Mám dvouleté dítě, které vychovávám v domě na Praze 5, v jehož přízemí každodenně, včetně víkendů, funguje krizové centrum pro narkomany. Pravděpodobně jim zde vyměňují jehly. Pokládám se za tolerantního člověka, uvědomuji si důležitost těchto míst, ale poté, co se mi narodilo dítě a já se s ním před domem setkávám s pochybnými existencemi na okraji společnosti, moje míra tolerance razantně klesla. Narkomani pravidelně prohlížejí popelnice a nechávají kolem nich nepořádek. Už jen samotné setkání s nimi, jejich přítomnost před domem, jejich chování, vzhled, jsou mi hodně nepříjemné. S dítětem se tu necítím dvakrát bezpečně.
Nejsem v domě jediná, kdo vychovává dítě, a vím, že centrum je trnem v oku většiny starousedlíků v našem vchodě. Prostor pronajímá město a nejde s tím nic dělat. V mém případě to došlo tak daleko, že když v hromadné dopravě nebo na ulici potkám žebrající narkomany, bouří se mi žluč. Je podle vás vhodné umisťovat tato centra do obydlených oblastí? Jak tuto situaci řešit? Navíc, hned přes ulici je park s hřištěm pro děti, v jehož okolí se také scházejí, a proto se tam moc matek s dětmi zrovna nehrne.
Katka
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji za dotaz a dovolte mi svěřit se vám se svojí prvotní reakcí: řekl jsem si: „To jí teda vůbec nezávidím“ a začal přemýšlet, jaké jsou legislativní možnosti řešení této situace. Potom jsem si ale přečetl váš dopis pozorněji, zkusil potlačit emoce a odložit veškeré předsudky a to mě přivedlo k o něco „hlubším“ myšlenkám…
Zdá se, že když se řekne „narkoman“, není už potřeba říkat nic dalšího. Samotné slovo umí vyvolat pocit hnusu, nebezpečí, odporu. A když někdo řekne „vedle mě bydlí narkoman“ anebo „u nás v domě je centrum pro narkomany“, jsou to pocity ještě horší. Obzvlášť když se jedná o dítě. „Narkoman“ je něco jako protipól nevinnosti představované malým dítětem. Něco jako polednice.
Ale z čeho vlastně pochází ten strach, ty pocity odporu a hnusu? Četl jsem si váš dopis znovu a znovu a nenašel jsem moc konkrétních věcí, které by vám vadily. Vlastně jen jedinou: nepořádek kolem popelnic. Situaci, o které by se podle mě dalo vyjednávat s centrem, o kterém píšete. Anebo přímo s lidmi, kteří nepořádek způsobují.
Váš dopis je ale o něčem jiném: píšete, že jejich vzhled, chování, jejich samotná přítomnost je vám „nepříjemná“. A při jiných příležitostech se vám „bouří žluč“. Dovolte mi tedy otázku: Pokud jde o to, abyste neměla nepříjemné pocity při setkání s klienty centra, je nutné, aby se celé centrum odstěhovalo? Nebo se zeptám jinak: Pokud máme z některého člověka nepříjemné pocity, co je možné udělat, aby tyto pocity byly méně nepříjemné?
Odpovím za sebe. Snažil bych se nejdřív pátrat po tom, proč ty nepříjemné pocity mám. Čím konkrétně jsou ty pocity vyvolané. A pak bych možná zkusil porozumět tomu, proč onen člověk dělá to, co ve mně ony pocity vyvolává, proč tak vypadá, proč má na sobě to, čím ve mně „bouří žluč“. Nechce se mi připouštět, že určitá skupina lidí prostě nepatří do společnosti a že by se měla vyhýbat „obydleným oblastem“. Mám za to, že pocity, o kterých píšete, nevznikají tím, „jací jsou“, ale spíš tím, jaký „k nim“ máme vztah.
Ještě musím doplnit, že sám pracuji jako vedoucí jednoho kontaktního centra pro uživatele nelegálních drog, i když ne toho, které zmiňujete. S lidmi, které byste označila jako „narkomany“, se vídám každý den. Než jsem se o tyto lidi začal před více než deseti lety zajímat, měl jsem podobné pocity jako vy, ne‑li horší (za tolerantního bych se tenkrát neoznačil…:-). Dnes ve mně nevyvolávají ani odpor, ani strach. Asi jediné, co ve mně vyvolávají, je to, co ve mně vyvolává každý zajímavý člověk: chuť dozvědět se o nich něco víc…
S pozdravem, Pavel Nepustil
