Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Už pořád jen sama?

28. 6. 2016

Je mi téměř 63 let, rozvedená šestým rokem. Při důchodu stále pracuji jako OSVČ ve zdravotnictví. Mám dvě děti, obě s vlastními rodinami, celkem tři skvělá vnoučata; všichni bydlí poměrně daleko. Po rozvodu (tzv ,,debaklové manželství“) bydlím u rodičů v rodinném domku, starám se o zahradu. Jsem vášnivá turistka a cyklistka, mám ráda pohyb v každé jeho podobě.

Bláhově jsem si myslela, že nebude problém (až jsem se vybabrala z traumat prožitých let) najít si kamaráda, přítele, parťáka, který by se mnou aktivně trávil volný čas. Pochopitelně navštěvuji děti, jak jen je možné, trávím s nimi i část dovolené. I bratr s rodinou mi byli a jsou oporou. Vlastně si vůbec nemám na co stěžovat. Jen ten partner.

Zkoušela jsem různé způsoby seznámení… a měla i nějaké naplněné vztahy… ale… vždycky to nějaké ,,ale“ bylo. Ženatý, workholik, nesportovec atp. A většinou jsem uslyšela, že nevím, co chci. Vím, ale nemohu najít. A nechci být jen vděčná, že ve svém věku…

Vím, že mí vrstevníci mají daleko větší a horší starosti – s vlastním zdravím, s rodiči, s dětmi, materiální a existenční. Někdy mi připadá, že nejsem dost pokorná a vděčná za vše, i za to, co jsem už měla možnost prožít. A bylo hodně krásného.

Asi mi neporadíte, hledám chyby v sobě. Chodím po horách a jezdím na kole a pořád si myslím, že třeba náhodou potkám. Je mi jasné, že láska na první pohled až tak nefunguje, musí to být náhoda. A taky na rozvíjení vztahu zapracovat. Jsem plná teorie, ale nemám na kom ji uplatnit.

Jarmila, 62 let

Názor odborníka

Milá Jarmilo,

pro mě jste vlastně mladá holka, a tak mi Váš příběh svěřili, že bych se k tomu mohl postavit otcovsky. Začnu tedy u svých učitelů, tím pádem zákonitě budu trochu jako pajčulka… Sedněte si pěkně rovně a dávejte pozor!

Eric Berne napsal, že po světě chodí spousta osamělých mužů a spousta osamělých žen, kteří k sobě navzájem nemohou najít cestu, protože je v nich příliš mnoho bloků a podmínek.

Můj velký učitel a přítel, profesor Ota Gregor (letos by mu bylo sto let) mě přesvědčil, že pro vztah je nutné „naučit se souhlasit s nesouhlasem toho druhého“, tedy naučit se, že jiný názor neznamená automaticky blbý názor, či dokonce nepřátelský názor.

Hledáme-li partnera pro budoucnost, musíme v sobě mít trochu nablblého naivního optimismu. Jinak to zabije kalkul.

A pak je tu skutečnost, že člověk se může hodně naučit od mladších. Dan Siegel, autor knihy MIND (bude – doufám – přeložena do češtiny záhy) má takovou zajímavou radu pro lidi, kteří se v dospělosti dostanou do krize: vraťte se ke svému já, které jste měli v době dospívání, kdy jste ještě nebyli „omletí až cyničtí“, hledejte zde nápady a inspiraci.

Zamilovat se do toho dobrého

Povím Vám příběh své kamarádky, která byla v podobné situaci, jako jste teď Vy, jen byla o nějaký ten rok mladší; ale to nehraje roli, protože se to hodí pro jakoukoliv generaci.

V roli osamělé ženy se rozhodla, že věnuje seznamování každou sobotu, odpověděla na řadu inzerátů a sobotu co sobotu měla „rande na kafi“, kde beze spěchu probírala různé partnery. Provdala se pak šťastně za muže, kterého náhodou poznala na zájezdu u moře. Poučení: byla dobře vytrénovaná v řečech s několika muži, neměla bloky a brala to, jak to padalo.

Vraťme se napřed k citovanému mladíkovi Siegelovi. Vzpomeňte na své první „telecí“ lásky a na to, co se Vám líbilo a nelíbilo a jak jste ve chvíli zamilovanosti byla absolutně nekritická, zejména když toho vyhlédnutého někdo kritizoval.

