Mám už pár let vztah, jenže jak to bývá, člověka to po letech přestane bavit a ohlíží se jinde po někom vhodném na občasné „uvolnění“, jestli chápete. Já už někoho takového našla. Dvakrát. V obou případech to mělo být prostě založeno na tom, že se občas sejdeme za účelem sexu, hotovo.
Jenže; v tom prvním případě, když jsem zjistila, že k němu nejsem až tak lhostejná, jak bych měla být ve vztahu založeném pouze na jednom, chlácholila jsem se tím, že je to jen proto, že mi ten člověk připomínal někoho z minulosti. Prostě jsem byla na dně, když mi nenapsal, probrečela jsem noc, když nám nějaká schůzka nevyšla, no hrozně jsem to prožívala. A všechno jsem dávala za vinu právě tomu, že mi připomíná onoho člověka.
Teď, po trochu delší době, co jsme se neviděli, jsem si řekla, že si najdu někoho jiného, že mi to třeba pomůže se „odmilovat“. Našla jsem si ho. A jsem v tom znova. A to se neznáme ani tak dlouho, není to ani dva týdny, a já jsem zase v tom. Zase jsem prostě do toho začala tahat city a zase brečím kvůli tomu, že si nepíšeme každý den, jako zamilovaní blázni!
Proč to tak je? Proč do toho musím vždycky takhle spadnout? Měla jsem to tak snad pokaždé a většinou to bylo prostě neopětované, jen v pár případech to bylo oboustranné. Teď naposledy s přítelem, se kterým jsem už osm let. A já ho miluju a tak, tak proč to prostě nemůžu brát chladnokrevně, jako většina lidí, co mají takové vztahy na občasné vyspání se spolu a pak se vrátí ke svým partnerům?
Proč já se musím tak rychle zamilovat? To jsem nějak vadná nebo tak přehnaně přecitlivělá nebo co je se mnou špatně? Už mě to nebaví. Co se mých vztahů týče, většinou jsem to byla já, kdo trpěl a prosil.
Adéla, 27 let
Názor odborníka
Dobrý den, Adélo,
kdykoliv odpovídám na dotaz zde v poradně, je to, přiznám se, z velké části hádání. Mám k dispozici pár vět – příběh jednoho člověka stažený do několika odstavců – a já se na základě té trochy informací, co mám, co vyčtu mezi řádky a co si domyslím, pokouším udělat si celistvý obrázek.
Někdy se taková rekonstrukce může zázračně podařit, jindy mohou domněnky převládnout nad realitou. I tuto možnost pokorně přiznávám. Naštěstí v můj prospěch hraje zázračná skutečnost, že i špatné odpovědi vás mohou „pošťouchnout“ k nalezení těch správných. Proto k tomu, co vám zde napíšu, přistupujte kriticky a dejte především na svůj úsudek.
Příběh vašeho dotazu je příběhem rozporů. Nacházím v něm vaše zranitelné, citlivé, možná i trochu dětské já, které touží po blízkosti tak moc, že se bezhlavě vrhá do každého vztahu a upíná na ty nesprávné partnery.
A je tu vaše pragmatické, naštvané, zraněné já, které se síly vlastních pocitů bojí a brání se jim, protože vám jejich síla už mnohokrát ublížila. Tento vnitřní rozpor je tak hluboký, že vaše citlivé já a vaše pragmatické já spolu nenacházejí společnou řeč. Dobře patrné je to ve chvílích, kdy mluvíte o svém partnerském vztahu.
Svého partnera milujete a je také patrné, že vám na tom vztahu záleží, přestože vás v poslední době moc neuspokojuje. Ale na druhou stranu jste připravena přítele podvádět a váš vztah tak zásadním způsobem ohrozit.
Paralelní život
Nechápejte mě zle, já teď nechci moralizovat. Jde o to, že pokud někoho podvádíme, musíme se k němu svým způsobem citově zatvrdit. Musíme se uzavřít před výčitkami do určité lhostejnosti. Abychom se mu mohli dívat do očí, fungovat vedle něj a výčitky nás neohlodaly na kost, musíme vnitřně ztvrdnout, znecitlivět a to výrazně zmenšuje šanci zažít ve vztahu pocit opravdové a uspokojivé blízkosti.
