K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Nejsem ta špatná

Dlouho jsem znala jen výčitky a nezájem. Až dneska se pomalu učím mít se ráda.

Je mi třicet a musím uznat, že za svůj zatím krátký život jsem toho zažila celkem dost. Otce jsem nikdy nepoznala, byl to kriminálník. Matka si ráda užívala života a navštěvovala hospody. Moje dětství byly jen pobyty v lázních. Pamatuju si, jak jsem už tenkrát hledala někoho k sobě, abych tu samotu trochu přežila.

Pak jsem do první třídy bydlela u babičky a dědy (díky za to!). Tam jsem se cítila jako doma, někdo se o mě zajímal. Když si tak vzpomenu, svou matku si moc z dětství nevybavuji, jen babičku a dědu. A moji nejlepší kamarádku, která byla tou největší oporou, i když to bylo náročné, protože jsem od ní očekávala, že mi bude nahrazovat to, co mi měla dávat matka – že nejsem na světě sama.

Matka si našla přítele a nastalo to nejhorší období. Přišel na svět bratr a začalo se ukazovat, v čem je problém. Než jsem se narodila, matce umřelo dítě-kluk, poté jsem přišla na svět já. Nevím proč, ale asi to v ní zanechalo stopy a já byla ta horší. Bratr mě honil po bytě s kladivem, já dostala vynadáno. Bratr ničil nábytek a já se snažila, abych měla pěkný pokojíček, zase jsem dostala vynadáno. Těch situací bylo několik.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Jako v kleci

Bohužel naše matka pila a pije dost piva. Takže její svět byla televize a pivo. Když jsem ji viděla opilou, nesnášela jsem ji za to, a bylo víc dní, kdy byla opilá než střízlivá. Matka bratra milovala víc, ale starat jsem se musela já. Když jsem si ho nevzala ven, dostala jsem domácí vězení.

Musela jsem jezdit pro pivo, každý víkend ručně čistit koberce, mýt nádobí… a když nebylo umyté, tak ho vyhodili do popelnice. Moc peněz jsme také neměli, matka vše propila. Pedantství bylo spíš od mého nevlastního otce, kdy jsem dostala páskem za to, že jsem ztratila čepici.

To vše bych i nějak ustála, ale nedostávalo se mi lásky, žádný zájem, prostě nic. Hrozně jsem si přála, aby mi třeba řekla, abych se šla učit, abych viděla, že má o mě zájem. Zažívala jsem jen její opilecké stavy, výčitky a starost o bratra. Když jsem něco udělala navíc, byla to samozřejmost, když jsem udělala málo, bylo zle.

Jako dítě jsem chtěla utéct, brečela jsem po večerech a ptala se, proč zrovna já. Vždy, když jsem se vracela domů, měla jsem úzkosti a bála se, co bude zase špatně. Ve svých dvanácti letech jsem řešila úplně jiné věci než moji vrstevníci.

Strach z vlastních myšlenek

Během střední školy jsem šla bydlet k příteli a myslela si, jak báječně se nemám. Bohužel po porodu se u mě rozjela obsedantně kompulzivní porucha. Bála jsem se jít sama s kočárkem ven, protože jsem měla myšlenky, že bych mohla dceru někde nechat. Vařit a mít po ruce nůž bylo pro mě šílené, ty myšlenky, kdy sama sebe přesvědčuji, že bych to neudělala, že bych nikdy malé nic neudělala, s úzkostmi, byly šílené.

Naštěstí mi zabrala antidepresiva a já se začala zajímat o terapie. Šla jsem na KBT, kde jsem se naučila řešit mé myšlenky ohledně toho, že bych malé něco udělala, ale pořád to nebylo ono. Terapeut říkal, že vím, jak se sebou pracovat, ale že musím jít ještě hlouběji. Tak jsem začala docházet na psychoterapii.

Tam se mi otevřely oči a já zjistila, že chyba není jen ve mně. Ty mé hádky s matkou, kdy mi neustále vyčítala, že já jsem ta hrozná, že jsem na ni zlá a takhle bych se chovat k matce neměla. Přišla jsem na to, že jsem celé ty roky žila v iluzi, že je chyba ve mně, že bych měla matce pomáhat finančně a nebýt na ni zlá, protože je to moje máma.

Proč mi to někdo neřekl dřív?

Celé dětství mi bylo neustále předhazováno, že já můžu za to, jak se ke mně matka a nevlastní otec chovají. Říkám si, jak je možné, že jsem to neviděla, proč mi to někdo neřekl už dřív, že matka se nechová jako matka?

Nejdřív jsem ji nenáviděla za to vše. Že jsem se ve svých 25 letech musela naučit dávat a brát lásku, mít se ráda, mít ráda lidi kolem a nevidět hned ve všem útok na moji osobu. Mám před sebou ještě dlouhou cestu a bez obsesivních stavů bych nejspíš nikdy nezačala.

Mám za sebou dva pokusy o vysazení antidepresiv. Bohužel se úzkosti zatím vždy vrátily, ale já doufám, že jednou se jich „zbavím“. Na druhou stranu momentálně jsem za ně hrozně ráda, protože přišla zase úleva po posledních přicházejících úzkostech, kdy mi trvalo dva měsíce, než jsem si uvědomila, že jsou zase zpět.

Dost se mi ulevilo, když jsem si to v sobě srovnala a řekla si, že nemá cenu být na matku naštvaná – chovala se tak, jak v dané situaci šlo. Že vlastně za vše může alkohol. Tím ji samozřejmě neomlouvám, jen nechci žít v neustálém vzteku a napětí. Já žiju teď, jak nejlépe umím.

Využívejte celý web.

Předplatné

Mám báječného manžela, který o všem ví, a jsem ráda, že mě vyslechne, nemusí říkat žádný svůj názor. Mám hromadu koníčků a užívám si tu „svobodu“, kdy nemusím chodit domů s napětím, co je zase špatně. Učím se mít se ráda a víc se zaměřuji na svoje pocity, dokážu si uvědomit emoci a zase ji nechat odejít.

Bohužel od okolí někdy očekávám větší zájem o mě, hlavně od ženského pohlaví. Jsou dny, kdy je to horší, kdy mám pocit, že tu jsem na světě sama, že nemám nikoho blízkého, a nejhorší je se s někým porovnávat. Ale učím se s tím žít. A když se druhý den vzbudím a chmury jsou pryč, tak mě zase baví na sobě pracovat. Můžu říct, že jsem konečně našla své já i s plusy, které jsem neviděla.

A jedno vím stoprocentně: nikdy nedopustím, aby moje dcera nezažila lásku, uznání a zájem.

Monika, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e-mail redakce@psychologie.cz.