Chtěl bych se zde svěřit s příběhem o tom, jak může psychoterapie člověku neskutečně ublížit. Před třemi a půl lety jsem začal docházet do psychoterapie. Během roku a půl se terapie změnila doslova v horor. Vybudoval jsem si se svou terapeutkou hluboký a důvěrný vztah, jehož součástí se ale v rozsáhlé míře stal i osobní život terapeutky. Vedla si na internetu osobní blog a veřejný profil na sociálních sítích, kam prezentovala své názory.
Já jsem se mohl třeba dočíst o skvělém sexu s jejím milencem, o jejím románku s jiným mužem, o jejích názorech na muže, které označovala za zženštilé. Taktéž jsem viděl mnoho jejích fotografií v kalhotkách, v sexy prádle, s rukou v rozkroku nebo s milenci. V té době pro mě byla terapeutka nejbližším člověkem a byl jsem na ní doslova závislý. Terapeutce jsem se svěřil se svými city vůči ní, ale ona nadále prezentovala fotografie se svými milenci.
Postupně jsem začal velmi žárlit, na sezení jsem docházel frustrovaný, celý důvěrný vztah se rozpadal a vnitřně mě to ničilo. Obrátil jsem se i na jiné terapeuty s dotazem, zda může být jednání mé terapeutky neetické, a bylo mi potvrzeno, že ano. Terapii jsem nakonec dost nešťastně ukončil, ale srovnávám se s tím dodnes. Úplně se mi vytratila důvěra v psychoterapii, v terapeuty, také ve společnost, jejíž jsme součástí.
Už přes dva roky se hodně vyhýbám lidem a nedokážu vytvářet žádné vztahy. Nikomu nevěřím. Paní terapeutce jsem na internetu veřejně napsal několik hrubých komentářů a ona mě za to nakonec oznámila na policii. Neetické jednání paní terapeutky jsem postoupil i České asociaci pro psychoterapii, ale nevěřím tomu, že někdo dokáže pochopit, jak moc mi terapie ublížila…
Radim, 28 let
Názor odborníka
Dobrý den, Radime,
děkuji vám za odvahu otevřít toto nelehké téma. Bohudík pro psychoterapii se – myslím – jedná o dost ojedinělou situaci. Bohužel jste byl zrovna vy ta výjimka potvrzující pravidlo.
Plně rozumím, že po této zkušenosti máte nedůvěru k psychoterapii. Jedna negativní zkušenost s nějakým léčebným postupem stačí, aby člověka odradila. I přesto bude moje základní rada znít takto: zkuste to znovu. Tentokrát běžte ale za psychoterapeutem, který vás fyzicky nepřitahuje. Ideálně tedy muž (pokud jste heterosexuál), či alespoň někdo pro vás nepřitažlivý. V tomto novém terapeutickém vztahu se vám snad podaří vámi popsanou zkušenost zpracovat tak, aby vás dále netížila.
Za svého osobního psychoterapeuta jsem si sám kdysi záměrně vybral muže. A když jsem později seděl na druhé straně barikády, velmi jsem kvitoval rozhodnutí jedné atraktivní mladé klientky, když mi na konci úvodního sezení odřekla další spolupráci se slovy, že by tu se mnou akorát pokaždé jen hodinu flirtovala. Což byla velmi dobrá reflexe toho, co po celé první sezení dělala.
Vzájemná náklonnost je v samotném terapeutickém procesu normální a každý psychoterapeut by na ni měl být připraven (od toho máme supervize a učíme se, co je v psychoterapii takzvaný přenos a protipřenos). Ale toto téma by zbytečně nemělo spolupráci dominovat od prvního momentu, a odvádět tak pozornost od toho, kvůli čemu klient vlastně přišel.
Jedním z opatření, které v psychoterapii máme, aby terapeuti na takové situace byli připraveni, je také věková bariéra pro vstup do psychoterapeutických výcviků. Často je to minimálně 21 let. Velmi mladý věk kolegyně (pozn.: redakce zná totožnost terapeutky) hrál nepochybně roli i ve vaší situaci. Od doby, kdy jste to zažil, psychoterapeutka kompletně „rebrandovala“ své služby a původní inkriminovaný obsah z internetu sama smazala. Domnívám se, že by se i dnes vaše terapie ubírala jiným směrem.
A jak je to tedy vlastně správně? Co si my, psychologové a psychoterapeuti, můžeme dovolit sdílet na internetu? Upřímně, sám jsem nad odpovědí tápal, a zeptal jsem se proto i svých kolegů na oborovém fóru online. Názory se pohybují na kontinuu od svobody si po odchodu z terapeutovny dělat, co chci, po praxi přísně střeženého soukromí. Většina kolegů se ale drží jakési umírněnosti, opakují se pojmy jako profesní odpovědnost, důvěryhodnost psychologa či osobní zralost. Kolega Radek Ptáček mluví o osobní a profesní důstojnosti. To vše tedy jako ideál, ke kterému bychom se měli vztahovat.
Na druhou stranu etické kodexy různých oborových asociací v České republice k této vaší specifické situaci mlčí. Je otázkou, zda záměrně, nebo spíš jen tím, že psychologie standardně pokulhává za technologickým a mediálním vývojem. Například Etický kodex České asociace pro psychoterapii řeší veřejné vystupování hlavně z pohledu toho profesního a o tom, co můžeme jako profesionálové sdílet ze soukromého života, nic neříká. Kodex Americké psychologické asociace zůstává taktéž v obecné rovině profesionálního chování psychologa.
Závěrem – je mi líto, že jste s námi měl tuto zkušenost. Zkuste to znovu. Věřím, že podruhé se vám to nestane.
Hezký den,
Petr Kačena