Pokud máte svůj tajný soukromý život, nemůžete být ve vztahu úplně upřímná. Musíte se hlídat, pamatovat si bezpočet drobných lží, polopravd… Nemůžete si dovolit uvolnit se, polevit v ostražitosti, protože z toho kouká prozrazení. A tohle vše také neprospívá pohodě ve vztahu. A tak se z paralelního „vztahu na sex“ místo lákavého řešení stává zátěž. Zátěž, která nakonec může vašemu vztahu zlomit vaz, a to i v případě, že to nepraskne a že se nezamilujete.
Jak vaše pragmatické já, tak vaše citlivé já si našlo cestu do vašeho dopisu – obě se vyjadřují poměrně jasně ohledně toho, po čem touží, ale jsou tam jen jakoby vedle sebe. Vaše racionalita ignoruje nebo popírá vaši citlivost a vaše citlivost ignoruje nebo popírá vaši racionalitu. Důsledky vyplývající z jejich rozporu jako by vám unikaly.
- Pragmatik ve vás chce sex, ventil, bezpečný způsob, jak si ulevit a neohrozit při tom vztah, který máte.
- Vaše citlivé já si do paralelních vztahů jde nejspíš uspokojit potřebu cítit se chtěná, žádoucí, přitažlivá, cítit zájem a blízkost. Možná i zvednout si sebevědomí a sebehodnotu. A tyto potřeby jsou také velmi silné.
Rozum a cit
Pokud se rozhodujete jako pragmatik a ignorujete svou citovou složku, nedivte se, že vám vaše plány vždycky zhatí. Pokud potřeby vašeho citlivého já nevezmete v potaz a nezohledníte je ve svých plánech, budou i nadále nepředvídatelným elementem, který vám zkříží plány ve chvíli, kdy to nejméně potřebujete.
Vím, že svou citlivost vnímáte jako slabinu, a proto svým pocitům moc nevěříte. Vaše city vás mnohokrát dostaly do úzkých. Když člověk nedůvěřuje svým pocitům, snaží se je zpochybnit, bagatelizovat nebo relativizovat. Rozumně si vysvětlit, že to, co cítí, není důležité, nebo to není na místě. Pocity ale mají smysl – učí nás rozumět našim hlubším potřebám.
Díky tomuto porozumění pak můžeme lépe řídit svůj život, být spokojenější, naplněnější i šťastnější. K sebeřízení ale nutně potřebujeme zase toho pragmatika v nás. Emoce jsou dobrý navigátor, ale mizerný pilot. Rozum je naopak dobrý pilot, ale mizerný navigátor. Obě složky se navzájem potřebují, ale aby spolu dobře fungovaly, potřebují mít své role. V tuto chvíli se vám obě přetahují o knipl a je z toho hodně turbulentní let.
Porozumět svým důvodům
Prvním krokem ke změně je začít brát své pocity vážně. Pokud chcete pochopit někoho velmi odlišného, musíte se snažit pochopit, proč dělá, co dělá, nebo proč přemýšlí, jak přemýšlí. Musíte hledat, z jakého úhlu pohledu to, co vám říká, nebo co dělá, dává nějaký smysl. Pokud začnete jeho postoje a činy hned kritizovat, zpochybňovat, hodnotit a soudit, nikdy se mu vnitřně ani nepřiblížíte. Musíte si stoupnout do jeho bot.
S emocemi je to stejné. Pokud jste např. nespokojená, je důležité položit si otázku, jaký to má důvod. A důvod tu je – vždycky, i když na začátku nemusí být patrný. Pokud se místo toho, abyste pátrala po tom, jaký máte důvod k nespokojenosti, pustíte do vysvětlování, proč byste ve skutečnosti měla být spokojená, nikdy své nespokojenosti pořádně neporozumíte, a dokud jí neporozumíte, nebudete přesně vědět, co s ní.
Až když svým pocitům rozumíte, je na čase přemýšlet o tom, co se situací uděláte. Díky porozumění ale budete volit moudřeji a vaše rozhodnutí budou více v zájmu všech složek vaší osobnosti. Nedostanete se pak tak často do situací, kdy budete překážet sama sobě.
Co je společným jmenovatelem za postoji vašeho pragmatického a citlivého já? Podle mě je to nespokojenost ve vztahu. Váš vztah vám nedává to, co byste od něj potřebovala, a není to jen sex. Pokud pochopíte, co všechno vám chybí a co všechno potřebujete, můžete pak hledat místo nesystémových „ventilů“ opravdové systémové řešení, bez dalších rozporů.
