Nový audiobook: Posílení vůle
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Ilustrace: Bo Bartlett

Děti ve válce

Války se odehrávají v zemích plných obyčejných lidí. Jak zastavit cyklus přenášení neštěstí?

Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl
Publicista

25. 4. 2018

Víme, že válka nepřináší jen oběti na životech, ale i hluboká psychická traumata. O posttraumatické poruše typicky mluvíme u vojáků nebo obětí katastrof a zločinů – představujeme si děsivé noční můry armádních veteránů, emoční problémy členů záchranných sborů nebo děs obětí sexuálních agresorů. Co ale válečný konflikt znamená pro ty úplně nejmenší?

Stál jsem rozkročený uprostřed setmělé pouště a svítil si baterkou do očí. Skupina vojáků na mne nepřestávala mířit samopaly. Znovu jsem opakoval, že jsem se k vojenské základně přiblížil omylem. Znovu cosi probírali s kolegy nebo nadřízenými na druhé straně vysílačky. Nakonec jsem směl sáhnout do kapsy pro pas a nadiktovat jim jeho číslo: na vzdálenost dvaceti kroků překřikovat nastartovaný Jeep, protože do blízkosti vojáků neznámé osoby nesmí – a vypnout motor zřejmě místní etiketa nepřipouští.

Nakonec mě pustili s podmínkou, že k deset kilometrů vzdálené civilní křižovatce dojdu bez zastavení, po pravé straně vojenské silnice. Následující hodinu můj postup jezdili pravidelně kontrolovat. Dopadl jsem docela dobře: špatné natočení mapy v izraelské poušti prý nemusí znamenat jen nepříjemnou kontrolu, ale i vstup do minového pole.

Takové zkušenosti uprostřed Evropské unie nemáme. Po celém světě ale v podobném prostředí vyrůstají děti.

Na rodinu není čas

Posttraumatická porucha se rozvine u padesáti až osmdesáti procent dětí, které jsou svědky například útoku slzným plynem nebo závažného násilí na svých rodičích. Ve válce obvykle dochází k mnoha opakovaným traumatizujícím situacím, jejichž vliv se sčítá, takže počty dětí trpících akutní posttraumatickou poruchou v některých případech přesahují 75 %.

Oproti dospělým hraje u dětí roli i vývoj a zvýšená neuroplasticita. Amygdala, která je primárním centrem strachu, dozrává při vývoji dřív než její spoje s prefrontální a spánkovou kůrou, které její činnost usměrňují. Vystavení traumatu v dětství zvyšuje pravděpodobnost, že se dítě setká s traumaty i v dospělosti – a činí je k traumatům citlivější.

Populární teorie interpretuje reakci na trauma jako aklimatizaci organismu na nebezpečné prostředí: člověk přizpůsobí své biologické i psychické procesy pociťovanému ohrožení. Rodiče přitom v „modu zaměřeném na přežití“ ztrácí své rodičovské schopnosti, protože svou pozornost a emoční a fyziologické procesy zaměřují na zajištění bezpečí namísto potřeb dítěte, píše Daniel Bromknížce Helping Children Cope with Trauma.

Reakce dětí na trauma přitom silně závisí na sociální opoře, kterou mají ve své rodině – a později mezi vrstevníky a ve škole. Děti v případě nebezpečí hledají bezpečí u svých rodičů a hrozbu vnímají skrz jejich vlastní strach nebo naopak důvěryhodné ujištění, že je všechno v pořádku. Jinak se zásadně neliší od důsledků traumat u dospělých: kromě možného rozvoje posttraumatické poruchy významně zvyšuje pravděpodobnost emočních poruch a dalších problémů, případně přispívá ke zhoršení potíží, kterými děti trpěly už dříve.

Když je válka daleko

Se „vzdálenými traumaty“, tedy pokud nedojde k bezprostřednímu ohrožení rodiny nebo jich samých, se děti vyrovnávají lépe než dospělí. U malého procenta postižených se přesto mohou rozvinout chronické problémy i v reakci na vzdálené trauma, jehož přímými svědky nejsou, ať už jde o válečné události nebo přírodní katastrofy. Zásadní vliv má nejen samotná míra traumatizace, ale i prostředí, ve kterém děti vyrůstají, píší autoři článku o vlivu války a terorismu na ty nejmenší.

Například irské teroristické útoky druhé poloviny dvacátého století tak děti příliš neovlivnily. Pokud došlo ke klinickým problémům, typicky se jednalo o děti úzkostných rodičů – což dokládá, že děti vzdálené hrozby nevnímají samy o sobě, ale spíš skrz případnou změnu v chování rodiny.

Nevyřešenou otázkou zůstávají uprchlické tábory. Vyhnání nebo útěk z domova se zdá mít nižší vliv než ohrožení na životě. Uprchlické tábory se ale často vyznačují nebezpečným prostředím, kterému jsou děti bezprostředně vystaveny a které přímo prožívají, na rozdíl od abstraktního nebezpečí hrozícího třeba při náletech. Posttraumatickou poruchou tak v táborech trpí přes 10 % uprchlíků.

