Dobrý den,
již dvanáct let hraji na klavír, půl roku chodím do souboru při naší ZUŠ. Dříve jsem byla vystrašená z každého svého klavírního vystoupení, dnes si koncerty ZUŠ užívám. Problém je však v tom, že si je užívám pouze pokud hraji sama.
Jakmile někde vystupujeme se souborem, klepou se mi prsty, dějou se mi trapasy, dělám zbytečné chyby, nejsem to já. Přitom nemám problém hrát či mluvit na veřejnosti sama.
V kolektivu se ze mě stává jiný člověk. Už předem se bojím selhání a možná právě proto selhávám. Jsem z toho moc nešťastná, protože mě hudba baví a nechci to vzdát kvůli své nervozitě.
Nestává se mi to jen v hudbě, ale i ve škole. Bojím se, když někdo spoléhá jenom na mě. A to jsem prý zodpovědná. Nerozhodla jsem se to vzdát, budu bojovat!
Předem děkuji za pomoc při řešení problému.
Martinna
Názor odborníka
Dobrý den, Martino,
podle vašeho dotazu soudím, že si uvědomujete povahu vašich potíží, které se vám v současnosti nedaří překonávat.
Píšete, že o vás lidé říkají, že jste zodpovědná. Přitom to zmiňujete tak, jakoby vaše potíže vaši zodpovědnost zpochybňovaly. Velice pravděpodobně, pokud byste necítila pocit zodpovědnosti, byste nezažívala pocity, které popisujete. Možná cítíte zodpovědnost vůči druhým více než je zdrávo.
Dovolil bych si tvrdit, že takřka v žádné situaci úspěch ostatních nezávisí jen na vás samotné, i když ten pocit možná zažíváte. Fakticky nemůžeme přejímat za druhé plnou zodpovědnost. Je dobré si uvědomit, že míra naší zodpovědnosti je omezená jen na to, co skutečně můžete ovlivnit. Ve vašem případě za váš výkon, případně za vztahy a náladu v souboru, ty spoluvytváříte, ale určitě všichni nespoléhají jen na vás.
Když vás někdo označí za zodpovědnou, tak na vás také vkládá určitý nárok. Asi bych se potom zeptal. Snažíte se tento nárok, tedy očekávání druhých, naplňovat? A z jakého důvodu?
Být ve skupině znamená kromě výhod, které to s sebou nese, i riziko, že když ostatní vidí naši chybu, mohou nám to dát najevo. Vaše obava, že byste „to“ mohla pokazit druhým, může souviset s mírou jistoty, kterou máte sama v sobě. Ale také s nároky, které na sebe kladete a které přijímáte za své.
Zjednodušeně řečeno může souviset s vaším vztahem k sobě, schopností „ustát si sama sebe“ i při selhání a s tím, jak se vám daří mezi lidmi obecně. Vaše obavy jsou normální a zažívá je každý zdravý člověk. To, co popisujete, ukazuje na vyšší míru těchto obav.
Vystupování před druhými je samo o sobě velkým stresorem. Vždy, když jdeme s kůží na trh, se vystavujeme hodnocení ze strany druhých. To se vám daří překonávat, když jde jen o vás. Ale představa, že byste mohla zkazit něco ostatním, vám svazuje ruce. To, co zažíváte, je anticipační úzkost (strach z toho, co není, ale „co by se mohlo stát“).
Asi bych se zeptal, co se vlastně může stát? Bojíte se reakce druhých nebo jde jen o vaše vnitřní sebeobviňování? Strach ze selhání, zejména pokud se stane ústředním tématem, svazuje a vede k chybovosti. V tom máte pravdu, že k možnému neúspěchu zřejmě skutečně přispívá, protože v napětí děláte více chyb.
Využívejte celý web.
PředplatnéKdybych to, co jsem napsal, shrnul. Odpověď na váš dotaz nebude jeho řešením. To vidím v posilování vašeho vztahu k sobě, v posilování sebedůvěry. Ale také ve slevování z požadavků na sebe tam, kde jsou přehnané. A v nepřejímání zodpovědnosti za druhé tam, kde to není adekvátní.
Uvědomění, že jsme všichni fakticky (pokud jde o dospělé lidi) zodpovědní sami za sebe a za své jednání, vám může být úlevou. To, co píšu, zní velice jednoduše, ale obvykle je to běh na dlouhou trať. Ale to, co můžete získat, vyváží všechny potíže na této cestě.
