Som 18 rokov vydatá. A nachádzam sa na rázcestí, ako ďalej. Mám pocit, že žijem v nezdravom vzťahu. Stále si nachádzam v hlave výhovorky a chyby v sebe, aby som mohla ospravedlniť manželovo správanie. Stále premýšľam, čo robím zle, ako to napraviť, robiť lepšie. Ale dochádza mi už chuť a snaha bojovať o ten vzťah.
Problém je u nás komunikácia. Ak prídeme do konfliktu, nedokážeme sa o tom rozprávať. Vždy je všetko moja vina (jeho názor). Často ma kritizuje, hovorí, že ma musí múdro napomínať. Tvrdí, že on vidí realitu. A to, čo on hovorí, je realita. Ak deti neposlúchajú alebo sú trochu neposedné, nevysvetľuje, hneď sa im vyhráža bitkou. Ak ho v intímnej oblasti odmietnem (úplne z dôvodov, ktoré sa netýkajú jeho, ale sa necítim dobre, alebo podobne) strašne sa urazí. Nikdy nepovedal prepáč.
Naposledy vyvrcholil u nás konflikt, keď strelil dcére, lebo prišla neskoro. Myslím, že to bola prehnaná reakcia. Samozrejme, ako náhle som tento názor vyslovila, je zle. Je ešte veľa vecí , ktoré ani nedokážem všetky napísať. Len prosím o radu, ako sa na to pozrieť z nadhľadu. Mám pocit, že sa potrebujem už niekam pohnúť. Mám 42 rokov a nechcem zvyšok života žiť tak.
Nehovorím, že sme spolu nič pekné nezažili, to by som klamala. Ale tým, že jeho reakcie sú často nepredvídateľné, začínam byť z toho unavená. Nemáme takmer žiadne spoločné záujmy. Ja rada čítam, cvičím, chodím von, rada sa vzdelávam, mám rada kultúru. No ak ideme na nejaký výlet, takmer vždy tomu predchádza vyvolanie stresu z jeho strany, lebo nie sme na minútu presne pripravení a potom sa tak nejako pokazí celý dojem a nadšenie. Prosím o iný pohľad na vec.
Martina, 42 let
Názor odborníka
Vážená paní Martino,
píšete, že žijete ve vztahu 18 let a přemýšlíte, co dál. Viníte se za věci, které ve vašem vztahu nefungují tak, jak by měly. Jako hlavní důvod uvádíte nefungující komunikaci. Když s manželem řešíte konfliktní situaci, místo konstruktivní debaty váš manžel sklouzává do výčitek vůči vám a výhrůžek vůči dětem. Nikdy se neomluvil a má tendenci vás ve sporu urážet.
Říká se, že základem dobrého partnerského vztahu je komunikace. Na komunikaci musíme pracovat celoživotně, tak jako na vztahu. A když se podíváme na partnerský vztah jako takový, jedná se o jakousi nevědomou dohodu dvou lidí, kteří vědomě říkají, proč si jeden druhého vybrali, proč je jim spolu dobře a chtějí spolu zůstat žít a vychovávat děti.
Za volbou partnera jsou však naše nevědomé procesy. Oba partneři se vzájemně ovlivňují, aniž by si to uvědomovali. Nevědomé procesy stojí i za tím, proč vám tento muž padl do oka, co jste na něm v úvodu vztahu obdivovala, co jste očekávala od něj jako od partnera a od vašeho vztahu. To vše bývá spojeno s tím, jak jsme jako děti vnímali naše rodiče, zda jsme měli naplněnou potřebu bezpečného místa, která je pro nás nesmírně důležitá, jak jsme cítili, že nás naši rodiče přijímají a milují.
Co je za tím
Podle toho, co píšete, usuzuji, že pro vás je nesmírně důležité cítit od partnera podporu a lásku. Váš partner se v některých momentech chová hodně direktivně a neempaticky, což vás zraňuje. Vy i váš partner pocházíte z odlišných rodin – v té jeho možná převládala přísná výchova, kdy se musel hodně podřizovat, možná i s přítomnými fyzickými tresty.
