Dobrý den,
zažívám nádherné chvíle v novém vztahu, ale trápí mě, že jsem se již několikrát zcela bezdůvodně rozbrečela, když jsme se s přítelem objímali nebo mazlili. Hodně často po mimořádně intimním sexu. Najednou se mi v hrudi usadí hluboký smutek a potřebuje ven. Přítel mě pevně drží, hladí a podporuje, abych se vyplakala. Přitom je mi s ním tak dobře, s jiným člověkem jsem nezažila takovou blízkost. Jsme spolu sice teprve dva měsíce, ale známe se asi pět let jako přátelé.
Myslí se mi v tu chvíli motají věci z minulého vztahu, který bych rozhodně nepopsala jako funkční (přestože jsem toho muže hluboce milovala, něco takového, jako prožívám teď, bylo bohužel nemyslitelné), a především kolem samoty po rozchodu, kdy jsem jej poté vídala pravidelně v práci, umocněné tím, že se vůči mě choval, řekněme, poněkud negentlemansky. Trvalo mi rok, než jsem to byla schopná pustit.
Jde i o to, že konečně před někým nemusím držet nějakou fasádu (což je původce dalšího balíčku smíšených pocitů) a pláčem se mi značně uleví. Jenže tohle k němu není fér. Sice je velmi chápavý, bere to jako projev důvěry a nijak jej to (kupodivu) nevyvádí z míry, ale přesto si mě – právě proto – zaslouží usměvavou a milou, ne smutnou a ubrečenou, navíc z důvodů, které se jej netýkají a které bych si měla umět dát dohromady sama…
Otázka tedy zní: Jak si to v sobě mám srovnat, případně jak to zkorigovat do nějaké přijatelnější podoby? Děkuji mnohokrát za odpověď.
Sofie
Názor odborníka
Milá Sofie,
vážím si vaší důvěry a otevřenosti. Píšete o vašem krásném novém vztahu i o vzpomínkách a bolesti ze vztahu starého, o vašem pláči v intimních chvílích s přítelem a o přání být pro něj usměvavá a milá a ne smutná a ubrečená. Hlavou se mi k vašemu příběhu motají různé myšlenky – zkusím je pro vás sepsat a nechám na vás, jestli vás něco z nich osloví.
Jako první mi blesklo hlavou, že máte za sebou asi opravdu bolavý rozchod. Píšete, že jste vašeho přítele hluboce milovala, že vám trvalo rok, než to všechno pro vás bylo možné pustit, a že i teď se vám ve chvílích vašeho pláče a smutku motají hlavou různé vzpomínky na váš minulý vztah. Stává se nezřídka, že rozchody bolí ještě dlouho po tom, kdy už si myslíme, že jsme se přes ně přenesli. Každému trvá jinak dlouho odtruchlit si ztrátu milovaného člověka. A zvlášť když jsme nuceni naši bolest skrývat, zůstává v nás pod kůží, většinu času o ní nemusíme vědět, ale projeví se, když si najednou můžeme na chvilku dovolit být citlivější a zranitelnější.
Přemýšlím o tom, že nyní máte u sebe někoho blízkého, před kterým nemusíte, jak píšete, „držet fasádu“, můžete být opravdová; někoho, u koho se cítíte bezpečně, u koho si konečně můžete dovolit být zranitelná a i vaše nejtěžší pocity můžou najednou dostat slovo, aniž byste se musela bát. Píšete, že se vám najednou v hrudi usadí hluboký smutek a potřebuje ven – a také že se vám pláčem vždy uleví. Myslím, že v takovém případě je úplně v pořádku plakat. Bývá to ostatně tak, že ve skutečně pěkném vztahu si můžeme dovolit to, co jinde nejde – můžeme si dovolit být smutní, naštvaní, plakat i se zlobit. Náš partner musí umět unést, že nejsme vždy usměvaví a milí, protože si nás vybral celé, s dobrým i špatným. Možná právě to dělá partnerský vztah opravdovějším, důvěrnějším a výlučnějším.
Píšete, že vašeho přítele váš pláč nevyvádí z míry a bere ho jako projev důvěry. Jak to berete vy? Napadla mě také myšlenka, jak byste vy brala partnerův pláč nebo smutek? Určitě si můžete o tom všem s partnerem popovídat, ať v tomto může porozumět on vám a vy jemu.
Vaše otázka zněla, jak to vše v sobě zkorigovat nebo dostat do přijatelnější podoby. Obávám se, že na tohle není snadná odpověď. Ovlivnit rozumem své emoce, zvlášť takto hluboké, není příliš možné – a ostatně ani rozumné. Nejvíce tu bohužel asi pomůže čas. Stává se většinou, že když se naší bolesti dostane pozornosti a vlídného přijetí, postupně se zmírní a rozpustí. Zkuste se za vaše slzy neobviňovat, netrestat a nezakazovat si je. K vašemu partnerovi i k vám by bylo více nefér, kdybyste se před ním snažila být veselá i tehdy, když vám je do pláče. Pokud by se vám to zdálo smysluplné, vyrovnat se s vaší bolestí vám může pomoci i nějaký terapeut ve vašem okolí.
Držím vám palce a přeji hodně štěstí s vaším přítelem,
Nela Wurmová