Vytváření prostoru pro hraní: inovativní intervence pro batolata a rodiny pod palbou

Tak se jmenuje článek, ve kterém izraelští psychologové představují svůj program zaměřený na děti s názvem Namal. Ten vychází ze tří předpokladů:

  1. Dětem ohroženým válkou lze pomoci psychoterapií. Studie ukázaly, že psychoterapie může pomoci snížit příznaky stresu, u starších dětí zmírnit emoční a behaviorální problémy a u těch nejmenších zlepšit přibírání na váze.
  2. Vliv stresu na děti zprostředkovávají rodiče: jejich nejbližší ovlivňují jejich vývoj před traumatickými událostmi, chování v jejich průběhu a vytváří bezpečné prostředí pro následné uzdravování. Vytváření společného narativu o traumatických událostech mezi matkou a dítětem zlepšuje schopnost matky porozumět strachům dítěte.
  3. Zásadní roli má u dětí hra. Hravé děti mívají vůči traumatickým vlivům vyšší odolnost. „Hraní na něco“ přispívá k rozvoji schopnosti nakládat s příběhy, která se může podílet na lepším zformulování a vyrovnání se s traumatickými událostmi; společné „hraní na něco“ rodičů a dětí je podle jedné z teorií spojeno i se sebereflexí, seberegulací a odolností. Hra dítě baví, přispívá k pozitivnímu naladění – což děti potřebují nejvíce právě v době, kdy jsou vystaveny stresujícím událostem.

Autoři program otestovali na dobrovolnících z jihoizraelského města Sderot, „hlavního města protiraketových krytů“ na hranici mezi Izraelem a Pásmem Gazy. Ostřelování raketami je tu na denním pořádku a postraumatickou poruchou tu trpí téměř polovina předškolních dětí a jejich matek. Autoři se nepokoušeli o individuální terapii, která by v takovém měřítku nebyla efektivní; místo toho nabídli batolatům a jejich maminkám deset skupinových setkání plných her, po kterých následovala společenská večeře s prostorem pro individuální konzultace.

Každé setkání se věnovalo konkrétnímu tématu. Setkání zaměřené na posilování vzájemného vztahu tak po krátké přednášce zahrnovalo například společnou hru matky a dítěte ukrytých pod plachtou nebo pomoc dítěti při balancování na velkém míči. Při setkání o hravosti a imaginaci se tak matky dozvěděly o jejich důležitosti – a s dětmi si vyzkoušely vytváření imaginárního bezpečného prostoru nebo cílenou relaxaci za použití imaginativních technik. Setkání věnované vzájemnému porozumění doprovázely rozhovory s loutkou, která své mámě ústy dětí vysvětlovala, co se jí přihodilo.

Matky si přístup pochvalovaly. Víc než devět z deseti z nich v dotaznících uvádělo, že si po absolvování programu s dětmi více hrají – a že to obě strany víc baví. 68 % žen zmiňovalo v dotaznících zlepšení nálady dítěte. Téměř třetina si uvědomovala, že tráví s dítětem víc času; 28 % zdůrazňovalo vliv společného „hraní na něco“. Pozitivních změn si všímaly i při opětovném dotazování rok po ukončení programu.

Zlepšení se týkalo i samotného válečného ohrožení. „Naučila jsem se, jak se vyrovnat s bezpečnostní situací a dát dceři najevo, že jsem jí vždycky k dispozici, i pokud jsem sama v největším stresu. Dneska chápu, že je zapotřebí odpovídat upřímně, i pokud na tom jsem špatně sama,“ komentovala terapii jedna z matek.

Nejedná se přitom o žádné čáry. Už jen samotný fakt, že se maminky při deseti setkáních – a se vší pravděpodobností i mezi nimi – zaměřují na děti a svůj vztah k nim, pomůže jak výchově, tak dětem samotným. Konkrétní herní prvky, podnětné rozhovory, možnost individuálních konzultací – to všechno pak zvýšilo efekt intervence.

Popsaný přístup se nevztahuje nutně k válce – a pomohl by i mnohým dětem z poklidné střední Evropy. Činnost psychologů přitom nebyla složitá: stačí připravit si témata k povídání, zázemí pro hraní – a ověřit si vhodnost plánovaných činností. Hry a imaginace se totiž mohou zvrhnout v nekonstruktivní přehrávání traumat, které víc škodí, než pomáhá.

Ponurá sídliště na okrajích sudetských měst postižených vysídlením původních obyvatel a trpících řadou socioekonomických problémů volají přesně po takovém řešení: zásahu, který by pomohl přerušit cyklus přenášení neštěstí z generace na generaci.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Zdravá sebeúcta

Co spolehlivě zlepší váš život? Buďte sami na sebe hodní. Proč je to tak těžké?

14 min

Deprese ve vztahu

Člověku s depresivním naladěním na vztazích velmi záleží. A v tom je ta potíž.

12 min

Ideální já

Co se stane, když je realita příliš vzdálená od toho, jací bychom podle sebe měli …

15 min

Člověk bez role

Lékařská věda nám umí život prodloužit. Na nás je, abychom našli jeho naplnění.

14 min

Kam teď patřím

Stěhování, práce v zahraničí, pobyt daleko od domova. Adaptovat se na nové podmínky je výzva.

7 min

25. 4. 2018