Mám poněkud zapeklitý dotaz a děkuji předem za úvahu, poznatek nebo radu, jak situaci vyřešit. – I když jsem chodila několik měsíců k psychologovi, moc mi to nepomohlo, bohužel. Terapii jsem ze dne na den ukončila, přestože byl fajn, ale asi jsem od toho ve skrytu duše očekávala něco osobnějšího, což je v pozici terapeut‑klient blbost.
Abych se přiznala, nepomáhá mi nic – mám dobrou práci, která mě naplňuje; zájmy; okolo sebe pár přátel; sportuju; ale opravdu NIC nepomáhá. Jsem z toho už zoufalá, protože mě často přepadají nepříjemné depresivní stavy.
Zažívala jsem do puberty velmi nepěkné věci, o kterých se ani znova nechci bavit. I když jsem o nich mluvila s výše zmiňovaným terapeutem, nijak se mi neulevilo, akorát mi bylo hůře. Vlastně mi na to ani nic moc neřekl a tiše jsme (skoro) mlčeli. Ale o tomto můj dotaz není.
Nedokážu se vyrovnat s minulostí a mám velké výpadky v paměti z dávnějších časů. Vím, že se má mysl tímto pravděpodobně chrání, ale jen to málo, co si pamatuju, je velmi těžké uchopit. Protože si prostě nedokážu představit uskutečnění podobných „psycho rad“ typu musíš si to emočně prožít a jít pomalu v životě dál, které jsem dostala.
Je to ve mně velmi silně vryto a vím, že to tak bude navždy. Můžu si dělat život hezký, ale stejně se s minulostí nikdy nesmířím, a vše bude tzv. Potěmkinova vesnice. Nic neprožívám a jsem jako ledová královna. Cítím velkou životní křivdu a často si říkám, že jsem mohla být úplně jiný člověk, kdybych nezažila takové věci.
Karen, 25 let
Názor odborníka
Milá Karen,
píšete, že se nedokážete vyrovnat s minulostí, nebo „s minulostí se nikdy nesmířím“ – to zní jako velký vnitřní blok. Tak jako vás mysl (a výpadky paměti) chrání před vaší minulostí, vaše vnitřní bloky dělají totéž s jejím vyrovnáním.
Možná je i náhlé ukončení terapie projevem tohoto bloku, určitou ochranou z – ne zcela uvědomovaného – strachu, co by se dělo s vaší psychikou a životem. Nedokážete si představit, že by na vás mohla fungovat rada věci z minulosti si znovu prožít a jít dál. Je tam tedy apriorní negace, odmítání takového přístupu… Útěk z terapie je třeba projevem vašeho hluboko uloženého pocitu, že si nezasloužíte něco lepšího.
Máte dobrou práci, koníčky, přátele. Tyto dobré věci si udržujte a hýčkejte, to asi zdůrazňovat nemusím. Ve výčtu chybí oblast partnerských vztahů: oblast naplnění citové potřeby (intimní) blízkosti.
Připadalo vám, že váš vztah s terapeutem je málo osobní – možná by toto mohl být projev této nenaplněné potřeby? Že by vám chyběl vztah s blízkým člověkem, ale zároveň to není z jakéhokoliv důvodu možné, a tuto chybějící kvalitu máte jako důvod k ukončení terapie?
Ten nejintimnější vztah, který často hledáme ve spojení s druhou osobou, je vlastně voláním po navázání kontaktu sama se sebou, se svojí duší.
Možná se vám podařilo zabít dvě (resp. tři) mouchy jednou ranou – utéct z terapie, protože to pro vás mohlo být ohrožující. Dostat se zpátky do svého světa, který vnímáte jako potěmkinovskou vesnici, kde vládne ledová královna. Nemusíte se tak dál zaobírat sama sebou a svojí minulostí. A přišla jste o příležitost pokračovat v procesu, kdy jste si znovu hledala vztah sama k sobě, s pomocí terapeuta.
