Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Ubližuji si: Odveďte svoji pozornost jinam.

11. 4. 2012

Dobrý den,

již delší dobu se potýkám s úzkostmi a depresemi. Všechno podle mě nějak souvisí s mojí minulostí, kdy se mi spolužáci na základní škole vysmívali a sprostě mě uráželi kvůli tomu, jak vypadám. Měla jsem všude po obličeji akné a každý pohled do zrcadla mě děsil. Teď je mi 17 a akné se mi vrátilo. Vlastně není téměř vůbec vidět, ale každý večer se neudržím a doslova si „rozryju“ obličej nehty až do krve.

Zvláštní je, že přitom pociťuji neuvěřitelnou úlevu a pohled na krvácející rány mě chvíli dokonce i uklidňuje. Potom se na sebe podívám a okamžitě se mě zmocní vlna úzkosti a jsem na sebe naštvaná. Následující týden se za svůj obličej stydím a trpím špatnými náladami. Nejhorší na tom všem je, že ať se snažím sebevíc, pokaždé si rozryju obličej znovu a znovu.

Každý večer, když se odlíčím, se doslova zohyzdím a potom celou hodinu probrečím. Cítím v té chvíli úplnou bezmoc. Jednou jsem zůstala sedět hodinu v koupelně na podlaze a nebyla jsem schopná nic dělat. Před čtvrt rokem jsem začala chodit k psychiatrovi. Dostala sem nějaké prášky, ale ty pomohly jen částečně. Nevím, jak se udržet a co mám dělat proto, abych si přestala ubližovat. Chodit s rozrytým obličejem do krve je pro mě psychicky náročné a často si kvůli tomu pak odpírám i různé aktivity (např. jít s kamarády plavat, aby neviděli můj rozškrábaný obličej, stydím se potom jít i do tanečních).

Prosím, poraďte, jak tomu všemu zabránit. Děkuji předem za každou radu.

A.

Názor odborníka


Dobrý den,

zkouším si představit, co popisované potíže asi vnášejí do vašeho každodenní života, a jsem upřímně ráda, že na ně nezůstáváte sama a napsala jste.

Píšete, že vás v poslední době pronásledují úzkostné a depresivní prožitky. Vnitřního napětí vás pak zbaví až to, když si ublížíte, rozškrábete si obličej. Po chvilkové úlevě ale nastoupí pocity viny, výčitky a hrůza z toho, jak budete strupy maskovat před ostatními i před sebou. Začarovaný kruh se točí pořád dokola.

To, co popisujete, zcela kopíruje prožitky dívek i chlapců (a není jich rozhodně málo), kteří se záměrně sebepoškozují, tj. úlevy dosahují tím, že se pořežou, popálí, apod. Pocit úlevy, klidu a u některých i spokojenosti jsou fyziologicky patrně podmíněny tím, že při takovémto zranění dojde dočasně ke zvýšení hladiny endorfinů, tedy látek v mozku, které vyvolávají pocit spokojenosti. K jejich vyplavování dochází například i po sportu. Jak ale píšete – úleva je jen krátkodobá, podstata problémů se ublížením si nevyřeší a po činu navíc zůstanou jen stopy krve, strupy a jizvičky.

Sama cítíte, že rozrývání si obličeje není cesta, ale nevíte, jak z popisovaného „začarovaného kruhu“ vystoupit. Přemýšlela jste nad podstatou potíží, vyhledala jste i pomoc psychiatra. Medikací je možné vnitřní tenzi snížit, nikoli se však naučit, jak s ní zacházet a ventilovat ji adekvátnějším způsobem, průběžně. Podstata ubližování si obvykle tkví v tom, že je člověk natolik přeplněn nepříjemnými emocemi, že nad nimi ztrácí kontrolu.

Kladu si otázku, zda jsou někdy dny, kdy se dokážete škrábání v obličeji ubránit. Pokud ano, jako první krok zkuste vystopovat, čím to může být, že to někdy jde, co vám pomáhá. Zkuste se také více zaměřit na své pocity, v jakých situacích a prostředích se cítíte dobře, kdy a kde nikoli, kdy jsou pro vás nepříjemné pocity ještě zvládnutelné a kdy už ne. Věnujte se více psychohygieně. Snažte se vytvořit si podmínky, abyste měla průběžně možnost „upouštět vnitřní páru“: jít si zaběhat, zaplavat, zacvičit, na masáž, na kurz relaxace, s kamarádkou vyrazit ven popovídat.

Co se týče dané situace, když se už začnete po obličeji drápat (nebo se k tomu schyluje), je důležité odvést pozornost jinam – jít si s někým popovídat, dát si sprchu, pustit se do kresby, vytvářet nebo poslouchat hudbu. Možností je určitě i v tuto chvíli zavolat na některou z linek důvěry a s někým vaše aktuální pocity probrat. Jako rychlý recept může některý z těchto tipů pomoci.

Rozumím, že s tím, co popisujete, není lehké bojovat. A možná i neustálé selhávání, když si člověk řekne – teď to bylo naposledy, už nikdy více – a stejně se neudrží, podráží člověku nohy v tom, aby věřil, že se svými potížemi dokáže sám bojovat. Právě proto, že tento boj nebývá lehký, mi hlavou běží otázka, zda jste kromě psychiatra vyhledala i pomoc psychoterapeuta. Jak jsem již psala – medikace může vnitřní napětí snížit, nenaučí ale člověka se svými emocemi šetrně zacházet. Ptáte se na radu. Moje rada tedy zní – opravdu nezůstávejte se svými potížemi sama a vyhledejte terapeuta, se kterým se o svá trápení budete moci podělit a po krůčcích s ním budete moct plánovat, jak s ubližováním si přestat.

Vím, že tato cesta bude nejspíš trnitá, ale rozhodně smysluplná. Držím vám palce.

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.