Dobrý den,
v první řadě bych chtěla říci, že kdybych toto měla zopakovat nahlas, bylo by to pro mě utrpením. Už jen z toho důvodu, že se mi sevře hrdlo a okamžitě se rozbrečím. Nedokážu řešit situaci přímo, což je pro mě v jistých chvílích naprosto nevhodné a strašně se za to stydím. Snažím se takovým situacím zcela vyhýbat.
Nejhorším spouštěčem je pro mě zejména matka. Mám ji ráda, ale zároveň ji nenávidím (typ generál). Prostě s ní nemůžu mluvit normálně. Když dojde na situaci, okamžitě to obrátí proti sobě, že ona je ta chudinka. Otec ani nemluvě, ten skáče jak ona píská, někdy mám pocit, že se mu to snad i líbí. Jediné, co mám po něm, že když dojde na opravdu „jak se říká poslední kapku“, tak bouchnu. A samozřejmě jak jinak jsem ta špatná já.
A teď k tomu dalšímu důvodu. Je mi 34 let a stále bydlím s rodiči. Nevím, co je to za blok, ale já se prostě nedokážu odstěhovat. Nevím, co se se mnou děje. Je to normální? Jak se toho zbavit? Párkrát mi doktorka předepsala Neurol. Mám práci, při které komunikuji s lidmi, někdy jsou to stresové situace, ale přijde mi, že když té práce mám víc, je to pro mě lepší, protože nemyslím na blbosti.
Vážný vztah jsem si již prožila, trval zhruba 4 roky, konec byl pro mě hrozný. Navíc ho musím pracovně vídat, zprvu to bylo utrpení, ale už jsem si docela zvykla. Když mám jít do společnosti, tak nad tím pořád přemýšlím, protože jsou to moji vrstevníci, co už mají rodiny. A já stále nic a nic. A je to stále horší.
Citlivka
Názor odborníka
Dobrý den, Citlivko,
děkuji vám za odvahu, s níž se nám svěřujete se svým trápením, i když jde o téma pro vás tak citlivé (přemýšlím, jestli odtud pochází i nick, který jste si zvolila). V následujících řádcích bych se vám ráda svěřila s myšlenkami, které se mi honily hlavou při opakovaném čtení vašeho dopisu, s otázkami, které bych vám ráda položila, i s nápady, co by se tak v situaci, kterou popisujete, dalo dělat. Doufám, že vás některý z námětů osloví, že vám zamyšlení nad nimi bude nějak užitečné.
Jestli tomu rozumím dobře, píšete o dvou nebo dokonce třech trápeních. Jedním z nich jsou konflikty (asi) hlavně s rodiči, druhým to, že u rodičů bydlíte, třetím to, že ještě nemáte rodinu jako vaši vrstevníci. Přemýšlím, jestli to jsou tři oddělené věci nebo jestli spolu nějak souvisí. A také by mě zajímalo, jestli jim všem dáváte stejnou váhu nebo některá z nich má prioritu. Jestli kdybyste začala „pracovat“ a něco měnit v některé z těch oblastí, jestli by se třeba ty ostatní nezačaly dávat do pohybu snáz nebo dokonce skoro samy.
Já bych ráda začala vaší otázkou, jestli je normální bydlet ve 34 letech stále s rodiči. Říkám si, že odpověď na tuhle otázku by asi hodně souvisela s tím, koho byste se zeptala. Na malém městě či vesnici by možná byla odpověď jiná než třeba v Praze, odpověď muže by mohla být jiná než odpověď ženy. Jsou lidé, kteří založí rodinu, ale stále bydlí v rodičovském domě, jsou lidé, kteří se po rozpadu rodiny či vztahu k rodičům vracejí. Komu nebo čemu dáváte tu výsadu, aby určoval normy či pravidla, podle kterých se budete řídit (nebo se trápit, když se vám podle nich řídit nedaří)? Co byste si vlastně odpověděla na otázku, jestli je to nebo není normální, vy? Mně připadá ještě důležitější jiná otázka – jestli u rodičů bydlet chcete. A z vašeho psaní mám spíše dojem, že ne. Že byste se ráda odstěhovala a nějak to nejde.