Protože ten nejintimnější vztah, který často hledáme ve spojení s druhou osobou, je vlastně voláním po navázání kontaktu sama se sebou, se svojí duší. To, jak popisujete svůj vnitřní i vnější život (tedy že nic neprožíváte, jste jako ledová královna, potěmkinovská vesnice), mi připomíná stav odcizení. Přerušené spojení, kterému Jung říkal osa já – self. Ego a vnitřní, bytostné já. Vědomé já a naše duše jako celek, i s mimovědomou oblastí.
Při úklidu se nadělá nepořádek
Tak ráda bych vám popřála hodně odvahy k tomu, abyste se odhodlala otevřít svoji 13. komnatu a udělala si v ní pořádek. Ale mám na to právo? Je to pro vás to správné řešení? A ocitovala bych svoji oblíbenou Sandru Ingerman, že jediná cesta, jak vyléčit své zranění a utrpení, is a way through. Je to cesta skrz.
Udělala jste důležitý krok a vstoupila jste do terapie, protože ve vaší minulosti jsou věci, jejichž stíny stále zasahují do vašeho současného života. Chtěla jste na sobě pracovat, chodila jste několik měsíců na terapii, ale terapii jste ukončila. Uvědomila jste si, že jste potřebovala osobnější vztah, větší otevřenost.
Třeba je to v pořádku, že jste terapii přerušila. S terapeutem jste udělali kus práce. Spoustu věcí ze své minulosti jste na terapii zpřítomnila. Třeba potřebujete nějaký čas, abyste nabrala sil do dalšího kola práce na sobě.
Zklamalo vás, že terapeut s vámi často mlčel. Např. v rogersovské terapii je to jeden z prostředků, jak být s klientem. Nevnášet svá témata, nerušit ticho otázkami, třeba klient potřebuje věci urovnat. Myslím na svého kolegu psychologa, zda jste mu tyto své důvody řekla, určitě by to pro něj byla přínosná zpětná vazba pro jeho práci.
Mám pocit, že jádro problému zůstalo netknuto. I když jste terapeutovi vyprávěla svůj příběh, bylo vám hůř. Práce na sobě nejde jen po křivce stoupající směrem vzhůru, ale úzdrava může probíhat právě po sinusoidách.
Tento vývoj je známý i v psychofarmacii, kdy se (někdy) účinek léku pozná právě proto, že následuje mírné zhoršení. Stejný mechanismus funguje i při uklízení. Pokud děláme velký úklid, naděláme si nejprve pořádný nepořádek, kdy taháme věci z různých koutů, zásuvek a štosů a probíráme se jimi.
Přijmout se právě proto
Pořád bojujete a nehodláte se smířit s tím, co se vám přihodilo („cítím to jako křivdu“ … „byla bych teď jiný člověk“). Zkuste tuto minulost přijmout jako celek, jako součást vaší osobní historie a jako zkušenosti, které vás zformovaly. Tak, jak se stala, je součástí vaší jedinečné životní cesty. Dokud se s ní nesmíříte, budete dál žít v pasti svého přesvědčení, že byste byla jiný člověk, a s životní křivdou.
Jste právě takový člověk, jaký jste. Svoji minulost nezměníte. Pokud byste měla jinou minulost, byla byste jiný člověk, nepochybně, ale myslím, že je třeba, abyste vycházela právě z toho, jaká jste nyní a jaká jste právě proto, co vás potkalo. Cesta vede skrz uvědomění, přijetí, pojmenování a pochopení toho, co nás utvářelo, ať to bylo cokoliv.
- Dokážete říci, jaké vnější okolnosti vás do těchto situací dostaly?
- Byly tam i nějaké vnitřní, psychické vlastnosti nebo faktory? Každý máme svoji jedinečnou osobnost a životní cestu. Nic nás nepotkává náhodou.
- Dokážete říci, co vám tyto životní lekce ukázaly? Jak se promítly do vašich postojů a přesvědčení?
- Pokud někdo zklamal vaši důvěru, nepomohl vám někdo blízký, na koho jste se spoléhala, přestala jste věřit lidem?
