Dobrý den,
je mi 22 let a poslední dobou si uvědomuji, jak strašně rozkolísané mám nálady. Nebo spíše názory.
Týká se to všeho – například jsem se rozhodla chodit do jedné taneční skupiny. Ten den, kdy se pro to rozhodnu, cítím nadšení, odvahu, všechno… a druhý den, kdy tam mám jít, to odvolám, protože mi dojde, že „to pro mě vlastně není“.
A takhle je to se vším, i se vztahy. Mám se s někým vidět a naposlední chvíli to pak vždycky zruším. Nemyslím, že je to strach, je to prostě momentální přesvědčení, že je to špatný nápad. Jenže druhý den je mi to líto a zase to chci. Zkrátka jeden den toho člověka můžu neskutečně milovat a toužit po něm a druhý den jsem úplně chladná, bez emocí a přijde mi to celé jako úplná hloupost – nic necítím. A takhle se to pořád střídá.
Je to už duševní nemoc? Nebo je to jen nevyzrálost? Pozoruji to u sebe tak od 16 let… Teď si ale vzpomínám, že to vlastně možná bylo už dřív, protože v dětství jsem po rozvodu rodičů často sympatizovala s jedním rodičem a ještě ten samý den pak s druhým – každý byl přitom jiný. Byla jsem rozpolcená, cítila jsem sice s oběma, ale vždycky v tu danou chvíli jen s jedním z nich.
Omezuje mě to ve všem, proto jsem s tím už zkoušela něco dělat – třeba si sednout a na papír napsat svůj názor na něco z toho dne, co jsem tak cítila, aby to jakoby platilo a podpořilo mě to v mém rozhodování. Jenže druhý den si to přečtu a nechápu, jak jsem to mohla napsat – že jsem to vůbec byla já.
Přijdu si jako blázen. Ráda bych tomu nějak rozuměla…
Nela
Názor odborníka
Dobrý den, Nelo,
děkuji za vaši důvěru. Je vidět, že situace je pro vás těžko uchopitelná a ovlivňuje to váš život. Předpokládám, že i vaše okolí může vnímat to, co popisujete a nějak se k tomu staví. Zároveň je však úžasné, že chcete změnu a dokonce jste už vyzkoušela nějaký způsob, jak si své názory a pocity udržet. To znamená, že je šance v tom pokračovat.
Pro mne jsou z celého vašeho příběhu podstatné dvě věci: situaci si dobře uvědomujete a napadají vás i hypotézy, proč tomu tak může být. Rozvod rodičů je pro dítě vždy velkou událostí a může negativně ovlivnit jeho další vývoj. Může a nemusí. V každém případě vás tato varianta napadla, takže na tom možná něco bude.
Rozhodně si nemyslím, že jste bez emocí a chladná. Naopak, dle vašeho vyjádření jste se dokázala vcítit do obou rodičů. Zdá se, že se na druhého dokážete naladit a v tu danou chvíli vnímat, to by bez emocí nešlo.
Ano, je zvláštní, že to jde jeden den a druhý ne. Skoro to vypadá, že jeden den emoce pracují, možná hodně pracují, a pak si potřebují dát z nějakého důvodu pauzu. Nevím, zda je důležitější tomu rozumět, nebo spíše hledat způsob, jak s emocemi efektivněji pracovat.
Ať tak či onak, těch pár řádků, které tu máme k dispozici, vám tento problém nevyřeší. Domnívám se, že byste měla vyhledat odbornou pomoc, která je ve vašem okolí dostupná. Doporučuji spolupráci s psychoterapeutem, který vám může pomoci se v sobě lépe vyznat a hledat řešení.
V rámci psychoterapie získáte bezpečný prostor pro vypovídání se, pro vyjádření otázek, pochybností, obav či pro hledání možností, jak svoji situaci ovlivnit. Psychoterapeut vás může inspirovat a nabídnout jiný pohled. Hlavně vás může podpořit a dodat motivaci. A to se vždycky hodí.
Přeji hodně sil!
Se srdečným pozdravem
Kateřina Vrtělová
