Dobrý den,
prosím o radu. Myslím, že už jsem urazila velký kus cesty – v mých 38 letech se mi konečně podařilo vymanit se z manipulativního a závislého chování mé maminky.
Zůstala po rozvodu sama, upnula se na mě a rodinu mé sestry. Partnera si nehledá, zájmy i přátele má, ale je vidět že se ze „zrady od otce“ nedokáže vyrovnat. Pokud jsme spolu samy nebo jen ve třech (s mým partnerem), návštěvy i komunikace celkem zvládám.
Problém nastává při rodinných sešlostech či oslavách. Máma má potřebu neustále vše komentovat, prosazovat svůj názor, kritizovat, organizovat… a to přestože je např. hostem na oslavě. Ví nejlépe, jak se mají umýt hrnečky, co mám odpovědět neteři a jak si s ní hrát, co je a není vtipné/vhodné/adekvátní a podobně. Je velmi kritická a někdy mám pocit, že hlavně ke mně.
Je to velmi nepříjemné. Snažila jsem se s ní o tom mluvit, asertivně mluvit o mých pocitech a jak mi to nevyhovuje, zraňuje… Ale bez úspěchu – máma se urazila a zcela stáhla z komunikace se mnou, a ještě měla pocit ublížení a křivdy.
Takže teď se buď ozvu, ale nálada zhoustne a máma se urazí a nebaví, nebo většinou mlčím a tiše to ignoruji, ale pak mám blbou náladu, pocit, že jsem se neozvala a neobstála…
Veronika 7
Názor odborníka
Dobrý den, Veroniko,
děkuji za dotaz. Je z něj je patrné, že jste se plně „nevymanila“, protože se vás chování vaší maminky stále dotýká více, než byste chtěla, tak se na to pojďme podívat… :-)
Píšete o rodinných oslavách jako nejproblematičtější oblasti. Kde se oslavy konají? Pokud u ní, nechte ji být hostitelkou dle jejích představ, ať má radost, že může věci organizovat, řídit apod. – asi chce, aby byla oslava hezká a taková, jak má být, a má svou představu o tom, co to znamená. Rozhodněte se vnitřně, co „skousnete“ a v čem budete mamku podporovat, a u toho, co už je moc, buď nespolupracujte (tedy ji třeba nechte umýt ty hrnečky samotnou, nebo ji přenechte neteři, ať si hrají spolu), případně se jasně, klidně a důrazně vymezte na úrovni dospělá – dospělá (např. „Mami, teď si hrajeme/povídáme my dvě spolu, tak to nech na nás, až si budete hrát/povídat vy dvě, nechám to taky tak.“).
To, že se mamka někdy urazí, rozpláče apod., je poměrně častá reakce takto se chovajících maminek na kritiku. Nejlépe zabírá na to nereagovat nebo jen v klidu říct, že vás mrzí, že si to bere osobně, že to není myšleno jako urážka, ponížení či odmítnutí, ale že si jen domlouváte formu komunikace a „spolufungování“. Ona postupem času zjistí, že to nijak dlouhodobě váš vztah neovlivňuje, že se k ní jinak chováte stále stejně, a nebude na to reagovat tak emocionálně.
Nepíšete nic o tom, jak reagují ostatní, jestli jim situace vadí stejně, nebo méně než vám. I to by mohlo na situaci vnést jiný úhel pohledu… Pokud to vadí všem, můžete se i s nimi domluvit, jak a kdy to s mamkou v klidu proberete, nebo nechat na nich, ať reagují místo vás. Pokud situace vadí hlavně vám, je otázkou, co konkrétně to ve vás spouští za myšlenkové a emoční stereotypy a zda by nestálo za to na nich zapracovat :-)
Hezké dny a ať se vám podaří situaci zvládnout.
Lukáš Dastlík
