Dobrý den,
jsem studentka vysoké školy a poslední dobou mám pocit, že se nedaří vůbec nic.
Odešla jsem od rodičů bydlet do vlastního bytu s kamarádkou. Platíme ale vysoký nájem, takže se od rána do večera doslova honím za penězi a do toho se snažím stíhat vysokoškolské povinnosti.
Bohužel se poslední dobou nic nedaří a nedávno mě hospitalizovali v nemocnici se žaludečními problémy. Ve škole mi hrozí vyloučení, i když se snažím. Práce mě nebaví a absolutně nesplňuje moje očekávání.
Rodiče mne podporují, ale sami na tom nejsou nejlépe. Nerada je proto zatěžuji svými problémy. Snažím se jim spíše pomáhat s těmi jejich a tím pádem zapomínám na ty svoje. Přítel je mi oporou, ale sám toho má taky hodně, takže jsem přehlcena ještě jeho problémy.
Pokaždé, když si myslím, že už se to nějak zvládne a já to jenom nějak přečkám, objeví se nějaké další události, které mi akorát ubírají síly a berou dech. Bojuji, ale už dál nemohu.
Potřebovala bych najít nějaké východisko, jak začít znova a líp. Nejvíce se obávám, že skončím bez práce, bez školy, bez bytu – že zklamu sama sebe.
Kostka
Názor odborníka
Přiznám se, že jsem nad vaším dotazem musel hodně přemýšlet. Ne proto, že by byl tak složitý, ale z toho důvodu, že se dá zodpovědět mnoha způsoby. Možná by se dal i rozpracovat do literárního díla. Mohlo by se jmenovat například: „Jak se odrovnat spolehlivě a rychle“.
Myslím, že ústředním tématem vašeho dotazu jsou očekávání. Nároky, které na sebe kladete. Pokud dobře počítám, dala jste si za úkol studovat vysokou školu, pracovat tolik, abyste si vydělala na bydlení, mít práci, která vás bude bavit a být oporou svému příteli.
Netuším, jakou studujete školu (respektive kolik času vyžaduje vaše studium), jakou máte práci (kolik peněz a za jaký čas si v ní vyděláte), ani jak velký máte nájem. Přesto mi připadá, že toho po sobě chcete hodně.
Osobně nejsem příznivcem zjednodušujícího přístupu, který říká, že naše fyzické nemoci nás upozorňují na problémy psychické nebo životní, které bychom měli řešit. Nemyslím si, že by tento přístup byl správný ‑ ale na vás by se teď báječně hodil.
Mám pro vás jedinou radu. Zastavte se. Zastavte se a promyslete si, co je pro vás teď v tuto chvíli důležité. Seřaďte si cíle podle priorit: školu, samostatné bydlení, peníze, požadavek na to, aby vás práce bavila. Zamyslete se nad tím, kolik času potřebujete denně věnovat škole, kolik práci, kolik příteli a připočtěte k tomu alespoň osm hodin na spánek.
O kolik víc než 24 hodin vám v součtu vyšlo? A to jsme ještě nezapočítali důležitou položku „čas pro sebe“.
Jinými slovy, zdá se, že se prostě snažíte stihnout a zvládnout víc, než je možné. Ve vašem náročném programu už navíc nezbývá kapacita (nebo jak říkáte vy „síla a dech“) na ty „další události“.
Držím vám palce, aby se vám podařilo dostat svůj život pod kontrolu. A pokud se vám to dařit nebude, najděte si odbornou pomoc dobrého psychoterapeuta. S jeho pomocí se to podaří určitě.
Pavel Král
