Věřím, že to není velký problém, ale je to věc, která mně a mojí dceři nějak vadí. Vnímám, že k ní neumím najít cestu. Mojí dceři je 18 let a zjevně ji některé úplně obyčejné věci rozrušují a vadí jí. Například to, že si žena pobrukuje nebo si hraje s pramínky svých vlasů. U mě jí vadí – ani to neumím vyjmenovat. Ale poslední případ: já sám jsem velmi energický a někdy se moje energie projevuje například tak, že si poklepávám nohou. Moje dcera, už usměrňována léty výchovy, si raději zakryje oči a dívá se jinam, nebo odejde, než by se na to musela dívat, což je zjevně pro ni velká frustrace.
Od dětství, asi je to správně, neumí ty projevy pocitů skrývat. Když byla malá, tak to dávala najevo tím, že bouchala pěstí do ženy. Když jsem jí vysvětlil, že to není vhodné, a poradil jsem jí, ať svoji zlost třeba nasměruje na stůl nebo stěnu, pak při dalších případech začala pěstí bouchat vztekle do stolu, do stěny nebo do dlaně své druhé ruky. Následně při nějaké emoční erupci jsem jí i toto zakázal. No a teď, jak jsem psal výše, raději odejde, než by se mnou mluvila, nebo mě jakoby nevnímá nebo si zakrývá oči, aby neviděla poklepávající nohy.
Ano, je to asi prkotina, ale mně znepříjemňuje život. Jaksi se s ní neumím otevřeně pobavit. Musím také předestřít, že moje dcera studuje na gymnáziu s výborným prospěchem a jinde jsme s ní nikdy neměli jiné zásadní potíže (žádné drogy, záškoláctví, lhaní, nedodržování slibů a podobně). Co s tím?
Lubomír, 55 let
Názor odborníka
Milý Lubomíre,
děkuji, že s námi váš příběh sdílíte, pojďme se na něj tedy společně podívat. Píšete, že ve vztahu s dcerou máte doma určité napětí a že se vám nedaří otevřeně si promluvit, najít si k sobě cestu. Také popisujete konkrétní věci, které vaší dceři vadí, její reakce a vaše konkrétní „výchovné postupy“.
Myslíte, že právě ty věci, které dceři vadí, jsou zdrojem její frustrace a vaší domácí nepohody? Nebo jsou spíš jejím projevem? Někdy je to právě spíše tak, že emoční nepohoda člověka vede k jeho zvýšené citlivosti k různým vjemům, podnětům. Otázkou pak je, jak se vaše dcera cítí, co prožívá, co se v ní děje.
Je v poměrně dost citlivém věku, stále ještě dospívá a hledá svou identitu, své místo ve světě. A to se samozřejmě promítá i do vztahu s rodiči – procházíte obdobím předefinovávání vašich rodinných rolí a vztahů, obdobím nového nastavování vzájemných vztahů, přerodu do „dospělosti“. Vaše dcera přestává být v roli závislého dítěte, vy v roli zodpovídajícího rodiče.
Bezproblémové dítě
To s sebou samozřejmě nese různé těžkosti, nedorozumění i formy odcizení. A k životu a vývoji to patří. A někdy právě děti, se kterými nejsou žádné problémy, výborně studují a „ukázkově“ se chovají, prožívají období dospívání a osamostatňování velmi komplikovaně. Totiž to, že tu bouři dospívání vlastně nijak viditelně neventilují, může znamenat, že se v těch všech změnách ztrácejí, mají strach se vymezit, nevěří si, bojí se, že by ztratili lásku rodičů nebo že by je prostě svět odsoudil.
To, že dcera například raději odejde nebo se dívá jinam, je vlastně celkem mírná reakce dospívajícího na některé projevy rodičů, které aktuálně prostě považuje za trapné, otravné, nepříjemné. Vlastně se tím vyhne nutnosti ten projev vnímat a odpustí si mnohdy nevybíravý komentář, který dospívající vůči rodičům často směřují.
