Víc dávat než brát

10. 4. 2017

Schopnost víc dávat než brát. Bez berliček, opravdově…

„Kde není žalobce, není soudce,“ říká přísloví. Pokud by bylo žalobcem „ve mně“ moje svědomí nebo moje „nabyté zvědomění“ toho, co jsem dřív „páchal podvědomě“, pak se ptám:

Kdo může objektivně rozsoudit, kdy používám své jednání jen jako nepovolenou berličku k oklamání svého vnitřního žalobce a k uspokojení svého soudce? Kdy naopak jednám „jen“ ze svého „zdravého, přesvědčivého já“?

Pokud vidím, jak snadno jde prožívat závislosti (berličky), od „těch nízkých“ typu alkoholismu až po ty „ušlechtilé“, jsou jako nadužívané koníčky, workoholismus nebo náboženská víra omezující osobní rozvoj či psychofarmaka potlačující citlivost vlastního prožívání, pak se ptám – pod citátem z knihy Nevyšlapanou cestou autora M. Scotta Pecka:

„I ten nejsilnější, nejzodpovědnější a nejdospělejší z nás, který nejvíce pečuje o druhé, může hluboko ve svém nitru najít přání, aby se pro změnu staral někdo o něj. (…) Pro většinu lidí však tyto touhy nebo pocity nejsou dominantním tématem existence a neovládají jejich život. (… ) Pokud jejich život ovládnou, pak trpí psychiatrickou poruchou, jejíž odborná diagnóza je porucha osobnosti spojená s pasivitou a závislostí. (…) Lidé s touto poruchou vynakládají tolik energie na to, aby byli milováni, že už jim žádná nezbývá na to, aby sami milovali.“

  1. Kdo a jak dokáže rozpoznat a rozhodnout, kdy je koníček, práce, medikace, víra… berličkou závislosti, a kdy jsou tu ve zdravé míře?
  2. Pokud člověk nad „žalobcem a soudcem“ v sobě nepřemýšlí, je pak psychicky odolnější – psychopat?
  3. Jak se restartovat, otevřít se naplno životu beze strachu tam, kde jde křivka této veličiny jako sinusoida, střídavě nad a pod základ?

Lukáš, 53 let

Názor odborníka

Lukáši,

napřed  krátce k citátu M. Pecka. Péče o druhého nic neříká o tom, kdo pečuje. Ti, kdo se JEVÍ jako silní, mohou být ve skutečnosti slabí, a ti, kdo se JEVÍ jako slabí, mohou mít v sobě ve skutečnosti velkou moc. Péče o druhé je nejsnazší cesta, jak zapomenout na sebe. I když se heslo starej se o druhé a dojdeš vykoupení tak rádo prodává, přesto naše starání může vycházet z mnoha různých pohnutek.

Někdo pečuje jenom proto, aby bylo pečováno o něj, někdo aby se zbavil svých pocitů viny, někdo třeba aby se náhodou nedotkl svých bolestivých zranění a tak dále. Takže péče o druhé může být také snadná úniková cesta nebo spolehlivá obrana před setkáním sama se sebou. Popravdě znám málo těch, kteří to dělají ze skutečného soucitu, a ne z vlastního prospěchu.

26. – 29. října 2017

Tři cesty k přítomnému okamžiku (seminář)

Michal Mynář

Tak a nyní přikročme k jednotlivým otázkám pěkně popořadě:

Kdo se to snaží?

Kdy používáte své snažení jako berličku? Vždy, a je jedno, jestli chcete uspokojit svého žalobce, anebo se zalíbit svému vnitřnímu soudci. A kdo to může objektivně rozsoudit? Ego to asi nebude, protože je součástí všech těch subjektivních her, které si jenom dokážete vymyslet. Takže ego není objektivní veličina.

A kdopak se to snaží? Nebude to snad zase jenom staré dobré známé ego, které se potřebuje zavděčit nebo získat lepší sebeobraz, protože s tím, co má, už nevystačí na přesilovku s příšernou propastnou méněcenností, která se vkrádá do jeho srdce a říká: jsi nedostatečný, nemilovaný, musíš se víc snažit, aby tě měli rádi či aby ses měl víc rád, musíš ještě dokázat toto a toto, tohle musíš změnit na sobě, takhle musíš přetvořit  svět, a teprve potom to bude dobrý?

Jak jste pochopil, když je člověk JENOM v tom, tak z toho není cesta ven. Proč? Protože podmíněnost je obrovská věc. Jednotlivé části ega si člověka snadno namotají na sebe a on se nechá podmínit někdy i tím nejubožejším způsobem (třeba citovým hladem), podlehne chvilkovým dojmům a úsudek je ten tam.

Kde je potom tak zvaná objektivita, když ego nemá v sobě tu moc? Kdo posoudí, co je prospěšné, a co není, kdo posoudí, co je dobré, a co není? Kdo to ROZLIŠÍ? A podle čeho? Máme na to nějaké tabulky? Nebo snad nějaký kolektivní kodex? Kde vzít návody a nekrást, že? Otázek víc než dost. 

