Zdravím,
před pár dny mi zemřela maminka. Když mi bylo 14, oznámila nám, že má rakovinu plic. Přišli na to pozdě, a tak jí doktoři nedávali moc šancí. Dali jí 2 roky. Moje maminka ale byla bojovnice, rvala se s ní do posledního dne. Dokázala žít ještě 3,5 roku poté, co jí na tuto nemoc přišli.
Celé ty roky nám umírala před očima, tu bolest jsme zažívali s ní. Chemoterapie, ozařování, nové léčby a stále dokola. Doslova nám mizela před očima. Nikdy si na nic nestěžovala, bolest trpěla a bojovala.
Den před úmrtím byla ještě v pořádku, bavila se, smála se, bylo jí dobře a v ten moment mi došlo, že asi něco není dobře. Protože jak se říká, člověk se před smrtí cítí nejlépe. Celý den a vlastně i noc prospala, já ji nechtěla budit, takže jsem jí ani nedávala prášky (po konzultaci s lékařem, jestli si to mohu dovolit).
Vyčítám si, že kdybych ho neposlechla, vzbudila ji a prášky jí dala, mohla jsem ji zachránit. Druhý den už jsem jí našla mrtvou, vypadala, jako když spí.
Je mi 17 a nějak se se ztrátou maminky nemohu vyrovnat, vyčítám si, že jsem jí mohla pomoct. Každý říká, že jsme pro ni dělali, co jsme mohli, já si však myslím, že jsem mohla udělat mnohem víc.
Teď se mi ani nechce chodit mezi lidi, snažím se vyhýbat jakémukoliv kontaktu s nimi, jen truchlím nad ztrátou maminky. Chtěla bych jí toho ještě tolik říct. Poraďte, co mám dělat?
Andyna
Názor odborníka
Milá Andyno,
předně vám chci napsat, že je mi velmi líto vaší ztráty maminky a je mi líto, že něčím takovým procházíte v tak mladém věku. Vyrovnat se s odchodem našich nejbližších je obtížné pro dospělého člověka, natož pak pro někoho tak mladého, jako jste vy. Máte za sebou velice náročné období, které trvalo tři a půl roku a vás navíc zasáhlo v období dospívání, kdy obvykle člověk vývojově prožívá úplně jiné zkušenosti.
Píšete, že truchlíte nad ztrátou maminky a ptáte se, co máte dělat. Truchlení je to nejpřirozenější, co v této situaci může člověk dělat, a vlastně ani není dobré se mu vyhýbat. Je to proces, ve kterém se vyrovnáváme s odchodem milovaného člověka, který má své fáze a obvykle trvá přibližně rok s postupně se snižující intenzitou bolesti. Může to však trvat i kratší či delší čas, to pak záleží na každém, jak je schopen se s touto situací vyrovnat.
V procesu truchlení se člověk smiřuje s odchodem blízkého člověka, přijímá to, zvyká si na nové životní okolnosti. Během truchlení se setkáváme se spoustou emocí, ať už je to smutek, lítost, vztek, zklamání, zoufalství, úleva… Emoce jsou přirozenou součástí truchlení a je ozdravné jim dát prostor. Plačte, když potřebujete plakat, mluvte o svých pocitech a o tom, co prožíváte, s blízkými lidmi. Za nic z toho, co se ve vás děje, se nestyďte a ani si nic nevyčítejte. Vše, co cítíte, je v pořádku a je to cesta k vyrovnání se s tím, co se stalo.
Píšete, že byste toho mamince chtěla ještě tolik říct. Tak jí to řekněte. Mluvte s maminkou třeba i nahlas (i když vám to možná bude připadat divné), a vše, co jí potřebujete říct, vyslovte. Můžete mamince také říct, že pociťujete výčitky, že jste měla něco udělat jinak. Možná v sobě pocítíte, co by vám odpověděla a jak by vás podpořila. Obraz milovaného člověka si v sobě můžeme nést, i když už s námi ve fyzickém světě není. Můžeme se s ním v duchu setkávat, mít ho ve vzpomínkách a v představách a dále s ním vnitřně být.
Máte za sebou opravdu náročné období. Píšete, že maminka byla velká bojovnice a z vašich řádků vyplývá, že vy jste bojovala proti nepřízni osudu spolu s ní. Máte za sebou dlouhý a únavný boj a domnívám se, že musíte být velmi vyčerpaná. Pečovala jste o maminku a teď je čas pečovat o sebe. Pokud potřebujete plakat, plačte, pokud potřebujete spát, tak spěte, když budete mít chuť podívat se na veselý film, tak si ho pusťte. A jestli se vám teď nechce chodit mezi lidi, tak mezi ně nechoďte. Půjdete, až budete mít zase víc síly.
Odpočívejte a myslete teď hlavně na sebe a na to, co vám udělá dobře. Mluvte o tom, co prožíváte, a nic si nevyčítejte. Udělala jste maximum, co jste mohla udělat, a tak věřte lidem, kteří vám to říkají. Dopřejte si čas na zotavení a obklopte se věcmi a lidmi, kteří vám v něm pomohou. Jednou z možností je i psychoterapie, kdy by vám psychoterapeut mohl být ve vaší situaci zkušeným průvodcem a mohl by vám pomoci tímto obdobím projít a zpracovat také to, čím jste procházela posledního tři a půl roku.
Na závěr vám chci napsat, že s časem vaše bolest odezní. Teď jste v tom možná posledním náročném úseku, ale věřím, že vám bude brzy lépe a budete se ze svého života naplno radovat.
Andyno, přeji vám do života jen to nejlepší.
Karla Šakti Morawski