To na Vás už dneska nechci, chci jen, abyste se vrátila k pohledu, který nebere AUTOMATICKY v úvahu všechny možné negativní stránky, jež okamžitě převáží. Chci, abyste na prvních schůzkách viděla to dobré, z čeho je možné vyjít a na čem je možné stavět, a přitom bezhlavě nepospíchala do vztahu.

A klidně se můžete sejít podruhé, taky můžete „chodit s několika kluky zároveň“ a nečekat, že z tohoto nebo onoho vztahu vypadne něco na zbytek života. Vzít vztah jako nosný, v této chvíli bezvadný, bez plánu, že by měl být navěky. Když se políbíte, nemusíte se ještě brát!

Nepleťte sítě – stavějte klece

Vím, že máte životní zkušenosti, které Vás varují, hledáme-li však partnera pro budoucnost, musíme v sobě mít trochu nablblého naivního optimismu pozdní puberty. Jinak z toho leze samý kalkul a ten to zabije.

Také není třeba spěchat. Tady měly být tři vykřičníky, protože by to ale vypadalo hystericky, odpustil jsem si je. Jestli z Vás „svítí“ potřeba uvázat toho mužského do svého království, spousta jich uteče (třebaže by se tam měli jak prasata v žitě).

Říkal již autor Gulliverových cest, Jonathan Swift: Ženy dělají chybu, že pletou sítě, místo aby stavěly klece. Neváhejte proto nabídnout z té klece nějaký tovar – vlastnoručně upečený koláček může být pro nás, žravé a mlsné huby, neodolatelné vnadidlo.

Vy už asi víte a není potřeba to připomínat (takže tohle je jen bonus pro čtenáře a čtenářky bez této znalosti), že toho druhého nepředěláte, ani kdybyste se pos…tavila na hlavu.

To, co je potřeba se naučit, je brát ho takového, jaký je, a nesnažit se opravovat, či nedej Bože kritizovat jeho nápady, názory, velké myšlenky a ideje. Už nás berte trochu s nadhledem. V duchu Prévertovy básně: Pusťte dovnitř zabláceného psa. Slušnej chlap mu totiž bude vždycky trochu podobný.

Světu otevřené oči

Nakonec k tomu prvnímu, Berneovým blokům (a Siegel se tu také trochu uplatní). Máme spoustu naučených pohledů, řešení, zvyklostí, kterým říkáme „normální“ a čekáme, že druzí budou stejní. A oni nejsou, protože jejich „normální“, vyšlé z jejich výchovy, leží často někde jinde.

Krásný film s Annie Girardotovou Pozdější sňatek možný obsahuje scénu, kdy její nový partner, který s ní žije v bytě již druhý týden, vyběhne rozčileně v pyžamu z koupelny a huláká: Takhle se vymačkává pasta na zuby? Takhle se vymačkává pasta na zuby? Ne! Pasta na zuby se vymačkává takhle!

Vraťme se k nezaujatým pohledům procházejícím mozkovou kůrou zdola nahoru.

Pasta na zuby je humorná nadsázka, my to děláme s řadou věcí prakticky neustále. Einstein nosil každou ponožku jiné barvy. Máme ho proto zavrhnout? To je si třeba říci, kdykoliv narazíme na něco, co přesahuje mantinely „naší normality“. Ony ty naše normy jsou někdy pěkné předsudky! To je na sebepoznání, na které taky nikdy není pozdě.

Co říká Siegel? Že máme šest vrstev mozkové kůry a těmi procházejí informace jinak, když poznáváme, a jinak, když poznané třídíme a hodnotíme. Ty první že jdou zdola nahoru, ty druhé opačně.

Takže vidím zvíře čtyřnohé, chlupaté, černé, s čenichem, štěkající, vrtící ocasem, olizující mě, atakdále a celé je poznávám. Nakonec si řeknu, že to je pes. To jsem ještě malej, nezkušenej, hledající a světu otevřený.

Pak vidím psa, vím, že patří mezi savce, obratlovce, šelmy a že s tímhle fešákem asi chodí na výstavy, zatímco támhleten spíš tahá řeznický vozík. Nicméně to už je schéma, zatímco ten první pohled je čerstvý, syrový, nezprostředkovaný.

Využívejte celý web.

Předplatné

Vraťme se k těm prvním pohledům procházejícím mozkovou kůrou zdola nahoru. Můžeme se sice splést, ale neuděláme tu druhou chybu, že něco/někoho zavrhneme, protože „to není naše oblíbená značka“.

Držím Vám palce! Radkin Honzák

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.