Situácia: Môj otec je tyran, od raného detstva nás psychicky a fyzicky týra, bežne pred mojimi očami zmláti moju mamu do krvi, rozbije celý byt, žijem celé detstvo v strachu, som učený iba nenávisti, závisti, zlobe, problémy sa riešia bitkou, ponižovaním apod.
Som týmto infikovaný po celé moje detstvo a pubertu a stáva sa zo mňa rovnaká osobnosť ako môj otec. Som dospelý, nájdem si ženu, mám s ňou deti a správam sa ku ním úplne rovnako, som presná kopia môjho otca.
Vyvstáva tu otázka: Som tyran, alebo sám som len obeť tyrana? Ako sa na to pozeráte vy a ako pristupujete k takýmto ľuďom vy? Častokrát platí, že ako dieťa vychovám, takým bude človekom, z toho vyplýva, že my ľudia sami sme len nejaké biologické roboty.
Tomáš, 26 let
Názor odborníka
Vážený Tomáši,
děkuji za váš dotaz. Nevyrozuměla jsem z něj, zda se ptáte čistě teoreticky, či zda jste sám v takové situaci. Odpovím tedy obecně.
Jste tyran, nebo oběť tyrana? Myslím, že jste obojí, ty termíny se nevylučují. Jste někdejší oběť, která se posléze stala sama tyranem. Dokonce nemusí být tyhle pojmy ani v čase oddělené: můžete být oběť i tyran zároveň.
Takto postavená otázka je ovšem spíše filozofická, my psychologové se tolik nesoustředíme na to, jak vás nazvat. Spíše se ptáme: Jak z toho ven? Co můžeme udělat pro to, abychom dokázali násilí zastavit? Aby oběť tyrana zhojila své rány a dokázala opustit násilné způsoby chování?
Svéprávný a zodpovědný
A teď k vašemu provokativnímu závěru, že lidé jsou jen biologičtí roboti. Tady narážíte na velký filozofický i vědecký spor přirozené kontra získané, dědičnost proti prostředí, nature vs. nurture. Jsme determinováni svými geny, hormony, pudy? Nebo se rodíme jako nepopsaný list (tabula rasa) a je to výchova a prostředí, co nás určuje? Tímto dilematem se zabývali již ve starém Řecku, v novověku pak vznikla řada filozofických škol.
A otázka je živá dodnes, i když se ptáme spíše: Nakolik je daný jev určován geneticky a nakolik prostředím? Jak konkrétně vypadá interakce obojího? Oblíbenou metodikou studia tohoto tématu jsou studie na jednovaječných dvojčatech, která byla vychovávána ve dvou rodinách, ve dvou odlišných prostředích – co mají společného? A naopak: Jak se liší jednovaječná dvojčata vychovávaná v jedné rodině?
Dalším velkým tématem je pak otázka svobodné vůle. Máme my lidé svobodnou vůli? Nebo nás kompletně určuje náš biologický základ plus výchova a zkušenosti? Anebo je to osud, který prostě musíme následovat? Fenoménu svobodné vůle se opět věnovali mnozí filozofové, ale i teologové, později se přidala i biologie, etika, právo…
Je tedy mnoho pohledů, z nichž bychom mohli vaši otázku pojmout, mnoho hloubek, do nichž bychom se mohli ponořit. Zmíním na tomto místě v kostce alespoň hledisko právní, protože určitým způsobem shrnuje na praktické rovině obecný konsenzus: Z hlediska práva jste – coby dospělý, svéprávný člověk – plně odpovědný za své činy. Skutečnost, že jste byl sám v dětství týrán, vaše současné chování neomlouvá.
Vychovávat jinak
Z psychologické praxe pak mohu říci, že je těžší vychovávat své děti jinak, než jak jsme byli vychováváni my sami. Nicméně to lze. Znám mnoho lidí, kteří nebijí své děti, ačkoli sami byli biti, nekřičí na ně, ač sami mnoho křiku zažili, neponižují, jakkoli sami byli ponižováni. Chci říci, že rozhodně nejsme jen biologickými roboty a ani výchova naše chování plně neurčuje.
Dle mých zkušeností se změna děje zpravidla ve třech krocích. Prvním krokem je uvědomit si, že není dobré, co vám rodiče dělali. Druhým je rozhodnutí: Chci to dělat jinak. A pak je tu krok třetí: Skutečně vychovávat jinak.
První dva kroky učiní řada lidí již v dětství, kdy si umiňují:
- „Svým dětem nikdy nebudu dělat to, co mi dělá táta.“
- „Nebudu jako moje máma.“
- „Nikdy na své děti nebudu křičet.“
Jiní nahlédnou, jak je výchova, kterou zažili, traumatizovala až v dospělosti. Třeba v momentě, kdy začnou řešit své neurotické potíže, nízké sebevědomí či právě agresivní chování k vlastním dětem.
Na třetím kroku pak pracujeme obvykle delší dobu. Ze zajetí stereotypů bývá obtížné se vymanit, nahradit je něčím jiným. To, že vím, jak se chovat nechci, ještě neznamená, že vím, jak se chovat chci a že to v praxi dokážu. Zpravidla přitom mluvíme o konkrétních situacích, rozebíráme je:
- Co se to dělo, proč jsem zareagoval, jak jsem zareagoval?
- Jak bych se příště chtěl v té samé situaci zachovat?
- Je to tak možné? Co by mi pomohlo, abych to zvládl?
U lidí, kteří si umíní, že se nikdy nebudou chovat jako jejich rodiče, existuje také nemalé riziko, že upadnou do opačného extrému. Například lidé vychovávaní extrémně autoritativně zvolí výchovu extrémně liberální; ti, které rodiče za vše peskovali a často jim něco vyčítali, nenapomenou a neukázní své děti ani v případech, kdy by to bylo vhodné. Takže občas s některými v dětství poničenými klienty řešíme i to, jak nebýt na své děti „příliš hodný“.
Tomáši, výchova má bezesporu velký vliv na naše chování. Nicméně máme i svobodnou vůli, můžeme se chovat tak, jak se chovat chceme! Pokud jste sám v takové situaci, tak vám držím palce.
Přeji šťastné dětství vašim dětem a šťastné otcovství vám.
Pavla Koucká
