Dobrý den,
vdávala jsem se z velké lásky. Také z touhy založit rodinu. I proto, že jsem chtěla jinou rodinu. S rodiči jsem nevycházela, otec byl despota a jeho jména jsem se ráda zbavila.
Vybrala jsem si muže diametrálně odlišného a byli jsme spolu pár let šťastní. Relativně. Už před svatbou jsem věděla o jeho touze po pozornosti jiných žen, tušila jeho bohémství a tak trochu nepoužitelnost pro praktický život a finanční zodpovědnost. Přesto jsem se za něj vdala. A opravdu ráda.
Po pár letech ale problémy vedly k rozvodu. Byla to pro mě ohromná rána, přestože jsem rozvod zvolila já. Mí rodiče spolu byli v dobrém i zlém, a to hodně zlém. A já se rozvedla, i když jsem i v tu dobu manžela velmi milovala. Toužila jsem ale po dětech, klidném životě a žila jsem v opodstatněném strachu z nevěr a exekucí.
Jeho jména jsem se ale vzdát nedokázala. Nebyla jsem tou malou hloupou, ošklivou a neschopnou holčičkou. Byla jsem dospělou ženou. Ženou, kterou si někdo vzal a dal jí pocitově první domov, byť ne ten vysněný. Přišlo mi lepší se jmenovat po muži, kterého jsem velmi milovala a který miloval mě, než po otci, ke kterému jsem vztah nikdy nenašla.
Jenže je tu nové období. Po mém boku je již delší dobu jiný muž, po ex‑manželově boku je už dávno jiná žena. A já stále píšu jeho jméno denně v práci a dokonce i na doklady k novému domovu s někým jiným. To jméno ale symbolizuje i to, kým jsem se stala po rozvodu. Jenže už na něj necítím nárok.
Je lepší začít nový život se jménem nesnášeného otce, nebo muže, který je minulostí? Nedokážu najít odpověď…
A.lena
Názor odborníka
Milá Aleno,
děkuji za váš dotaz, který není zcela jednoduchý. Přiměl mě k velkému přemýšlení o jménech. Párkrát jsem vedla seminář, během kterého jsme vytvářeli mandalu svého jména a povídali jsme si o síle jména, které neseme. Každé jméno má nějakou energii a ta nás do značné míry ovlivňuje. I proto si někteří lidé svá jména během života mění. A i proto jsem si nechala dvě příjmení. :-) Chápu proto, že je pro vás otázka vašeho jména důležitá.
Váš příběh jsem si přečetla několikrát a myslím, že by stál za prozkoumání zejména váš vztah s otcem. Ačkoli píšete, že jste svého manžela milovala, svým způsobem se i on stal během manželství despotický a začal vás ovládat přes váš strach. I z tohoto vztahu jste se nakonec rozhodla odejít, stejně jako jste odešla od rodičů. Není výjimkou, že ženy, které odchází ze své původní rodiny z podobných důvodů, které popisujete vy, si stále dokola vybírají partnery, kteří se podobají jejich otci (ačkoli někdy se to projeví až po letech). Proto by bylo dobré, kdybyste se na toto téma podívala s některým z terapeutů, kterému věříte. Je možné, že se potom budete moci vrátit ke svému dívčímu jménu.
Další variantou je se vdát za nového partnera a vzít si jeho jméno, nebo si jméno změnit za zcela nové, které by odpovídalo vaší představě o vás samé. Z mého pohledu to bude ale jen další útěk od tématu, které se nabízí…
Hodně sil,
Zuzana Řezáčová Lukášková