Jaká reakce by vám přišla adekvátnější? Jak byste si vy sám přál, aby se dcera zachovala? Jaký přístup k řešení podobných „problémů“ by vám doma vyhovoval?
Mám dojem, že toto nemusí být pro všechny členy vaší rodiny zcela jasné, a hlavně: každý to prostě může vnímat jinak. Pro někoho daná situace prostě opravdu není problém, v klidu odkloní zrak nebo odejde, aniž by to potřeboval dál nějak řešit. Pro jiného je odchod nebo odklon zraku projevem velké frustrace, naštvanosti nebo jiných negativních emocí.
Jako klíčové bych tedy (na základě toho, co píšete) viděla, že vám daná situace znepříjemňuje život. Je tedy na vás téma v rodině otevřít, pokusit se najít řešení, které vám uleví a bude přijatelné pro všechny. Píšete také, že je pro vás obtížné si s dcerou o tom všem otevřeně promluvit. V čem je podle vás problém? Proč to nejde nebo je to těžké? Nemám k tomu více informací, ale tuším, že tady by mohl být zakopaný pes. Není to právě nějaká překážka v komunikaci, která vám komplikuje rodinný život?
Odpověď je na vás, my se teď pojďme posunout k tomu, co z vašeho textu víme a co by vám mohlo pomoct. Postup zlepšení vztahu s dcerou by mohl obsahovat následující kroky (záměrně píšu nejen o vás a dceři, ale o celé rodině, jste jeden celek a téma se týká nejspíš vás všech. Pokud byste ale preferoval oddělit se od celku a mluvit s dcerou o samotě, je to samozřejmě na vás a váš pocit bude nejspíš správný):
- Řekněte, co vám vadí a co byste potřeboval.
- Zeptejte se, jak to mají ostatní, co potřebují, jak se cítí, jak situaci vnímají.
- Hledejte způsoby vyjádření a odreagování emocí, které jsou v rodině přijatelné a srozumitelné, a myslete také na to, že nyní už je to hodně na dceři: měla by dostat prostor zpracovávat podněty a emoce svým vlastním způsobem. Můžete s ní o tom mluvit a sdílet s ní váš názor, přání, preference, vyhněte se ale přílišné direktivitě.
Špunt na emoce
Píšete o tom, že dcera v dětství ventilovala emoce boucháním. Vypadá to, že prostě potřebovala něco dát ven. Vedli jste ji k tomu to usměrnit, posléze to vynechat úplně. Možná, že si vyrobila takový jakoby „špunt“ na emoce, naučila se je potlačit, zadržet. Jenže ta energie nezmizí, jen se přemění – někdy do smutku, úzkosti, nervozity… někdy vybouchne úplně jindy a jinde, než byste čekal.
Zkuste teď ten špunt zahodit a dát všemu trochu víc volný průchod – emocím, reakcím, názorům na věc. Mluvte s dcerou (a nejen s ní) o tom, jak se cítí, co jí vadí, co potřebuje. Dovolte jí i sobě emoce vyjádřit – vypustit. Způsobem, který je bezpečný pro vás pro všechny – nikoho neohrožuje, nemá dlouhodobé následky. Ten prostor pro sebe‑vyjádření pomůže nejen jí, ale i vám a celé rodině.
Vlastně mám pocit, že kdybychom o vaší rodinné situaci společně mluvili, došli bychom k tomu, že jádro je někde o dost hlouběji. Nevím, z toho, co píšete, si nemůžu dovolit vyvozovat nic víc než více méně obecná doporučení. To, že žádáte o radu a sám cítíte, že něco ve vašem vztahu s dcerou neladí, je nejjasnější vodítko. Řiďte se svými pocity a úsudkem a zkuste se sám sebe ptát, co vám doopravdy schází, co by vám pomohlo. Možná vás tahle cesta po stopách rodinných vztahů dovede nakonec k úplně jiným tématům, ale věřím, že dojdete tam, kam je potřeba.
Držím vám palce!
Milena
