Dobrý den,
je mi 16 let. Mým problémem je, že neumím komunikovat s lidmi. Všichni mě berou jako introverta a asi si myslí, že jsem divná.
Vždycky jsem měla na všech školách jen jednu kamarádku a i ty nakonec ztratím. Opravdu už nevím, co s tím. Teď jsem v prváku a je to ještě horší. Nevím, jak bych to popsala, ale jsem třeba ve skupině lidí a prostě se nedokážu normálně bavit. Přitom v hlavě už vím přesně, co bych řekla, ale pak si to radši rozmyslím.
Necítím se ale jako introvert. Nikdo mě asi nezná takovou, jaká doopravdy jsem, protože to neumím dát najevo. Cítím se jako ostatní, ale prostě uvězněná ve svojí hlavě. Všechno se děje jen v hlavě a nic z toho nedokážu uskutečnit.
Často večer brečím a přemýšlím nad tím vším. Mí rodiče jsou rozvedení. Asi 10 let jsme se sestrami přihlížely domácímu násilí na matce. Šlo spíše o psychické týrání a hádky. Od té doby tohle všechno nesnáším a i obyčejné věci mě dokáží rozbrečet. Sestry se s tím vyrovnaly. Teď bydlím s matkou a sestrou, se kterou se jen hádám. Nebo poslouchám, jak se hádá sestra s mamkou.
Může na tom nést vinu špatné dětství? Už vážně nevím, jaký má můj život smysl a potřebovala jsem to ze sebe dostat…
Mamy6
Názor odborníka
Milá Mamy6,
zdravím vás. Když píšete o tom, že vám nejde mluvit a přitom cítíte, že se potřebujete vyjádřit, je možná právě psaní dobrým způsobem, jak začít. Já začnu odpovídat od vaší otázky: Může vaše dětství, kdy jste byla svědkem psychického násilí na matce, nést vinu na tom, že máte potíže být uvolněná ve společnosti? Ano, může.
Život v rodině s domácím násilím obvykle znamená život s tajemstvím, s mlčením, s tabu a také obvykle s osamělostí. A i když oběť domácího násilí dokáže odejít od ponižujícího partnera, nechávají prožité traumatizující zážitky stopy a to i když nejsme přímo obětí domácího násilí a ponižování, ale i když se na to musíme dívat – malé děti nemají dovednosti, jak se chránit.
Zjednodušeně bych mohla říct, že si myslím, že vy jste prostě zvyklá mlčet o tom, co se děje, i o tom, co se děje ve vás. Tím můžete být nečitelná pro kamarádky, kamarády a pokládají vás omylem za introverta, který si svoje prožitky rád nechává sám pro sebe. I když situace rodinného násilí pominula, je těžké z navyklého chování vystoupit – a v tuhle chvíli myslím na to, že to trvalo, jak píšete, 10 let! – to znamená od vašeho předškolního věku? To by znamenalo, že jste se naučila o tom, co se děje, mlčet už jako malinká, a to by zase znamenalo, že to je hodně pevný zvyk. Dokonce vám může připadat, že jste taková byla vždycky.
Naštěstí, co jsme se v rodinách naučili, je zase možné přeučit. Takže říkám, že je možné naučit se zase komunikovat a nedržet svoje prožitky v sobě, zvlášť, když sama cítíte, že vám to není vlastní. Budete k tomu ale potřebovat prostě začít mluvit, mluvit o sobě a nejspíš také někoho, kdo vás tím nácvikem provede a bude s vámi dobře v kontaktu, terapeuta.
I při nácviku komunikace ale máte různé možnosti, jak začít – jedna možnost je trénovat svou vnitřní komunikaci – se sebou – a psát si deník. Jedna část deníku by se měla věnovat tomu, že si budete do něj psát také hezké věci o sobě, co jsem dneska zažila, co mě potěšilo, a pozor – co bych mohla zítra udělat pro to, aby mě něco potěšilo, jak si udělat radost (vypadá to jednoduše, ale není to vůbec snadná cesta).
Druhou možností, pokud byste nechtěla hned terapii tváří v tvář, je například využití telefonních linek pomoci. Kupříkladu Linky bezpečí pro děti, kam můžete i opakovaně volat a komunikaci trénovat, případně si říci o doporučení kontaktů na terapeuty pro mladistvé, zdarma, se zachováním např. i anonymity.
Další možností, jak začít s terapií, je terapie skupinová pro mladistvé, záleží na možnostech těchto služeb ve vašem regionu. A pokud cítíte, že potřebujete mluvit o svých zážitcích z rodiny, je vhodnější mít terapii individuální, případně rodinnou, s matkou a sestrami.
Přeji vám odvahu se do změny nepouštět sama a štěstí na terapeuty a dobré průvodce vaší situací.
Alena Večeřová