Hry dobré vůle

Je tedy cesta se tím přestat zabývat ve smyslu nebudu se zabývat svým žalobcem a soudcem, nebudu o tom přemýšlet (přestanu to pozorovat a rozlišovat) a budu psychicky odolnější? Nepřemýšlení o tom, co se v nás děje, je možná cesta, ale nemůže být spojena s nevědomostí.

Pokud zůstáváme nevědomí a ještě k tomu vůbec nepřemýšlíme o tom, co se v nás děje, popřípadě to ani neprožíváme, resp. máme uzavřenou cestu k jakémukoliv citovému prožívání, tak si myslím, že nakonec to přece jen nebude dobré.

E-book ke stažení

Dovolená pro mozek

Na chvíli se zastavit. Ztišit. Sesbírat kousky sebe, které jsme cestou poztráceli.

Stáhnout
E-book ke stažení

Dovolená pro mozek

Na chvíli se zastavit. Ztišit. Sesbírat kousky sebe, které jsme cestou poztráceli. Stáhněte si zdarma knížečku Psychologie.cz. Zadejte svůj e-mail, pošleme vám link.

Takhle žije většina, a proto by se podle tohoto vzorce většina naší úžasné populace musela umístit na prvních místech v hrách dobré vůle v čele s naším milým prezidentem, který je konkrétní ukázkou toho, jak to dopadne, když se to pustí ze zřetele.

Nejen že umírá dobrý duch, ale duši začnou sužovat různí démoni, říkejme jim třeba moderně komplexy, a paranoia je na světě. Člověka pak ohrožuje kdeco a ve všem vidí ohrožení, a proto se s tím musí něco udělat. Rozuměj: když se k tomu přidá funkce, moc a nástroje, tak je možné, že vyhladíme nakonec celý svět, a bude to úplně bez rizika, no ne? 

Vnitřní zrcadlo

A teď k té objektivitě. Má to dvě strany. Jedna i druhá jsou velmi podstatné. Za prvé je potřeba se vydat na výlet do vnitřního ticha, aby člověk alespoň na chvíli zažil nepodmíněný stav bytí. Nepodmíněný znamená, že tam není vůbec žádný obsah, tedy ani soudce, ani žalobce. Je to, jako když rozostříte mikroskop. Všechno tam přece jenom je, ale zároveň není. Není tu co uchopit.

Z tohoto stavu lze nahlížet na subjektivní komponenty psyché. Lze z tohoto místa vnímat, pozorovat a zpřehlednit vlastní mysl. A věřte, že nepodmíněný stav je něco naprosto přirozeného. Jednoduše řečeno, ze stavu nepodmíněnosti lze vnímat, co nás podmiňuje, a rozlišit to.

Co je podmiňování? Je to, jako když si vás něco do sebe namotá. Myšlenka vás namotá do sebe, pocit vás namotá do sebe. Buddhisticky řečeno – je to lpění. Lpění je vlastní pouze egu, tedy vrozené subjektivitě, která je sice imaginární povahy, nicméně dokud není jeho iluzornost odhalena, je faktorem našeho jednání a rozhodování.

Ego není jednotná věc, je to mnohostná rozporuplnost. Když si vás namotá soudce, uvažujete, cítíte se a chováte se jako soudce. Když si vás do sebe namotá žalobce, konáte jako on. Když si vás do sebe namotá oběť, pro pocity viny a bezmoci není kam plivnout. A je to tak osobní, že člověk ani na chvilku neváhá, že to není já.

Takže, kde je objektivita? Kde je rozlišování toho, co je prospěšné, a co není, co je dobré, a co je zlé. Co je temné, a co je světlé. V které části mysli to je? Ve vědomí. Když je člověk takového uvědomí schopen a ochoten dosáhnout, může si své podmíněnosti uvědomit a objektivně rozlišit, kam ho která část vede. V takovém stavu se člověk nemůže oklamat falešnými sliby soudce ani výhrůžkami žalobce, protože má zrcadlo. Vnitřní zrcadlo, které naprosto přesně odráží, co v mysli je a jaké to je.

Využívejte celý web.

Předplatné

Vědomý život

Člověk je tedy schopen nacházet se na jedné straně v nepodmíněném stavu, přesto prožívat ty části mysli, které by jej do sebe rády namotaly a přivlastnily si nárok rozhodovat a jednat za celek, tedy vydávají se za objektivní.

Když jednáme, jednáme vždy v nějakém smyslu a ten smysl je dán právě tím, co si zrovna osobuje nárok být tím já. Objektivita a subjektivita se navzájem nevylučují, protože jedna existuje v druhé – s tím, že jedna je imaginárním já a ta druhá je mnohem blíže tomu skutečnému.

Je na člověku, jakým způsobem se naučí tyto věci v sobě uchopit a začne s nimi vědomě nakládat. Je tu cesta, jak do nitra proniknout a objevit v sobě zrcadlo objektivity, které vám ukáže věci takové, jaké jsou. Pomůže vám rozsoudit, kudy se vydat, jak jednat, a také vám ukáže, kam  to všechno spěje. Takové vlastnosti má vědomí, ale jenom pro toho, kdo se za nimi vydá.

Srdečně

Pavel Špatenka

Diskuse 0

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.