Ze svého nešťastného dětství si s sebou nesu OCD typu „myšlenek bez rituálů“. Myšlenky mi dělaly veliké úzkosti. Beru pět let antidepresiva. Už mám za sebou dva pokusy o vysazení pod dozorem lékaře. Bohužel, vždy se mi úzkosti po dvou měsících vrátily. Mám za sebou KBT a psychoterapii.
Oba moji lékaři se shodli na tom, že budu muset brát antidepresiva celý život, že mám některé svoje vzorce vryté už dost hluboko. I když vím, jak se sebou pracovat, nejsem schopná to ustát bez léků. Doufám, že se mi to přece jen někdy povede a budu zdravá.
Jen mě trápí otázka: Když budu brát antidepresiva celý život, bude mi ta má dávka stačit a budou mi vyhovovat pořád ta samá? Vím, že je to asi dost individuální…
Monika, 29 let
Názor odborníka
Vážená paní Moniko,
pokusím se odpovědět na váš dotaz ze tří hledisek. Z hlediska obecných psychiatrických doporučení a empirické praxe se doporučuje u nově zjištěných duševních poruch léčení po první epizodě 1–2 roky, poté pokus o snížení dávky. Pokud dojde k tomu, že potíže se opět objeví, doporučuje se to brát jako druhá epizoda. Po této druhé epizodě je doporučené léčení 2–5 let a poté druhý pokus o snížení až vysazení medikace. Pokud opět dojde k recidivě, už se doporučuje léčení celoživotní.
V mé praxi mám pacienty s obsedantně kompulzivní poruchou (OCD) a převzala jsem i seniorní pacienty, kterým skutečně stačí i malé dávky stejné medikace po několik desetiletí, čili je tu možnost, že si se současnými léky vystačíte skutečně dlouhodobě.
Druhé hledisko je hledisko neurobiologické, které zohledňuje vývojové aspekty vzniku duševních poruch a také zahrnuje případné genetické vlivy. Nešťastné dětství, o kterém píšete, může být spojeno s tím, že nás nešťastně vychovávají lidé, od kterých jsme zároveň zdědili nešťastné geny, které si oni sami v sobě nesou od svých rodičů, spolu s otisky jejich výchovy v mozcích.
Náš mozek se vyvíjí od narození nejméně do 16 let, některá centra až do 25 let. Nedostatek péče, pozornosti a uspokojení emocionálních potřeb v dětství se hluboce otiskují do vývoje mozku jako takového a ovlivňují fungování emočních center na neurochemické úrovni. Tedy souhlasím s tím, že vzorce jsou „vryté hluboko“ až do úrovně toho, jak jsou organizovány mozkové funkční dráhy a okruhy.
Strategie přežití
Ovšem je důležité přidat informaci, že toto jste si nevybrala a nejste za to zodpovědná. Dítě s vyvíjejícím se mozkem hledá biologicky i psychologicky nejvýhodnější strategie, jak přežít. Je tedy potřeba z tohoto úhlu pohledu také ocenit vaše OCD jako funkční strategii přežití (i když to může znít bláznivě, protože je to nepříjemné). Je samozřejmě těžké v mozkových drahách přecvičit něco, co se ustanovovalo a používalo téměř 30 let. Nicméně dnešní neurovědní přístupy dávají naději, že to možné je, ale trvá to spíše několik let.
Z hlediska psychoterapie chci ocenit, že jste psychoterapii absolvovala. KBT pomáhá příznaky zvládat a ostatní psychoterapie obecně vedou k většímu sebepřijetí, sebevědomí a sebelásce. Otázka je, nakolik jste měla možnost se propracovat k jádru potíží (i když někdy ani to nezaručuje, že bude možné léky úplně vysadit).
Využívejte celý web.
PředplatnéOCD obecně může mít v jádru touhu dítěte po získání kontroly nad neukontrolovatelnou situací, což způsobuje úzkost (nic o vás nevím, píšu obecně). Tuto úzkost pak systém odvádí do myšlení, když není možná záchranná akce nebo vyjádření emocí. Když to funguje a systému to umožní přežít, ustanovuje se tato posloupnost jako vzorec. Vzorec pak přetrvává do dospělosti, kde překáží.
Nevím nic o vývoji vašich potíží (kdy se objevily poprvé, jaké potíže a signály váš systém vysílal předtím, než se objevila OCD, atd.). Nicméně napadá mě k tomu ještě poslední myšlenka: Jestliže v pozadí vzniku potíží byla emoční traumata v dětství, je otázka, jestli ještě nevyzkoušet terapie zaměřené na léčení traumatu, jako je např. traumaterapie, Somatic experience nebo biosyntéza, která se zaměřuje na posttraumatický růst.
Přeji vám dobrý život – ať už s léky, nebo bez nich.
Alena Večeřová Procházková