Hodně jsem přemýšlela o bloku, který vám v odstěhování brání. Možná by stálo za to blíže ho prozkoumat, abyste věděla, s jakým nepřítelem máte tu čest: Co je to za blok? Kdy se objevuje? Čím ho spolehlivě přilákáte? Co můžete udělat pro to, abyste ho posílila? Je to blok specifický pro tuhle jednu oblast, odstěhování se od rodičů, nebo působí i na jiných frontách?
Napadá vás třeba, k čemu by ten blok mohl být i dobrý, užitečný, k čemu by mohl sloužit? (Když si pustím fantazii na špacír, říkám si, že třeba díky němu můžete užívat nějakých výhod, které u rodičů máte, nebo že vás ochraňuje od toho, abyste musela čelit samostatnému životu). Co byste mohla udělat, abyste tenhle blok alespoň trochu oslabila? Nepovedlo se to už třeba někdy, nebyl někdy slabší? Kdo nebo co by mohl být takovým Vaším spojencem proti němu?
Napadá mě, že proti takovému bloku, ať už je jakýkoli, by mohlo pomoci dát si dohromady všechny ty důvody, proč se chcete odstěhovat. Co vlastně všechno bude ve vašem životě lepší, až budete bydlet sama? Jak ten nový život bude vypadat? Co bude jiné a co byste si naopak ráda ponechala? Zkuste si tyhle věci klidně sepsat nebo je probrat s blízkými přáteli. Možná, že vás napadnou i věci, kvůli kterým se vám odstěhovat nechce – něco, co vám bydlení s rodiči dává, o co byste nerada přišla. Pak by mohlo být dobré si zkusit tyhle věci hledat jinde už teď, když ještě u rodičů jste. Jako příklad mě napadá, že pokud byste se třeba bála večerů strávených sama v bytě, můžete zkusit už teď trávit více večerů s kolegy, přáteli, ve společnosti.
Ke komunikaci s rodiči mě napadá, že po odstěhování by se mohla hodně zlepšit. Přeci jen vzdálenost a méně společně stráveného času umí dělat divy. A říkám si, co zkusit v komunikaci s nimi využít ty své silné stránky, které využíváte i v práci? Píšete, že tam pracujete s lidmi, dostáváte se do stresových situací – jak to děláte? Nešlo by něco z toho přenést i domů?
Přemýšlím, jestli se mám ještě nějak vyjadřovat k tématu partnerského vztahu, nevím totiž ani, jestli i kvůli němu píšete (vnímala jsem to tak, že hlavním tématem vašeho dopisu jsou rodiče, resp. odstěhování od nich). Chtěla bych ale každopádně ocenit, že jste zvládla udržovat pracovní vztah s bývalým partnerem – myslím si, že je to něco, co by ne každý dokázal. A zase mě napadá: jak jste to dokázala? Jaké svoje schopnosti či silné stránky jste využila, kdo nebo co vám pomohlo?
A ještě jedna věc: píšete, že váháte, jestli jít do společnosti, když vaši vrstevníci již mají své rodiny. Z toho usuzuji, že váháte, ale jdete – je to tak? Myslím si, že je to dobře – udržování vztahů s přáteli, i když už mají partnera, mi připadá jako hodně důležitá věc, která by vám mohla pomoci vlastně na všech frontách. A teď budu trochu spekulovat, ale řekla bych, že vaši přátelé to, že jste mezi nimi, i když bez partnera, neřeší zdaleka tolik jako vy, pokud vůbec.
Závěrem bych vám, Citlivko, chtěla doporučit, abyste se svými trápeními nezůstávala sama. Můžete na změnách ve svém životě, které byste ráda udělala, pracovat s dobrým přítelem/přítelkyní, kterým důvěřujete, nebo alespoň ze začátku využít služeb psychoterapeuta.
Držím vám palce!
