Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Poradna
Foto: Shutterstock.com

Ubližuji si: Odveďte svoji pozornost jinam.

Dobrý den, již delší dobu se potýkám s úzkostmi a depresemi. Všechno podle mě nějak souvis…

Alena Řehulová 11. 4. 2012

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

Dobrý den,

již delší dobu se potýkám s úzkostmi a depresemi. Všechno podle mě nějak souvisí s mojí minulostí, kdy se mi spolužáci na základní škole vysmívali a sprostě mě uráželi kvůli tomu, jak vypadám. Měla jsem všude po obličeji akné a každý pohled do zrcadla mě děsil. Teď je mi 17 a akné se mi vrátilo. Vlastně není téměř vůbec vidět, ale každý večer se neudržím a doslova si „rozryju“ obličej nehty až do krve.

Zvláštní je, že přitom pociťuji neuvěřitelnou úlevu a pohled na krvácející rány mě chvíli dokonce i uklidňuje. Potom se na sebe podívám a okamžitě se mě zmocní vlna úzkosti a jsem na sebe naštvaná. Následující týden se za svůj obličej stydím a trpím špatnými náladami. Nejhorší na tom všem je, že ať se snažím sebevíc, pokaždé si rozryju obličej znovu a znovu.

Každý večer, když se odlíčím, se doslova zohyzdím a potom celou hodinu probrečím. Cítím v té chvíli úplnou bezmoc. Jednou jsem zůstala sedět hodinu v koupelně na podlaze a nebyla jsem schopná nic dělat. Před čtvrt rokem jsem začala chodit k psychiatrovi. Dostala sem nějaké prášky, ale ty pomohly jen částečně. Nevím, jak se udržet a co mám dělat proto, abych si přestala ubližovat. Chodit s rozrytým obličejem do krve je pro mě psychicky náročné a často si kvůli tomu pak odpírám i různé aktivity (např. jít s kamarády plavat, aby neviděli můj rozškrábaný obličej, stydím se potom jít i do tanečních).

Prosím, poraďte, jak tomu všemu zabránit. Děkuji předem za každou radu.

A.

Názor odborníka


Dobrý den,

zkouším si představit, co popisované potíže asi vnášejí do vašeho každodenní života, a jsem upřímně ráda, že na ně nezůstáváte sama a napsala jste.

Píšete, že vás v poslední době pronásledují úzkostné a depresivní prožitky. Vnitřního napětí vás pak zbaví až to, když si ublížíte, rozškrábete si obličej. Po chvilkové úlevě ale nastoupí pocity viny, výčitky a hrůza z toho, jak budete strupy maskovat před ostatními i před sebou. Začarovaný kruh se točí pořád dokola.

To, co popisujete, zcela kopíruje prožitky dívek i chlapců (a není jich rozhodně málo), kteří se záměrně sebepoškozují, tj. úlevy dosahují tím, že se pořežou, popálí, apod. Pocit úlevy, klidu a u některých i spokojenosti jsou fyziologicky patrně podmíněny tím, že při takovémto zranění dojde dočasně ke zvýšení hladiny endorfinů, tedy látek v mozku, které vyvolávají pocit spokojenosti. K jejich vyplavování dochází například i po sportu. Jak ale píšete – úleva je jen krátkodobá, podstata problémů se ublížením si nevyřeší a po činu navíc zůstanou jen stopy krve, strupy a jizvičky.

Sama cítíte, že rozrývání si obličeje není cesta, ale nevíte, jak z popisovaného „začarovaného kruhu“ vystoupit. Přemýšlela jste nad podstatou potíží, vyhledala jste i pomoc psychiatra. Medikací je možné vnitřní tenzi snížit, nikoli se však naučit, jak s ní zacházet a ventilovat ji adekvátnějším způsobem, průběžně. Podstata ubližování si obvykle tkví v tom, že je člověk natolik přeplněn nepříjemnými emocemi, že nad nimi ztrácí kontrolu.

Kladu si otázku, zda jsou někdy dny, kdy se dokážete škrábání v obličeji ubránit. Pokud ano, jako první krok zkuste vystopovat, čím to může být, že to někdy jde, co vám pomáhá. Zkuste se také více zaměřit na své pocity, v jakých situacích a prostředích se cítíte dobře, kdy a kde nikoli, kdy jsou pro vás nepříjemné pocity ještě zvládnutelné a kdy už ne. Věnujte se více psychohygieně. Snažte se vytvořit si podmínky, abyste měla průběžně možnost „upouštět vnitřní páru“: jít si zaběhat, zaplavat, zacvičit, na masáž, na kurz relaxace, s kamarádkou vyrazit ven popovídat.

Co se týče dané situace, když se už začnete po obličeji drápat (nebo se k tomu schyluje), je důležité odvést pozornost jinam – jít si s někým popovídat, dát si sprchu, pustit se do kresby, vytvářet nebo poslouchat hudbu. Možností je určitě i v tuto chvíli zavolat na některou z linek důvěry a s někým vaše aktuální pocity probrat. Jako rychlý recept může některý z těchto tipů pomoci.

Rozumím, že s tím, co popisujete, není lehké bojovat. A možná i neustálé selhávání, když si člověk řekne – teď to bylo naposledy, už nikdy více – a stejně se neudrží, podráží člověku nohy v tom, aby věřil, že se svými potížemi dokáže sám bojovat. Právě proto, že tento boj nebývá lehký, mi hlavou běží otázka, zda jste kromě psychiatra vyhledala i pomoc psychoterapeuta. Jak jsem již psala – medikace může vnitřní napětí snížit, nenaučí ale člověka se svými emocemi šetrně zacházet. Ptáte se na radu. Moje rada tedy zní – opravdu nezůstávejte se svými potížemi sama a vyhledejte terapeuta, se kterým se o svá trápení budete moci podělit a po krůčcích s ním budete moct plánovat, jak s ubližováním si přestat.

Vím, že tato cesta bude nejspíš trnitá, ale rozhodně smysluplná. Držím vám palce.

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.