Dobrý den, je mi dvacet let.
Posledních několik týdnů prožívám pro mne obtížné období. Jsem hodně podrážděná, unavená, stále bydlím u rodičů, kteří mi poslední dobou hodně lezou na nervy, nemám přítele, hledám smysl života, flákám školu, teď mám velký strach, že mě vyhodí, ale přesto nedělám nic pro to, aby se tak nestalo, jsem hrozně líná, dovedu celé dny proležet v posteli, případně prosedět u počítače. Je mi to ze všech stran vyčítáno (což se opravdu nedivím).
Několik lidí v mém okolí si změn v mém chování všimlo. Někteří mi doporučili, ať navštívím psychologa. Nejprve jsem si říkala, že to nemá cenu. Že bych si možná mohla popovídat jenom s kamarádkou. Ale nedovedu jí nic říct. Když jsem chtěla načít téma, které mě trápí, raději jsem hovor ukončila. Nedokážu se jí svěřit.
Potom, co jsem zjistila, že to s kamarádkou nevyřeším, jsem začala přemýšlet o nějakém odborníkovi. Opravdu jsem o tom uvažovala, ale mám strach. Myslím, že jsem hodně uzavřená, neumím nikomu z očí do očí vyprávět o svých problémech a pocitech.
Bojím se, že se neodhodlám objednat. Nevím, co mám říkat. Taky mám strach z toho, že při setkání ze sebe nedostanu ani hlásku a z toho, že nedokážu popsat svoje problémy. Co když jsou to jen malichernosti, které ani nepotřebují konzultaci s odborníkem, a zbytečně ho tak budu obírat o čas. Občas zažívám chvíle, jakéhosi svírání a pociťuji absolutní zbytečnost bytí, to si vždycky slibuji, že se k někomu objednám. Ale nikdy to neudělám. Nevím čím to může být. A nevím, jak mám pokračovat.
Proto doufám v radu od vás a předem vám za ni moc děkuji.
Karol
Názor odborníka
Milá Karol,
v první řadě vám chci napsat, že jsem ráda, že jste na to nezůstala sama a poslala alespoň dotaz do poradny.
Problémy, které popisujete, nejsou malichernosti, které nepotřebují konzultaci s odborníkem. Už i fakt, že si lidé ve vašem okolí všimli, že se s vámi něco děje a sami vám návštěvu odborníka doporučili, je důležitým vodítkem. Není vám dlouhodobě dobře a je potřeba brát to vážně. A to „vážně“ nemyslím ve smyslu, že je třeba myslet na nejhorší, ale spíš tak, že vaše duše něco potřebuje, po něčem volá a zaslouží si, aby to volání bylo vyslyšeno.
Problémy, které popisujete, můžou někomu možná znít povrchně (ono hodně záleží na tom, jak to člověk podá – můžete napsat, že jste „líná“, ale přitom neschopnost donutit se k běžné aktivitě může mít hlubší příčinu, a pak se to dá těžko označit jako lenost). Proto máte možná dojem, že jde vlastně o malichernosti.
Dlouhodobá podrážděnost a únava jsou ale problémy, které vnímám jako velkou zátěž. Navíc se potýkáte hned s několika závažnými tématy – problematické soužití s rodiči, absence partnera, hledání smyslu života, neschopnost plnit povinnosti spojené se školou a stres z toho plynoucí. Víte, neexistuje žádné obecné (a pravdivé) měřítko pro to, co je problém hodný pozornosti a co už ne. Podstatné je, co ten který člověk v danou chvíli jako problém vnímá a co ho trápí. A s tím pracovat. Vzhledem k popisu vašich pocitů je potřeba vzít v úvahu i skutečnou depresi, a to je situace, kdy je třeba se obrátit na odborníka skutečně co nejdříve.
Píšete, že jste se zkoušela svěřit kamarádce. Napadá mě, že to může být někdy paradoxně těžší, než svěřit se „cizímu“ – odborníkovi. Nejen proto, že jste, jak píšete, spíš uzavřenější člověk, kterému se svěřuje těžko. Ale taky proto, že u kamarádky člověk neví, jestli se dočká pochopení, zvlášť pokud ona sama něčím podobným neprošla či se s tím nesetkala, nebo je zkrátka v úplně jiné životní situaci, než vy sama. Případné nepochopení nebo nedostatečná podpora pak může mít dopad na váš další vztah, což je nepříjemnost navíc.
Navíc se trápíte s dost závažnými a dost hlubokými tématy (smysl života, zbytečnost bytí) a o těch se v běžných vztazích komunikuje velmi těžko. Neříkám, že není dobré takové věci s přáteli sdílet, naopak. Ale možná máte krom uzavřenosti své důvody, proč to teď nejde. Při rozhovoru s odborníkem oproti tomu můžete předpokládat, že vaše pocity bude brát vážně, bude vám naslouchat a snažit se spolu s vámi hledat řešení. Hlubší témata nebudou problém. Zkrátka, je to člověk, který je tam pro vás.
Rozumím vašemu strachu. Z toho, že nedokážete nic říct, že se nedokážete otevřít, že vám ten druhý nebude rozumět. Že se ani neobjednáte. Vlastně se bojíte, že se budete bát. Je na to jeden pěkný citát:
„Nemáme se čeho bát – kromě strachu samotného.“ (Franklin D. Roosevelt)
Zní to tak vzletně a s citáty všeho druhu se v poslední době na všech možných sítích roztrhl pytel. Přesto, ráda bych vás podpořila a ujistila vás, že se nemáte čeho bát. Je hodně nepravděpodobné, že když už se někam objednáte a přijdete tam, nedokážete ze sebe vydat ani hlásku, nebo že byste nedokázala popsat svoje potíže. Bude tam s vámi člověk, který moc dobře ví, že takové věci se zkrátka dějí, a bude se snažit vám porozumět. Společně můžete vaše problémy a pocity nějak uchopit, pojmenovat a pro vás pak bude lehčí být otevřenější i vůči jiným lidem. Mimochodem, i kdyby se stalo, že ze sebe tu hlásku nevydáte, pořád to není nic, s čím by se v profesi psychologa/psychoterapeuta nepočítalo.
Píšete, že nevíte, co říkat. Co třeba začít tím, co jste napsala sem? Taky můžete na začátek říct, že jste spíš uzavřenější a dělá vám problém se svěřit. I to o strachu, že nedokážete své problémy popsat. Může z vás spadnout velká tíha už jen tím, že ten druhý chápe, jak je to zrovna pro vás těžké.
Zkuste najít takového odborníka, který vám bude osobně sympatický, a najděte o něm tolik informací, kolik potřebujete. Mějte na paměti, že ne s každým si musíte hned „sednout“ a pokud by vám nebylo příjemně, můžete terapeuta změnit (to už je ale hodně velké předjímání). Nebojte se jít si za tím, co potřebujete.
Z vašeho dotazu vnímám, že jste citlivý, přemýšlivý člověk. Myslím, že by vám odborná pomoc byla hodně užitečná, vidí to i vaše okolí a cítíte to i vy sama. Neváhejte a prostě ten krok udělejte. Čím dříve, tím lépe.
Využívejte celý web.
PředplatnéDržím vám palce!
Alena Černá
Pomohl vám článek?
