rozpadat na atomy a mám pocit, že se dostávám někam… jakoby zpět.
Asi dva roky chodím na psychoterapii, díky které jsem se dostal snad z toho nejhoršího, jen mi přijde, že přichází nějaká další vlna bezmoci, vlastní zbytečnosti, či jak to popsat. Matka měla dost despotické rodiče, čímž je evidentně bohužel dost poznamenaná a má někdy období, kdy mě její výbuchy ničí. Častokrát (i v dětství) jsem od ní slyšel fráze typu půjdu se zabít, jsem zbytečná.
Jak se mám prosím odpíchnout a najít sám sebe, vybudovat si svou osobnost?
Káňa, 43 let
Názor odborníka
Milý Káňo,
smekám před vámi a vaší rodinou, že jste zvládli takovou nálož životních traumat… Určitě ne bez spousty bolesti a jistě ne bez následků, ale – a bude to vypadat jako paradox jenom na první pohled – právě to, že píšete, co píšete, že se vracíte k sobě a svým duševním potížím, je nejspíše známkou, že to nejhorší je v rodině za vámi a že si každý její člen může opět hledat svou cestu, svou autenticitu, budovat svůj příběh. Ideálně co nejméně „zdeformovaný“ traumatizující zkušeností.
Z toho, co píšete o letech před tragickou rodinnou událostí, usuzuji, že vám, tenkrát 32letému muži, ona událost na jednu stranu naložila na ramena obrovskou zátěž, ale také možná vyřešila některá dilemata, dala smysl některým specifikům vašeho světa a odložila řešení některých problémů.
Část z toho, co nyní prožíváte, bude důsledkem rodinné katastrofy a následujících let a část bude pramenit z vaší dětské a mladické zkušenosti, z vaší povahy, z vašeho způsobu vztahování se k sobě a ke světu. Ne každý třicetiletý syn se po tragické události rozhodne žít u své matky, ne každý rezignuje na vlastní soukromý život, ne každý je ochoten nést výbuchy zlosti nebo jiných emocí.
Je těžké poradit vám adresně a na míru. Naštěstí ale máte psychoterapeuta, s nímž vše toto můžete probrat. Ptám se sama sebe, proč asi otázky adresované abstraktní redakci nekladete na psychoterapeutických sezeních. Nebo pokud kladete, proč na ně nenalézáte odpovědi.
Nemáte důvěru ve svého psychoterapeuta? I to je téma na sezení (nebo důvod ke změně terapeuta, pokud by téma nedůvěry a nedostatku blízkosti nešlo v dané dvojici využít k vašemu prospěchu). Toto považuji za základní téma, které bych s vámi otevřela já:
- Co vy a lidé?
- Co vaše sebedůvěra?
- Co váš pocit vlastní hodnoty?
- Co vaše potřeba blízkosti nebo naopak odstupu ve vztazích?
Věřím, že pokud na tyto otázky ještě nedošlo, co nevidět se k nim (zase) dostanete. No a samozřejmě, v případě psychoterapeuticky nezvladatelné hloubky psychických potíží vždy stojí za to zvážit návštěvu psychiatra a případně psychofarmaka.
Držím vám moc pěsti,
A. P.
