Chtěla bych se zeptat, zda někdo z vašich autorů ví něco o takzvaném pocitu „oceánu“? Možná odborně se to jmenuje jinak. Jedná se o pocit souznění s okolím na nejvyšší úrovni, kdy se člověk cítí úplně v klidu, vnímá energie okolí a jako by se v tom „světovém oceánu“ rozpouštěl. Navazuje se na to i fyzické a svalové uklidnění až slabost. Zajímalo by mne, odkud ten pocit pochází. Zažívala jsem to docela často a pak jsem potkala velmi krátký článek, který naprosto přesně popisoval ten pocit, ale pak už jsem o tom nikde nic nemohla najít.
Katerina, 36 let
Názor odborníka
Zdravím vás a děkuji za váš dotaz.
Pokud bychom hledali nějaký pojem, který popisuje stav, o kterém mluvíte, asi bychom mohli začít u Abrahama Maslowa. Ten se dlouhodobě zabýval prožitky sjednocujícího vědomí, které souhrnně nazval „vrcholné zkušenosti“ (peak experiences). Ze své podstaty jde o zkušenosti neverbální, které se obtížně popisují slovy, a tak i jejich popis je pouhým ukazatelem na potenciál našeho vědomí a prožitku reality.
V podstatě jde o stav, kdy člověk velmi intenzivně cítí, jak se rozplývají hranice jeho osobnosti, může prožívat pocit sjednocení s druhými lidmi, s přírodou nebo celým vesmírem. Běžně vnímaný čas a prostor jako by byl v tu chvíli překročen. Dochází k prožitkům nekonečnosti a věčnosti, ve spojení s hlubokým klidem a mírem až extází.
Maslow, kterého citují Ch. a S. Grofovi v knize Nesnadné hledání vlastního já, tento stav popisuje jako pocit obrovské neskutečné radosti, triumfu, úcty a obdivu; pocit, že najednou chápete celé univerzum a jste s ním sjednoceni; jste duchovně probuzeni, naplněni soucitem s veškerenstvem a nadosobní láskou; váš strach ze smrti se rozpouští; dochází k psychickému omlazení a nárůstu duchovních sil; chcete svoji zkušenost sdílet s druhými a pomáhat jim, aby zažili totéž…
Zkušenost mnoha lidí ukazuje, že v rámci zážitku rozšířeného vědomí, jak tyto stavy také můžeme nazvat, zažíváme jeden aspekt prožitku více než jiný. Například rozpouštění hranic a uvolňování psychické i fyzické více než prostor bezčasí. Jindy nás zase intenzivní prožitek přítomnosti vede k úžasu nad stále se měnící řekou vjemů, emocí a myšlenek na pozadí vesmírné prostornosti. Říkám to proto, že tyto stavy nejsou tak vzácné, jak by se mohlo zdát.
Mohlo by vás zajímat
Krásná nová psychologie
S čím přijde věda, abychom se neutopili v hlubinách depresí, nezešíleli na vlnách roztěkanosti?
Přečíst článekKaždodenní momenty vytržení
Ano, pokud bychom chtěli splnit všechna popisovaná kritéria „vrcholných zkušeností“, budeme zklamaní a odejdeme se závěrem, že tyto stavy jsou doménou mystiků či omezené na stavy vyvolané nějakou psychoaktivní látkou. Prožitek „běžného“ lidského života však v sobě kromě stereotypu nese i tyto momenty či stavy, které se spontánně objevují, mizí a zase se vrací.
Hezký příklad je usínání, s kterým má mimochodem spousta lidí problém. Spánku se někdy říká malá smrt, protože nás vede k uvolnění napětí a pouštění kontroly, kdy se vlastně na chvíli vzdáváme sebe sama, své role, touhy nějak působit, aby nás druzí měli rádi, kdy pouštíme kontrolu, která nás jinak provází v našem dni.
Což je vlastně do jisté míry škoda. Jasně, je dobré se pohybovat v předvídatelném světě, který nám dodává pocit bezpečí a jistoty, jakkoliv iluzorní. Potřeba držet se v hranicích naší komfortní zóny nám však omezuje výhled. Proto je dobré, když jsme z tohoto „bezpečí“ občas vytrženi. Svět úžasu a vděčnosti za život je jen pár závojů za našima očima, jak nám hezky připomínají malé děti.
Způsobů, jakými se nás může dotknout pocit širšího smyslu, je mnoho a každého osloví někdy něco jiného. Nejde o nějaké trvalé vystoupení z kolotoče „práce, nakoupit, obstarat rodinu a stihnout všechny další závazky, které na nás leží“. Spíše mluvím o možnosti uvolnit se do pole vědomí, které je za hranicemi našeho obvyklého fungování:
- při čekání na zelenou vidět plující mraky
- cestou z nákupu lidi, jak kráčí každý se svým příběhem, ale každý jako člověk toužící po lásce a míru
- zazpívat si píseň s ptáčky, kteří nás dennodenně doprovází
- propojit se s dcerou či synem
- otevřít se sexuálnímu kontaktu nejen s druhým, ale i se svou vlastní orgastickou energií…
V podstatě mluvíme o zkušenostech přesahu, míst v nás, která volají o pozornost. Občas nás to může zavalit a my pak musíme obratně hledat, jak tuto zatáčku vybrat. Jak dát do rovnováhy vnitřní svět, který se otvírá, a svět vnější, plný vztahů, bojů o moc, nutnosti se uživit. Pro tento typ má psychologie už také přihrádku: psychospirituální krize. Ale ta není předmětem této mé odpovědi.
Spíše jsem chtěl vypíchnout a podpořit naše uvědomění malých zázraků života. Abychom si s důvěrou mohli dovolit prozkoumávat neznámá místa našeho vnímání sebe sama i světa. Můžeme se jim otevřít v běžném plynutí našeho a/nebo si pro ně vytvořit speciální prostor. A to se vyplatí, protože nás mohou vyživit hlouběji a trvaleji než sebelepší bio‑oběd.