Ať už jsou vaše názory jakékoliv, pomohly vám přežít a nějak fungovat. Že neprožíváte svůj život naplno, víte sama – píšete, že trpíte výpadky paměti, uznáváte, že vás vaše mysl pravděpodobně chrání. Stále odkládáte okamžik pochopení, který vede skrz přijetí minulosti a vyrovnáním se s ní. To nejde jinak, než že ji znovu otevřete… až nastane pro vás správný čas a pochopíte a přijmete i sama sebe.
Způsob, jak jste se s tím vším vypořádala, byl ten nejlepší, jak jste to tehdy dokázala. Teď už máte časový odstup, další životní zkušenosti. Nemusíte se odsuzovat, že jste to nezvládla lépe. S láskou pochopte a přijměte sebe, jaká jste tehdy byla.
Zakleté pocity
Chápu, že se vám do toho nechce – znovu se k tomu všemu vracet? Prožít si znovu to peklo? Vždyť vy víte, co se tehdy stalo, a snad i proč. Co si však nesete z té doby, je obrovská křivda. Svoji křivdu neposílejte do temnot 13. komnaty, ale zkuste ji brát jako způsob, jak ze sebe děláte oběť, abyste měla neustále páku na ty, co vám způsobili vaše utrpení.
Možná tam je i vztek, že vás v tom někdo blízký nechal, nebo nepomohl. Nebo že jste to vy sama nezvládla lépe, nebo se tomu nedokázala vyhnout. Možná by vás osvobodilo právě uvolnění a prožití těch pocitů, které se k tomu váží.
Představte si sebe, tehdy. Co jste tedy nejvíce potřebovala? Co by vám pomohlo? V terapii nebo ve spojení s uměleckým projevem (či tzv. neverbálními technikami), jako je tanec nebo malování, nebo při meditaci se nezřídka stane, že se vám podaří navázat přímý kontakt sama se sebou v tu chvíli a možná i… s tím dítětem, kterým jste tedy byla, kterému se nedostalo pomoci a podpory, jakou potřebovalo.
Něco z draka, třeba hněv nebo umění vycenit zuby a schopnost ukázat svoji sílu v pravý čas a v potřebné intenzitě, máte i vy.
Bloky, kterými pevně držíte svoji minulost ve 13. komnatě, na sebe poutají množství energie. Jako kdyby tam nějaká vaše část psychiky zůstala. A nějaká jiná vaše část hodlá bránit až do konce, abyste se se svojí minulostí vyrovnala a mohla jít dál. Vaše bloky a emoce, které jsou za nimi, vás drží v šachu.
„Nikdy se s tím nesmířím“ – připomíná mi to model známý z pohádek, kdy drak vězní princeznu. Princezna jste vy, vaše zraněná dětská část. Drak je vaším hněvem, smutkem, blokem, který vás nechce pustit dál. A hrdinou můžete být opět vy, taková, jaká jste v současnosti.
Jen vy můžete samu sebe osvobodit. A nezapomeňte, jak připomíná Jung, hrdina má dračí oči. Něco z draka, něco z jeho kvality, třeba hněv nebo umění vycenit zuby a schopnost ukázat svoji sílu v pravý čas a v potřebné intenzitě, máte i vy.
Využívejte celý web.
PředplatnéZkuste se zeptat sama sebe, co právě teď potřebujete, a těmito potřebami se řídit. Zeptejte se sama sebe, jestli chcete v terapii pokračovat. Pokud jste svému terapeutovi neřekla, proč vlastně odcházíte, možná by to mohl být začátek nové spolupráce. Pokud nedojde ke kvalitativní změně toho, jak budete váš terapeutický vztah prožívat, hledejte dalšího odborníka.
Možná by vám mohla pomoci psycholožka–žena. Anebo skupinová terapie, kde by byli lidé, kteří si prožili něco podobného, co vy. Pocit, že nejste sama, že to, co jste zažila i jiní, by vám mohlo v mnohém ulehčit a pomoci uzdravit vaše zranění.
Anebo vnitřně budete vědět, že zrovna teď další terapii nepotřebujete a chcete dělat něco úplně jiného.
Přeji vám mnoho zdaru,
Marta Helingerová
Pomohl vám článek?
