Dobrý den,
už od puberty jsem si začala uvědomovat svůj problém s navazováním vztahů s muži. Je to asi tak: seznámím se s mužem, což je mi příjemné, cítím se dobře a chovám se přirozeně, evidentně je zájem oboustranné, takže se dohodneme na další schůzce.
Během další schůzky už znervózním, což je myslím normální, když se dva lidé sbližují a neví, co od sebe čekat. Ale mé sympatie k danému muži přetrvávají. Poté se sejdeme ještě párkrát, jenže to se ve mně pocit nervozity prohlubuje a přidružuje se i odtažitost a určitý citový chlad. Fyzický kontakt mi začíná být nepříjemný.
A to nemluvím o sexu, stačí líbání a dotyky. Po chvíli úplně „vychladnu“ a už se s daným mužem nechci dále vídat, eventuálně by mi byl další kontakt nepříjemný. Tento scénář se neustále opakuje, bez ohledu na to, že jsem se ze začátku s některými muži cítila velmi příjemně, fyzicky mě přitahovali a chtěla jsem ten vztah posunout dál, ale nebyla jsem toho schopná, najednou jsem se přestala cítit dobře, jako kdyby v pasti.
Věděla jsem, že bych se měla vztahu více otevřít a pustit si daného muže pustit blíže k tělu a tento pocit mě hrozně tížil a vztah jsem prostě „utnula“ ještě předtím, než došlo k nějakým hlubším milostným projevům.
Neustále se nad tím zamýšlím, proč to takhle vždycky dělám, a myslím, že problém je v té intimitě. Nebyla jsem obdařena velkým sebevědomím a vidím na sobě hodně nedostatků, jak fyzických, tak psychických.
Nevím, jak bych se dál měla chovat, mám strach. Jak se mohu změnit?
Děkuji
Viky
Názor odborníka
Dobrý den, Viky,
myslím, že jste na správné stopě. K vašemu dotazu mě napadly 3 věci.
1/ Píšete, že nemáte moc velké sebevědomí, tedy si o sobě nemyslíte nic moc hezkého. Tak bych se pak nedivila, když byste to ani nikomu moc nechtěla ukazovat. Potenciálnímu partnerovi se nechcete odhalit, možná máte strach, že by si o vás myslel to samé, co si vy sama myslíte o sobě – tedy nic moc. No a tak to utnete. Elegantní řešení, ale dlouhodobě nefunkční.
2/ Za druhé mě napadlo, že problém možná netkví jen v nízkém sebevědomí, ale i ve vašich zážitcích. Tady se pouštím na tenký led – buďto vám to sedne, nebo to můžete s klidem zapomenout. Každý člověk má schopnost, které se anglicky říká „mind mapping“, tedy mapování mysli.
Tak se už malé děti orientují v tom, co po nich rodiče chějí a velmi záhy si zmapují, co se rodičům nelíbí a tak raději třeba zalžou. O mapování mysli tady píšu proto, že v době, kdy se dívka stává ženou, úplně samozřejmě mapuje mysl svého otce (samozřejmě i matky) a orientuje se v tom, jak přijímají její změnu v ženu.
Tam může nastat tzv. traumatické mapování, kdy si dívka zmapuje, že to otec nezvládá, že je pro něho sexuálně přitažlivá a že ji chce. Nic fyzického mezi nimi neproběhne, ale dívka je tím poznáním traumatizovaná. Takhle zjednodušeně v kostce. Vy si Viky přeberte, jak to bylo u vás. Píšu to sem pro vás jako námět k přemýšlení.
3/ A poslední věc: chcete se měnit. Jděte na psychoterapii. Najděte si psychoterapeuta/ku a začněte na sobě pracovat.
Přeji hodně elá
n
u. Leona
Pomohl vám článek?
