Mám sestru o sedm let starší (49), která neustále požaduje po naší mámě, aby jí věnovala pozornost, chodila za ní na kafe, volala jí a říkala, že ji má ráda. Neustále jí vyčítá, že má více ráda mě (mladší dceru) a že moc pracuje a nemá čas se jí věnovat.
Samé výčitky, po kterých si myslí, že máma snad přijde, když sama doma brečí, protože to nechápe a je zacyklená v kruhu sestřiných výčitek. Přitom stejně touží po jejím objetí, ale za ty roky se před ní čím dál více uzavírá a jen přemýšlí, co to je? Proč se mi to děje? Vždyť mám ráda obě děti a s mladší je vše v pořádku, co po mně vlastně chce? Nerozumí jejímu chování.
Sestra rodičům nikdy v ničem nebyla sama od sebe nápomocna bez předešlé prosby a kolikrát i to odmítla. Není empatická, spíše sebestředná. Otci nikdy nic neřekne a mně taky ne, chová se jakoby nic, jen hučí do citově nejslabšího článku v rodině – mámy.
Někdy mám pocit, že by mě nejraději škrtla ze světa, protože je přesvědčená, že jsem příčinou jejího utrpení. Všichni máme fajn rodiny a jsme zabezpečení. Dělá si to sama těžké. Ráda bych celé situaci pomohla, ale nevím jak, abych to ještě nezhoršila.
Beru, 42 let
Názor odborníka
Vážená a milá pisatelko,
chci vás moc ocenit za snahu, aby všichni členové vaší rodiny byli spokojení a měli naplněné svoje potřeby. Ptáte se, jak pomoci rodině a celou situaci se sestrou, která požaduje po vaší mámě pozornost i ve věku 49 let, více nezhoršit.
Při čtení vašeho příběhu ve mně rezonuje téma hodnot – a z řádek vašeho dopisu cítím hodnotu vzájemnosti, touhy po tom, aby rodina byl úplná, bez chybičky a aby si všichni její členové byli navzájem oporou a pomáhali si. Kde se ve vás tato hodnota bere? Musí to tak být nezbytně vždycky? Co když se nepodaří rodinu stmelit? Co to bude o vaší rodině vypovídat?
Interpretovat celý váš letitý rodinný příběh by nemuselo přinést cestu k řešení a stejně tak i předpokládat, proč se asi vaše sestra takto chová. Určitě jste o tom vy i vaši rodiče mnohokrát přemýšleli, máte za sebou možná i desítky let hledání příčin a důvodů sestřina počínání. Nemálo psychologů a psychoterapeutů by vám nejspíš řeklo, že nemáte žádnou odpovědnost za její chování a také že nemáte žádnou povinnost se tímto chováním zabývat.
Posilujte, co pomáhá
Abych však zodpověděla vaši otázku, napadá mě zaměřit se na to, zda něco ve vašem chování funguje. Je třeba někdy chování sestry méně naléhavé? Nebo je někdy dokonce i spokojená? Je to ovlivněno nějakým vaším chováním? Lze vysledovat souvislost mezi vaším chováním a jejím chováním? Je možné její spokojenost podpořit?
Napadá mě takový malý úkol: hoďte si korunou a náhodně, podle toho, jaká padne strana mince, společně s mámou (a třeba i jinými členy vaší rodiny) po dobu jednoho měsíce zkoušejte dávat vaší sestře vědomě pozornost formou telefonu, osobního kontaktu či jiných forem, jaké jsou ve vaší rodině obvyklé a možné – třeba i každý jedenkrát denně, ale výhradně tak, aby to bylo pro vás pro všechny únosné a abyste se vy sami při tomto experimentu ochránili.
Zajímalo by mě, zda bude mít tato soustředěná a zacílená pozornost nějaký účinek, zda se potřeby vaší sestry mohou poněkud naplnit a saturovat. Není ale vyloučeno, že zjistíte, že pomoci saturovat sestru a její potřeby je nad vaše společné rodinné síly a že její očekávání a potřeby se mohou stupňovat: může vaše chování brát jako přiznání viny a požadovat další pozornost.
Z toho důvodu je nutné, abyste vždy měly síly pro sebe samé a sestře dávali (pokud to takto můžeme nazvat) pouze z jakéhosi přebytku sil. Také nekonejte nic, co by bylo proti vašemu svědomí a proti vašemu přesvědčení. Máte svobodu kdykoli experiment ukončit a starat se o svoje bezpečí a bezpečí své nejužší rodiny. Také můžete kdykoli požádat o pomoc psychoterapeuta nebo psychologa.
Držím moc palce a přeji mnoho nových nápadů, nových sil a nové energie ve vaší rodině.
Stanislava Ševčíková