Pravděpodobně mu chyběla možnost volby a to přenáší i do vašeho vztahu a vztahu s vašimi dětmi, proto je velmi zásadový. Ve vztahu se svými rodiči se mohl cítit nepřijímaný, přehlížený. Za jeho chováním mohou být i další faktory, které jej ovlivňují – nespokojenost v práci, frustrace z neuspokojivého sexuálního života, vztahy v primární rodině, nemoc a podobně.
Nejde mi o to jej obhajovat, chci jen naznačit, že pokud mu jako člověku lépe porozumíte, změní se dost možná i váš vztah. Píšete, že nedávno jste zažili konflikt, kdy dceru uhodil, protože přišla pozdě domů. Vy jste se jí zastala a byla jste za tu špatnou. Každý fyzický atak je v rozporu se zdravou morálkou, jednoznačně. Kromě toho je ale také zřejmé, že manžela muselo něco hodně rozzlobit.
Nevím, jestli jste byla u toho, nebo jste situaci měla zprostředkovanou – je potřebné o tom hovořit pouze s manželem, bez přítomnosti dcery a určitě ne hned v čase konfliktu. Ideálně se k situaci vrátit druhý den, když emoční stres z vás i z vašeho manžela opadne. Nejít do výčitek, ale říct mu, že vnímáte, jak velmi se ho to dotklo, a bavit se o tom, co tam pro něj bylo tak náročné a neakceptovatelné.
To máte jako se společným výletem – pokud nejste načas připravená, tak ho to zlobí. Je nutné zjistit, proč ho obecně zlobí, když se někdo zpozdí. Jeho odpověď vám mnohé prozradí. Dozvíte se, co za tím vězí. A to nemusí být jenom dcera nebo vy, tyto okamžiky hněvu může zažívat i v práci či v jiných vztazích. Hněv pociťujeme, když někdo nerespektuje naše hranice.
Nevím, kolik je dceři let – je dobré se pak s partnerem pobavit, jak by to tedy chtěl a proč, a pak hledat společný kompromis a do dohody zapojit i dceru. Stejně tak je důležité, abyste v komunikaci partnerovi dávala najevo svoje potřeby a hranice, aby váš kompromis skutečně mohl být oboustranný.
Co máme společné
Nemyslím si, že byste vašeho partnera už nemilovala. Pořád ho máte ráda, zažila jste s ním hodně hezkých chvil, které vám nyní mohou dodávat sílu dál setrvat ve vztahu. Máte rodinu, takže stojí za to problémy překonávat – pokud z jeho strany uvidíte alespoň malou snahu o změnu a nápravu. Je jasné, že člověk sám vztah zachránit nemůže.
Vy sama máte hodně koníčků, jak ale píšete, společné nemáte téměř žádné. Takže něco společně přeci jen děláte? Stačí jedna, dvě věci. To, že máte své koníčky, které s manželem nesdílíte, je v pořádku. Máte tak pro sebe svůj prostor, kde můžete dobíjet baterky. Jaké koníčky má partner? Co z toho by bavilo taky vás? Můžete si z toho pak udělat koníček společný.
Manželství je hodně o kompromisech, protože jeden chce to a druhý ono. Oba ale chcete taky společnou věc: abyste tady byli jeden pro druhého a měli se rádi. Zkuste si každý den všimnout na svém manželovi nějaké hezké věci, kterou udělal nebo řekl. A pak mu řekněte, že jste si toho všimla, oceňte ho za to. Nikdo se nerozčiluje, když ho pochválíme, právě naopak, a on bude mít dost možná tendenci takové chování opakovat.
A ptejte se taky sama sebe, když se vás něčím dotkl – proč vás to zranilo, do jakého bolestivého místa se manžel zabodl? Pomoci by vám mohla i společná párová terapie. Případně můžete vyhledat terapii individuální, pokud partner nebude s párovou souhlasit. Zkušený odborník vás tak bude celým procesem provádět a pomůže vám pracovat na vašich citlivých tématech, která vás nyní zatěžují.
Beáta Koňařík Bakošová
