Již delší dobu diskutujeme s manželem, zda mít, nebo nemít druhé dítě. Probíráme to celkem hodně. Nám osobně totiž, zdá se, by stačilo i jedno – naše dceruška, máme již po třicítce a malá je z těch náročnějších miminek.
Zároveň však víme, že by nám v budoucnu bylo líto, kdybychom zjistili, že naší malé Barušce sourozenec do party chybí. Oba máme sourozence a neznáme moc jedináčků, proto se neumíme rozhodnout, zda jí to udělat, nebo ne.
Chtěli bychom pro ni samozřejmě krásné příjemné dětství, ze kterého bude moci čerpat dál v následujícím životě. Pokud by i zůstala jedináčkem, rozhodně pro ni chystáme trávit čas takovým způsobem, aby jí to vyhovovalo, a věnovat se jí. Třeba jezdit na dětské akce, přizpůsobit typ dovolené, navštěvovat známé a rodinu s dětmi, věnovat se různým koníčkům…
Jak moc je z psychologického hlediska pro dítě důležité mít sourozence? Myslíte, že jedináčci trpí tím, že nemají sourozence, pokud se jim rodiče a rodina věnují?
Lenus, 33 let
Názor odborníka
Milá Lenus,
děkuji vám za vaši otázku. Skoro každý rodičovský pár v určitém období řeší, zda si pořídit druhé dítě, případně kdy. A pokud si takovou otázku nekladou rodiče sami, jistě se jich zeptá nějaký zvědavec z okolí. „Tak co, kdy budete mít druhé?“ zazní často ještě před koncem šestinedělí.
Dejte si čas
Vaše dcerka je ještě malá a je přirozené, že myslíte především na ni. Je přirozené, že zatím po dalším dítěti netoužíte. Znám sice rodiče (otce i matky), kteří toužili po dalším prakticky okamžitě po narození prvního, velká většina matek je však minimálně první rok až dva tak vytížena prvním dítětem, že na druhé nemá ani pomyšlení. Je to dáno náročností péče i přirozeností našeho druhu.
Národy, jež žijí lovecko‑sběračským způsobem života (tedy tak, jak žili naši předci až do počátku zemědělství), mají průměrný interval mezi porody necelé čtyři roky. Starší dítě musí být schopno aktivně následovat matku dříve, než se narodí sourozenec. Existuje řada mechanismů, jež to pojišťují, včetně snížené sexuální touhy a absence touhy po dalším dítěti.
Abych se však nevyhnula vaší otázce: Ptáte se, zda jedináčci trpí tím, že jsou jedináčci. Ano, trpí. Zároveň ale musíme přiznat i to, že sourozenci zase trpí tím, že mají sourozence.
- Když se zeptáte dětí, většina jedináčků vám řekne, že by chtěla mít sourozence. Malují si, jak je to bezva: mít si s kým hrát, o koho pečovat nebo být někým dalším opečováván.
- Většina sourozenců je naopak přesvědčena, že jedináčkové se mají, protože mají mámu a tátu jenom pro sebe, nikdo jim nebere věci a nemá „blbý kecy“.
Zkrátka: všechno má svá pozitiva a negativa, a ať už bude vaše rozhodnutí jakékoli, Baruška vám ho téměř jistě v nějakém období vyčte. A pak ho pravděpodobně pochopí a smíří se s ním.
Obecně si myslím, že pozitiva sourozenců v životě většinou převažují. I jedináček však má své výhody a může prožít krásný a smysluplný život.
Ne pro Barušku, ale pro vás
Lepší ale podle mě je pořizovat si druhé dítě tehdy, když po něm zatoužíte, když ho chcete vy rodiče, ne jako dárek pro sourozence. Představte si třeba, že by se vaše druhorozené po letech dozvědělo, jak vzniklo. Ne, že byste mu to nutně museli vykládat. Takové informace však často nějak „prosáknou“.
Dětem dělá dobře, když vědí, že se narodily z lásky a touhy svých rodičů. Naopak představa „přišel (přišla) jsem na svět, aby ségra nebyla sama“ tak příjemná není. A nebyla by příjemná ani pro starší sestru, která by se mohla vnímat nějakým způsobem za zplození sourozence odpovědná. Případně by se alespoň domnívala, že by za něj měla být vděčná. Takové pocity zdravému vztahu sourozenců neprospívají.
Konejte tedy, jak se vám bude chtít. A možná o tom ani tolik nepřemýšlejte. Jsou věci, které se v životě vymyslet nedají, a touha se rozumu spíše leká. Nejspíš se nemusíte rozhodnout hned… Nechte si čas a uvidíte, co se bude dít.
Srdečně,
Pavla Koucká
